Husitské vojenství v cizích službách - 1. část
Horní Uhry
Autor: Carloman
27.6.2011, Závist
Tento článek, nebo jeho výňatky, vyjma citovaných statí, může být kopírován a použit pouze s písemně potvrzeným souhlasem autora článku.
Zatímco v Čechách se rozpory po smrti Albrechta Rakouského daly považovat za jistou formu pokračující náboženské občanské války, navazující na husitskou revoluci, v Uhrách byla situace v bojích o trůn zcela odlišná.Vzhledem k tomu, že v Uherském království požívala šlechta doposud práv, zaručujících jim absolutní moc na jejich državách a moc měst, tak jak tomu bylo v Čechách, nedosáhla takové úrovně, získaly zde mocenské boje typický ráz ryze šlechtické války.
Avšak i přes jistou zakonzervovanost osvědčené rytířské taktiky, i sem do Uher dorazil „nový vítr změn“ a někteří z uherských šlechticů rádi sáhli po vycvičených a vyzbrojených vojenských profesionálech, tak odlišných od klasických žoldnéřských oddílů.Přirozeně nejžádanějšími vojenskými profesionály se stali husitští veteráni. Bylo přirozené, že díky vzniklé nabídce a poptávce po zkušených českých válečnících, stávalo se častým jevem, že proti sobě stáli dřívější spolubojovníci ze Žižkova a Prokopova husitského vojska, naverbovaní vzájemně znepřátelenými rody.
Typickou ukázkou nové doby byl mocenský zápas královny Alžběty, vdovy po Albrechtu Rakouském, matky Ladislava Pohrobka a polského krále Vladislava III.Zatímco královna Alžběta ovládala Horní Uhry, král Vladislav měl mocné přívržence v srdci uherské říše.
Obzvláště silný pakt pro krále Vladislava vytvořili, spolu s většinou uherské šlechty pánové Jan Hunyady a Šimon Rozgoň. Tento pakt šlechty dosáhl toho, že i proti dynastické tradici, upřednostnil krále Vladislava III. a dokonce jej korunoval ve Stoličném Bělehradě. Královna vdova a její přívrženci ovládali Horní Uhry a královna si za svoje prozatímní sídlo vybrala Bratislavu.
K upevnění své moci a k poražení odbojné šlechty stranící jejímu rivalovi, králi Vladislavovi, přijala královna Alžběta do svých služeb, jako první cizí panovník řadu husitských bývalých hejtmanů.
Prvním a pro královnu nejdůležitějším válečníkem byl Jan Jiskra z Brandýsa, jemuž bylo z rukou královny svěřeno hejtmanství na úrovni zemského správce pro celou oblast Horních Uher.
Jiskra povolal na toto území zbytky polních obcí husitských vojsk a jednotlivá velitelská místa obsadil svými osvědčenými spolubojovníky – např. Petrem Aksamitem z Lideřovic, Mikulášem Sokolem z Lamberka, Janem Talafúsem z Ostrova nebo Michálkem z Orlé aj.Kromě zbylých husitských rot naverboval Jan Jiskra i žoldnéře z Moravy, Slezska a Rakous, aby tak zvýšil potřebné počty královské žoldnéřské armády.
Velitelské funkce však bez výjimky byly obsazeny Čechy.Král Vladislav vědom si prestiže bývalých husitských hejtmanů a bojovníků, přijal do svých služeb někdejšího hejtmana Sirotčího polního bratrstva a účastníka bitvy u Lipan, Jana Čapka ze Sán.
Tito někdejší spolubojovníci proti sobě stanuli poté, co král Vladislav zahájil ofenzivu do Horních Uher, pod taktovkou Jana Čapka ze Sán, který byl králem povýšen na hlavního velitele jeho uherské armády.Obranou Hornouherska byl pochopitelně pověřen Jan Jiskra.
Zde se projevily zásadní rozpory v jednotlivých armádách. Zatímco Jan Jiskra z Brandýsa měl ve své armádě vycvičené žoldnéře z bývalých polních rot a na velitelských místech svoje osvědčené polní velitele, Jan Čapek ze Sán velel armádě složené jak z jednotlivých rytířských družin, zvyklých na individuální způsob boje, zcela v duchu rytířské taktiky, tak z oddílů lehké uherské tradiční jízdy, jež vynikala v rychlých přesunech a bleskových výpadech proti nepříteli, avšak nemohla, v žádném případě konkurovat obrněné pěchotě , navíc pevně usazené v bojové vozové hradbě.Proto také skončila první králova ofenziva, mající za cíl dobytí Horních Uher a kapitulaci královniných sil, debaklem, naopak následná protiofenziva Jiskrových oddílů byla korunována úspěchem v podobě dobytí a obsazení Kežmaroku.
Tristní situace z pohledu vojenské strategie nastala v Bratislavě, kam svůj dvůr přemístila královna Alžběta. Město jako takové sice držely její oddíly, avšak bratislavský hrad byl obsazen posádkou, věrnou králi Vladislavovi.Alžbětiny oddíly se neodvažovaly zahájit útok na hrad, naopak král Vladislav se rozhodl hrad osvobodit a oblehl v únoru 1442 Bratislavu.
Ale ani pro krále nebyla situace příznivá a pro nedostatečné zásobování vojáků i koní, muselo být obléhání předčasně ukončeno a vojsko se stáhlo zpět mimo Horní Uhry.V témže roce došlo k pregnantní ukázce vývoje husitské taktiky po Lipanech. Oním pionýrem nové taktiky se stal právě Jan Jiskra z Brandýsa.
Tak tedy k čemu vlastně došlo ?
Jan Jiskra obléhal v uvedeném roce hrad Rychnavu. Po jeho dobytí dostal Jiskra zprávu, že proti němu vytáhl jagerský biskup se svou hotovostí a Jiskra se mu od dobytého hradu Rychnova vydal vstříc, vítajíc možnost rozhodujícího střetu.
V tomto nastalém boji proti sobě stanula dvě vojska početně sice vyvážená, leč naprosto rozdílné taktiky a složení.
Zatímco Jiskra se svými hejtmany reprezentoval tradiční husitskou (potažmo středoevropskou) válečnou školu, jagerský biskup disponoval především tradiční lehkou uherskou jízdou, vhodnou pro boj s Turky, případně Tatary.
Také prvý vývoj boje se odehrával podle obvyklého scénáře – Jiskra se svými bojovníky se na otevřeném poli uzavřel do vozové hradby a uherští jezdci kroužili kolem, zasypávajíce Jiskrovy oddíly šípy.
Z vozové hradby odpovídali střelbou z kuší a hákovnic. Na to aby Uhři prorazili vozovou hradbu nebylo ani pomyšlení, neboť lehkooděnní jezdci zvyklí a cvičení na rychlé přepady neměli sebemenší šanci na tento průnik, který by ostatně nezvládli ani těžkooděnní rytíři.
Uhři se tedy spokojili s objížděním vozové hradby a jejím obléháním, aby se Jiskra nemohl pokusit vyslat posly s prosbou o pomoc.
Jak situaci krajně napjatou tedy vyřešit ?
Cituji z uvedené publikace –
Cit. „ Ukázalo se však, že husitská taktika zná prostředky, jak dostat vojsko i z tak nebezpečných situací. Důvěřuje v ukázněnost a vycvičenost svých vojáků a v zkušenost starých rotmistrů, neváhal Jiskra otevřít vozovou hradbu a ve vozovém šiku zahájit ústup.
Lehcí uherští jezdci, bojující jako každé feudální jezdectvo individuálně, nebyli schopni podniknout masovou ataku na ustupujícího nepřítele a nemohli Jiskrův ústup rušit.“ Str. 37
Na první poslech to vypadá jednoduše, nicméně pokud si uvědomíme, že bylo nutné vše provádět během boje s uherskou jízdou, přičemž musely být vozy postupně vyvázány z boje a urychleně zapřahány, aby následně zaujaly změněnou, leč opět uhájitelnou bojovou formaci, pak tedy před bojovníky Jana Jiskry z Brandýsa „klobouk dolů“.
Navíc utvořením ústupové bojové formace nebylo nic vyhráno, kolona v bojovém mobilním tvaru musela být schopna držet tvar a linii a poskytnout odpovídající ochranu pěchotě, která ( pokud nestála bezprostředně na vozech a neodrážela uherské jezdce ) pochodovala uvnitř vozové hradby, připravena kdykoliv se přeskupit a zaujmout opakovaně bojové postavení k obraně vozové hradby.
To byl skutečně mistrovský tah a do té doby vyloženě stabilní defenzivní taktika, byť typická díky bojovým vozům, přerostla do mobilní defenzivní taktiky a otevřela tak cestu k záchraně vojáků v situaci, která byla do té doby považována za patovou.
Že však i tato taktika mohla být překonána a vylepšena, si ukážeme na poslední bitvě bývalých husitských rot ( v té době již v cizím žoldu ) a to v bitvě u Schönbergu.
Článek pokračuje na další stránce - "Husitské vojenství v cizích službách - 2. část".