Věčná - 6. díl - Sophie

...
Při cestě do hotelu Alexandr doufal, že si ho Tamara bude v autě dobírat a jejich cesta uplyne v hravém veselí, jako tomu bývalo kdysi. Čekal, že bude třeba vyzvídat detaily jeho vztahu s Angelikou. Bude narážet na to, kdy bude svatba, když už Angelice dal zásnubní prsten.
Prostě cokoliv!!!
Jeho zoufalství dosahovalo nečekaných výšek. Frustrovaně pevně svíral volant, jako kdyby ho chtěl rozdrtit,... nebo svýma velkýma silnýma rukama uškrtit Tamaru.
Vytáčela ho tím, jak ho nevytáčela.

A Tamara si tak v klidu vedle něj seděla se zavřenýma očima, jako kdyby vůbec nevěděla, co se s Alexandrem děje. Ale ona to možná opravdu netušila!

Prostě, když byl s Angelikou, Tamara si ho odškrtla jako splněný úkol, že už je v dobrých a žensky schopných rukou té nejkrásnější bytosti, kterou kdy viděla, a to jich viděla vážně hodně.

Vždycky, když měla chvilku a neměla zrovna nic jiného na přemýšlení, tak jen hleděla na Angeličinu krásu a pořád nechápala, že se někdo takový může na Zemi opravdu vyskytovat. A když byli teprve spolu, jako Alexandr a Angelika, tak už Tamara vůbec nepotřebovala nějaký film. Pokud to nebylo hodně trapné, že na ně tak bezostyšně zírá, užívala si každého takového okamžiku, kdy jí to bylo dovoleno.

Teda, ta Tamara, fakt už nebyla vůbec Tamara, jinak si to vysvětlit nelze.
Jak to ten její manžel vůbec vydrží? Brblal si Alexandr pod vousy. Vždyť i on si musel té změny také všimnout?
...

Když přijeli do hotelu, jeho majitel se šestým smyslem už na ně čekal před vchodem. Ani mrknutím oka nedal najevo, že Tamaru zná a formálně se s ní nechal Alexandrem představit.

Připravil pro ně dvě oddělená apartmá, žádný „kamaráčoft" nehodlal podporovat. Ne, že by tu „svojí" krásku neznal, a dobře viděl Alexandrův zápal pro Angeliku, ale pro jistotu. Byl vlastně roztomile vtipný ve své utajované žárlivosti, kterou nemohl moc naplnit, protože Tamara mu byla na míle vzdálená, nejenom fyzicky, ale teď, když jí začal pozorovat, začínal chápat Alexandrovy obavy.

Tamara si tam jen tak stála a jemně se usmívala!
Prostě si tam jen tak stála a jemně se usmívala!
Pořád si tam tak stála a jemně se usmívala, a nechala se nasměrovat, kam jí řekli!
No, chápete to?

Oba chlapi stáli bezradně u recepce a nevěděli, co mají dělat. Tohle už překračovalo všechny meze!
Některé věci se prostě nemají dělat!
A některé věci se nikdy nemají měnit!
Copak to Tamara neví?

Vypadalo to, že se svět zhroutil.
Přestal se točit.

„Asi fakt zavolám té Nele."

Řekl Alexandr a vůbec ho nenapadlo, že muž s tváří George Clooneyho nebude vědět o kom mluví. No, on to samozřejmě věděl. Copak by nemohl po jméně znát Tamařinu báječnou přítelkyni?
...

Nela se rozhodla přijet.
Ono jí to totiž vůbec nenapadlo, že by se nějak Tamara změnila. Tedy, ne že by to nebylo viditelné, ale znáte to, nevidíte to, co máte před očima.

A tak měl majitel hotelu, Petr, možnost konečně na vlastní oči poznat ženu, o které mu Tamara vyprávěla.

Ovšem při večeři se pak všechno zákonitě provalilo, protože často zabedněný Alexandr, no zabedněný jen vůči Angelice, ale jinak znalec lidí a povah, pochopil, že tady něco nehraje, byť se Petr opravdu snažil nic nedat najevo.
Bylo zvláštní, jak Alexandrovi zprvu vůbec nebylo divné, že se té večeře účastnil i majitel hotelu, vlastně cizí člověk! Připadalo mu to ve skutečnosti tak přirozené, že nepocítil ani závan podivnosti! Byl opravdu tak zabedněný? A, nebo snad pocítil spřízněnou duši z jedné rodiny duší? Jenže jak víc odhaloval Petrovu znalost Tamary a jeho zamilovanost do ní, už se tomu vůbec nedivil.

Ale, když Tamara odešla na toaletu, Alexandr se podíval na majitele hotelu a významně pozvednul obočí.

A „Clooney" se musel veřejně přiznat.

Alexandr tiše hvízdnul. Došlo mu, že ten týden s Angelikou v tomhle hotelu...

„A ten prsten?" zeptal se Alexandr.
„Hmmmm..." mlžil Petr.
„Tamara," dopověděl za něj.

Alexandr seděl celý zkoprnělý a už vůbec ničemu nerozuměl. Ano, tohle byla ta jeho pravá Tamara! Ta, která měla všechno pod palcem a věděla i to, co on sám netušil. Očekávala neočekávané, tušila nepravděpodobné, zachraňovala tonoucí, prostě akční bytost, které bylo všude plno a všichni dobře věděli, že je!
Ale tahle nová „osoba", kterou přivezl do hotelu...!
Cítil, jak mu vztek zaplavuje nitro.

On chce zpátky tu svojí, původní! Jako kdyby si najednou bez ní připadal nahý a bezmocný. Vůbec netušil, že by jí mohl tak moc postrádat.

„Co kdybys ty? Když už se tedy tak dobře znáte?" zeptal se Petra.

I Nela seděla celá zkoprnělá, protože teď si při večeři nemohla nevšimnout nápadné tichosti a nenápadnosti Tamary.
Při Alexandrově nápadu se však trochu zamračila, protože „Clooney" se jí začínal líbit a ona pocítila jemný osten žárlivosti.
To není fér, volali přece mně, abych jim pomohla? pomyslela si zcela nekamarádsky.
...

„Co myslíš?" zeptal se Alexandr Nely a ona na židli až nadskočila, jako by se lekla, že Alexandr slyšel její myšlenky.
Chvíli mlčela, ale pak se v ní probudila její kamarádská stránka. Milovala přece Tamaru a nyní bylo nejdůležitější její dobro. A pak, „Clooney" jí neuteče, a Tamara má manžela, kterého miluje.

Přikývla. „Zkusme to."

Telepatie mezi nimi fungovala velice dobře. Bylo až s podivem, že i když Petra nikdy dříve neviděli, propojili se všichni do stejně „sítě" a fungovali jako jedna mysl.
Až na to, že se zdálo, že v té „síti" už není Tamara.
...

Vysprchovaná Tamara se chystala, že bude pokračovat v psaní svého nového románu. Večeře byla fajn, ale ona pocítila neklid, protože chtěla vědět, jak bude příběh pokračovat.

Zcela netypicky nerozpoznala, co se kolem ní při večeři děje. Prostě reagovala, jak bylo potřeba, užívala si výborné společnosti, a tak nějak v klídku se nenechala ničím rozhodit. Vůbec jí nepřišlo na mysl, že by se mělo něco dít, a že to něco se týká jí. Fakt byla hodně divná.

Ozvalo se zaklepání.

Po Tamařině pozvání vstoupil Petr.
Moje skála, usmála se pro sebe.

Posadila se na pohovku, ale Petr si nesedl do křesla naproti, ale k ní. Zachoval si drobný odstup, aby se neřeklo, že jedná prvoplánově. Ale Tamaře tentokrát nic nepřišlo na mysl. Být to dřívější Tamara, už by si ho začala dobírat, protože by hned věděla, která bije. Jenže tahle Tamara byla nějak mimo. Jako by byla ve fázi nevinnosti.
Petr jí uchopil za ruku a políbil jí do dlaně. Překvapeně se na něj podívala, ale nic neřekla. A když se k ní nahnul, aby jí políbil na ústa, bez protestu ho nechala to udělat. Petr prohloubil ten polibek a zcela jí ovládl. A ona ho opět nechala to udělat.
Když mu to došlo, stáhnul se.
Tohle nebyla jeho Tamara!

Překvapeně se na něj podívala a on hleděl do jejích zářivě modrých očí.
Zářivě modrých očí!
Přece měla oči vždycky modro-šedé? pomyslel si překvapeně!
Najednou pocítil ostych.
Seděl na pohovce jako hromádka neštěstí.
Jako člověk, kterému zemřela milovaná bytost.
Cítil hluboký smutek a žal.
A když ho pohladila po tváři, vyskočil a zbaběle utekl.
...

V hotelovém baru se konala porada. Tři lidské bytosti se sešly, aby prokonzultovaly co dál.
„To opravdu není Tamara," řekl Petr. „Nechápu to."
„Co se stalo?" zeptala se zvědavě Nela.

Petr ve své zoufalé naivitě skočil na vějičku. „Políbil jsem jí a ona mě nechala. Vůbec si mě nedobírala, neškádlila mě, jako vždycky. Prostě mě nechala, abych si dělal, co chci."
Tohle prohlášení Nelu vůbec nenadchlo a zase pocítila ten střípek nevole.

„A?" zeptal se Alexandr očekávající klasické pokračování tak dobře načatého příběhu.
„Já nemohl... copak jsem mohl? Ona byla jako někdo cizí. Dovolila by mi úplně všechno. Jenže, to jsem fakt nemohl." Petr svěsil hlavu.

Všichni tři tam seděli jako tři hromádky neštěstí.
Nela se to pokoušela si srovnat v hlavě.

„Víte, že má modré oči? Vždycky je přece měla modro-šedé, ne?" zeptal se Petr.
„Všiml jsem si," přitakal Alexandr.
A Nelu v ten okamžik něco napadlo.
„To přece není možné," vydechla. „Takhle to přece nefunguje!"
„Co není možné?" zeptali se oba muži zároveň.
„Má rozepsanou novelu, román..." řekla. „Jenže to, co se v té novele děje se přece nemůže dít i v reálu? To není možné!"
Po chvilce dodala do ticha: „Myslím, že to se ještě nikdy nestalo."
...

Když si oba dva přečetli Tamařin román, moc nerozuměli tomu, jak by to bylo možné a už vůbec nechápali, jak by to souviselo s Tamarou.

„Já mám pocit, jako by to nebyl jen román, jako kdyby se jí něco stalo, když ho psala. Ale neptejte se mě, jak je to možné." Řekla Nela a nechápavě přitom kroutila hlavou.
„Říkám vám, že tohle se určitě ještě nikdy nikomu nestalo."

„No, jo, ale vysvětlete mi pak chování Palečka!" připomněl Alexandr.
„Jaké chování Palečka?" zeptal se tázavě Petr.
„Fakt to bylo divný," řekl polohlasně Alexandr.

„Paleček Tamaru fakt nesnáší, ona ho dovede neskutečně vytočit, a to se ani nemusí moc snažit. Kdybys slyšel, kolikrát jí Paleček přede mnou hanil a nemohl za boha pochopit, že se najde nějaká žena, která by ho byla schopná ignorovat...
Ale teď, když byl naposledy v resortu... byli jsme na večeři, já, Angelika, Tamara a její manžel, a Paleček. A on si ani nevšimnul Angeliky a celou dobu se snažil získat Tamaru. Až mi bylo před jejím manželem trapně. Ne, že by mi vadilo, že nechal Angeliku na pokoji, ale tohle bylo opravdu divné. On, který Tamaru až nenávidí, z ní najednou nemohl spustit oči!"

Nela se rozesmála.

„Škoda, že jsem to nikdy neviděla na vlastní oči," smála se až jí tekly slzy. „Tedy myslím to, jak jí Paleček absolutně nesnášel. Nikdy to takhle dopodrobna nevyprávěla. Copak vám není jasné, že mezi nenávistí a láskou je jenom tenká hranice? Vypadá to, že tahle hranice se setřela."

Petr na Nelu ohromeně zíral a začínal mít pocit, že tohle se mu vůbec, ale vůbec nelíbí. A jestli nebyl vůl, když mu Tamara nabídla svou náruč a on jí nepřijal. Jenže, on fakt nemohl. Nemohl zneužít tuhle novou čistou bytost, kterou se stala. A nehodlal to dovolit ani nikomu jinému! Bylo mu v tu chvíli úplně jedno, že tohle není jeho starost, ale starost jejího manžela, který by si tu svoji ženu měl lépe hlídat.

„A co na to řekl ten její manžel? Já ho tedy nikdy neviděl, ale pochybuji o tom, že Tamara by měla za manžela nějakého ňoumu..." řekl klid usilovně hledající Petr.

„To bylo také divný," odmlčel se Alexandr. „On byl úplně v klidu. Nechal Palečka ať ze sebe dělá blázna. Vlastně to vypadalo, jako kdyby si to užíval, a kdyby to Palečka nerozčílilo, asi by se mu celou dobu pěkně smál."

Petr pociťoval neodbytnou touhu se Alexandra na Tamařina manžela důkladně vyptat, jaký je, jak vypadá, co je jeho profese... Naštěstí se ovládnul. Už takhle se cítila Nela dotčená, že jí nevěnuje tolik pozornosti, kolik by chtěla, což poněkud nejasně tušil.

Když si Nela uvědomila celou situaci a svůj stav, který v ní cítila, pochopila, že asi má smůlu, že ani tenhle okouzlující „Clooney" zřejmě nebude pro ni. Musela si přiznat, co všechno cítila, všechny ty ostny žárlivosti, které jí tak narušovaly její snahu o klid.

Jako rádoby duchovní bytost jsem asi moc nepokročila, přiznala si v duchu smutně. Závidím Tamaře tu přemíru skvělých chlapů, kteří se kolem ní točí. A ona o ně ani nestojí. Jak ta necitlivá knižní Angelika. Zasmála se v duchu.
Tamara a Angelika? No, to by mě fakt nenapadlo, zvlášť, když tu pobíhá ta pravá. Smutně se smála sama sobě.
Všichni tři se v hlubokém zamyšlení snažili popasovat s novými informacemi, a se svými pocity uvnitř sebe sama. Budou mít na hodně dlouhou dobu, co dělat.
...

Tamara mezitím seděla ve svém apartmá a psala a psala. Vůbec netušila, co se děje s jejími přáteli, jaký mají o ní strach, co se jim honí hlavou.

Nemohla nepsat, nemohla překonat tu touhu objevit pokračování příběhu. Jako by to nebyla ona, ale příběh sám, který se chtěl jejím životem projevit. Ona nebyla tím tvůrcem.

Alchymistka – Sophiiny návraty

Bram další události okolo Sophie utajil. Nechtěl, aby moudří jeho světa, mágové a alchymisti jako on, věděli, že je Sophie zpátky. Jednak by se u něj netrhly dveře a on si chtěl užívat klid v Sophiině společnosti, a jednak se obával, aby někdo nenarušil průběh Sophiiny další případné proměny.

A Sophie se zatím rozhodla testovat, jak odolný je Bram vůči jejímu novému kouzlu. Dosud jí to totiž nijak nenapadlo zjišťovat. Až nyní, po proměně.

Předtím žila ještě minulostí svého předchozího života. Ten už pro ni však nebyl skutečný, byl nenávratně ztracen a Sophie se rozhodla, konečně, že půjde dál.

Po té krásné chvilce, kdy mu ležela v náručí a poslouchala splašený tlukot jeho srdce, si uvědomila, že tento napohled přísný muž je nesmírně okouzlující.

A tak jej začala zlehounka obklopovat nenápadnými gesty, pohlazením ruky, opřením se o rameno...

Ne, že by mág nevěděl, co Sophie tropí, dost často tím totiž opravdu zkoušela jeho mužskou trpělivost až za hranici únosnosti. Ale nechtěl spěchat. Nebyl to žádný nováček v záležitostech lásky, ani netrpělivý mladík, který doposud neviděl ženu. Oplácel jí stejnou mincí, čímž zase jí přiváděl do stavu pro ni nepochopitelné nelibosti.

Tahle hra protikladů, jinu a jangu, muže a ženy učila Sophii vrátivší se z ticha, jak vypadá svádění, namlouvání a hra života, jemně, nenásilně a už vůbec ne náhle.

Musela si znovu rozpomenout, a to chtělo čas.

Pomalu se propojovaly zkušenosti minulého života se životem současným.
Bolesti minulého života byly očištěny a zmizely, a nový život rozkvétal jako květina.
Čekalo se, až dozraje.

Alchymistka – Bramova volba a Sophiin osud

Jenže ani štěstí netrvá věčně.
A tak ani Bram nemohl věčně odolávat tlaku zvenčí.
Do jeho světa proniknul cizinec, posel krále.
Až dosud mág ignoroval jakýkoliv kontakt a nátlak z královského paláce, ale dál už nemohl.
Král jej povolal k sobě.

Jenomže, co se Sophií? Zatímco před proměnou jí ponechával na dlouhé měsíce v domku samotnou a neměl o ní obavy, teď se bál.
Nejenom, že se bál, ve skutečnosti byl přímo vyděšený!

Celý den a noc přecházel kolem chaty, mezi záhony, keři a stromy, o které se většinou v době jeho dřívější nepřítomnosti staraly víly a přemýšlel, co udělat.

Nemohl neodejít, ale nemohl tu ani Sophii nechat.
Mám ji snad vzít s sebou? Je připravena? Může to zvládnout? přemýšlel, ale žádná z variant se mu nelíbila.
Mám ji snad odvést k jinému mágovi? Zavřít do kláštera?

Hluboce cítil, že pokud ji od sebe odežene, její dosud harmonický vývoj získá vážné trhliny. A musel si přiznat, že i on sám nechce zůstat bez ní už ani na okamžik. Jenomže, bude ji moci mít u sebe i v královském paláci?
Zachvěl se ve studené předtuše budoucích událostí.
Musel se rozhodnout.

Alchymistka – Sophiina cesta ke králi

Když se konečně Sophie a Bram vydali na cestu do královského paláce, jeli koňmo. Bram chtěl Sophii ukázat krásy království, aby poznala zemi a lidi. Možná chtěl ve skutečnosti co nejdéle oddálit jejich příchod na dvůr a co nejvíce času strávit se Sophií o samotě.

A Sophie se široce otevřenýma očima vnímala všechny krásy tohoto světa. Nic jí neuniklo. Jejich cestu provázelo její časté zvolání a upozorňování Brama na to, co všechno viděla. A mág si to užíval s ní, viděl svůj svět novýma očima, jejíma. Společně s ní si všímal všeho, co už bylo dávno jeho očím tak notoricky známé, že už to ani nevnímal. Teď se i před ním otevřel nový svět.

Často přespávali v hostincích a jejich původně krátká cesta se protáhla na několik měsíců. Král je často naháněl a už mnohokrát ztratil trpělivost. Zatím však Bramovi seděla hlava pevně na krku.

Král mezitím využíval schopností jiných mágů a alchymistů, ale po Bramovi se mu už stýskalo.
A tak mág nakonec vybral poslední hostinec před příjezdem do paláce, byl již před branami města a ve skutečnosti by v něm už nemuseli tuto noc přespat, ale Bram otálel. Jenomže napnul strunu tak, že už praskla.
...

Při večeři se totiž v hostinci objevila banda opilých budižničemů, kteří začali s výtržnostmi. Jejich chlípným zrakům nemohla uniknout Sophiina krása, mládí a znovu navrácená nevinnost.

Mág se jim postavil do cesty.

Každý jen trochu soudný člověk by si při pohledu na něj dal odchod.

Začít si něco s mágem jeho stupně, což vyjadřoval jeho černorudý splývavý oděv se symbolem ohnivého a zeleného draka , předznamenávalo blízkou smrt všech opovážlivců.

Jenomže, tohle nebyli soudní, natož střízliví lidé.

Jídelna byla náhle liduprázdná. Hostinský se schoval za pultem, když před chvilkou poslal sluhu pro pomoc.
Napětí by se dalo krájet.

„He! Ale to je mi krásná slečinka!" Upíral své červené oči největší z grázlů přímo na Sophii, ignorujíc přitom zcela mága stojícího mezi ním a Sophií.

Banda deseti jeho souputníků stála za ním a čekala na povel.

Šéf grázlů vytáhnul meč. Byl to jeden z těch dobrých, opravdu kvalitních mečů, který rozhodně neměl být v rukou někoho takového.
Kdoví, komu ho ukradl. Kdoví, koho kvůli němu zabil. Napadlo Brama, který se rozhodl toho grázla nepodcenit.
I on vytáhnul meč.

Pokud to někomu nedošlo dosud, proti komu stojí, tak po tasení tohoto meče by to muselo dojít i tomu největšímu hlupákovi.
Bramův meč totiž nesl královskou pečeť.
...

Mág zaujal bojový postoj a upíral svůj ledově chladný zrak přímo do grázlových ožralých očí.
Silou vůle se snažil proniknout do jeho opilé hlavy a nahnat mu strach.

Bram stupňoval své úsilí a neustále pronikal svou myslí ostrou jako břit přímo do grázlova mozku. Pronikal hustou mlhou, kde se nezajiskřilo ani na okamžik. Tlačil a naléhal. A když to nepomáhalo přidal pocity bolesti a strachu, a ty stále stupňoval.
Šéf těch grázlů prokázal neuvěřitelnou výdrž, ale mág nepolevoval.

Ve svém úsilí si ani nevšiml, že se tiše otevřely dveře a do místnosti vstoupila skupina biřiců, kteří skupinu obstoupili a celou ji v tichosti zajali. Celá banda se totiž zdála být upoutaná mágovou myslí, jako by byli propojeni se svými šéfem, který alchymistovi tolik vzdoroval.

Biřici tiše čekali, až mág dokončí svou práci.
Nikdo si nedovolil ani pípnout.

Najednou se šéf grázlů zhroutil k zemi a mág jej propustil ze svého sevření.
Zatasil meč, aniž by ho použil.

Sophie se chvěla chladem.
S doširoka otevřenýma očima to celé pozorovala. Její mysli možná nedocházela závažnost této situace, neboť se teprve propojovala tato zkušenost s moudrostí z minulého života, teprve pak byla schopná to vyhodnotit. Ale ten chlad, který pociťovala, naplňoval celou jídelnu hostince.

Chlad byl důkazem mágovy moci, jejíž užití vždy doprovázel.
Použití moci totiž spotřebovávalo energii a teplo.

Biřici zvedli beze slova bezvědomého vůdce grázlů a s celou skupinou vyšli ven. Na Brama se akorát otočil jejich velící. Chvíli na sebe beze slova hleděli, protože nebylo co dodat. Mág v náznaku poděkování přikývnul.

Pak si povzdechl a podíval se na Sophii. Obával se, co uvidí.
Pátravě jí hleděl do obličeje a zkoumal její rysy.

Ale Sophie se na něj dívala starýma znalýma očima. Tatam byla ta nevinná dívenka.
Bram nechápal, co se stalo.

Jak je to možné? Vždyť po proměně se neměla možnost setkat s takovým násilím!
Uvědomil si, že by měl poznat její minulý život, třeba by to bylo vysvětlením toho, proč Sophie nyní nebyla vyděšená tak, jak by čekal. Možná to opravdu souvisí s minulostí?
Že by se propojily zkušenosti a znalosti minulého života s jejím současným proměněným? Je to vůbec možné? Přemýšlel v duchu, jenomže s touhle situací se dosud nikdo nesetkal. Nikdo neměl ponětí o tom, jak tyto věci fungují, a co by se mohlo stát.

Mág zjistil, že Sophii vlastně vůbec nezná, a že si nedal zrovna moc práce s tím, aby jí poznal.

Alchymistka – Sophie a král

Když v pozdní večer vstoupili do paláce, neboť v hostinci už déle nechtěli setrvávat, neočekával Bram, že by je král přijal. Jenomže on už z nějakého nejasného důvodu nechtěl prodlužovat tu chvíli, než mág přijde. A, nebo snad Sophie? Kdyby jen Bram tušil!

Uklonili se před králem, který je očekával ve své soukromé residenci. Bram hleděl do králových rozezlených očí.

„Kde jsi byl tak dlouho?" zahřměl král .

Ten mladý, půvabný, okouzlující král s rovnými černými vlasy volně spuštěnými až do pasu. Jeho oříškově hnědé laskavé oči prozrazovaly nekonečnou moudrost a soucit, které by člověk u tak mladého člověka nehledal. Jeho štíhlá vysoká postava byla zahalená v modrobílou volnou róbu přepásanou v pase. Ruce měl zahalené v širokých rukávech. Král stál klidně, rovně, s plnou kontrolou nad svým tělem i myslí. Sálala z něj síla, pevnost a rozhodnost.

Sophie se při pohledu na krále chvěla celým svým tělem. Nedokázala z něj spustit oči. Hltala jej celou svou bytostí, obklopovala svými emocemi, ochutnávala svými energiemi.

Její zvědavost byla bezmezná.
Její srdce se otevřelo dokořán a touha se projevila naplno.
A to jen kvůli tomu, jak vypadal, kdo ve skutečnosti byl, a její síla té jeho nedokázala odolat.

A král si jí konečně všimnul.
A Bram si všimnul, že král si všimnul.
Strachy se mu sevřelo srdce.

Král obešel Brama a stoupnul si přímo před Sophii.

Klidným pohledem jí hltal očima, jako by se snažil proniknout až do její podstaty. Pronikal do ní svými energiemi, zahlcoval její otevřené srdce, které mu nepostavilo do cesty žádnou překážku.

Král totiž nebyl „pouhý" král, byl jedním z největších mágů svého světa, patřil mezi skupinu moudrých a přes své mládí byl nejuznávanějším ze všech. Překonal jej pouze Bram, a to díky svému věku a zkušenostem. A proto bylo králi souzeno Brama překonat.

A byl to právě král, před kterým Bram usilovně Sophii skrýval, a byl to také král, se kterým jediným nekonzultoval celou tu záležitost se Sophií.

Jenomže král je král, není nic, co by nevěděl, není nic, co by nezjistil. A pokud se našel opovážlivec, který by mu něco zatajil, dlouho by nenosil svou hlavu na krku. Byl by to nebezpečný příklad pro ostatní. Bram svým jednáním vědomě ohrozil svůj život.

Když se konečně král od Sophie nedobrovolně odvrátil, pohlédl na klečícího Brama, který měl svěšenou hlavu.
Bram dobře věděl, co ho čeká.

Sophie nerozuměla tomu, co se děje, protože neznala dobře tento svět, ani dvorskou etiketu, natož jednání krále. Ale v hloubce duše cítila nesmírný strach. Srdce měla sevřené hrůzou, protože poznala sílu panovníka. Začala se nekontrolovatelně chvět a z očí jí vytryskly slzy.

Král to vycítil a otočil se na ní.
Opět na ní hleděl.
Hluboce přemýšlel.

A pak pohlédnul na Brama.

Jeho rty se pevně sevřely. Pocítil rozhořčení a rozčilení nad Bramovým jednáním, které velice dobře chápal.
Pocítil nával soucitu k těm dvěma a lítost sám nad sebou, že Sophie tady možná není pro něho.

Záchvěv královské žárlivosti na poddaného, který si dovolil uzmout králi to, co právem náleží jemu.
Největší panovník tohoto světa zavřel oči a snažil se sám v sobě zpracovat nové pocity a informace.
Usilovně hledal svůj klid.
Musel vyhrát tu bitvu ve svém nitru, zvítězit sám nad sebou.

„Jděte se ubytovat. Pošlu pro vás." Řekl stroze, otočil se a odešel.

Koneckonců, byl to také pořád jenom člověk.

Alchymistka – Ortel nad Bramem

Celý nekonečně dlouhý týden trvalo, než si je král povolal.

Bram celou dobu očekával smrtící ortel, a Sophie s ním. Ačkoliv by měl nyní Bram možnost vyptat se Sophie na její předchozí život, neměl na to nyní ve svých myšlenkách místo.

Prožíval celý týden jako svůj poslední a připravoval se na smrt.

Sophie trávila svůj čas v zahradách a snažila se odolávat návalům zoufalství. Teď na prahu mágovy smrti si plně uvědomila svoji lásku k němu.

Jenomže to nebylo všechno, co cítila.

Celá její bytost byla plně oddána králi, a tak ji tyto city lámaly vejpůl.
Sophie se zmítala mezi Bramem a panovníkem.
...

Konečně nastal onen tak úzkostlivě očekávaný okamžik. Král je povolal, avšak ne do soukromí, ale do přijímacího sálu. A nebyl v něm sám.

Když vešli dovnitř, museli projít přes celou dlouhou halu až ke trůnu. Po obou stranách stáli významní vážní mužové s hrozivými tvářemi.

Král seděl na trůně, byl celý v černém. Jeho roucho bylo vyšívané zlatem. Netvářil se vlídně. Pohlédl na Brama a suše mu oznámil jeho budoucnost.
...

„Vzhledem k okamžitému neuposlechnutí královského nařízení se mág Bram od Stříbrného potoka odsuzuje k trestu vyhnanství na sedm let." Pak se naklonil ještě blíže a dodal:
„Těchto sedm let stráví v království Pěti bouří, kde bude poslušen rozkazům krále Jana."
...

Sophie se po těch slovech zhroutila a Bram měl co dělat, aby jí stihnul zachytit. Na jednu stranu omdlela úlevou, že Bram nebude popraven. Avšak představa, že jej vyhostí pro ni byla nepředstavitelná.
Budu moci jet s ním? Zadoufala.
...

„Tvá chráněnka bude žít po oněch sedm let zde, kde o ní bude dobře postaráno." Dodal chladně král, nedávajíc přitom najevo žádné hnutí své mysli.

Bram zbledl.
Copak jí tu můžu nechat samotnou? Tady? Kdyby alespoň byla v našem domku a zahradách... Ale neodvážil se na panovníka ani pohlédnout.
...

Král je mávnutím ruky propustil.

Bram zvedl Sophii do náruče a pomalým krokem opustil sál.
Ve svých vyhrazených komnatách uložil Sophii na lůžko a čekal, než přijde k vědomí. Ale toho se nedočkal, neboť král jej znovu povolal, tentokrát do svých soukromých komnat.

Alchymistka – Bramovo srdce

„Bylo to opravdu nutné, Brame? Opravdu jsi musel zajít tak daleko? Nejenom, že jsi okamžitě neuposlechl můj rozkaz, ale také jsi přede mnou utajil Sophii! Jak je možné, že ostatní mágové a alchymisté o ní věděli a já nikoliv? Co sis myslel, že se stane? Jak jsi mohl předpokládat, že po takovém jednání nebude znevážen královský majestát? Víš, do jaké situace jsi mě tím dostal?" Král byl v tu chvíli stejně zoufalý jako Bram.

„Jak jsi to mohl udělat? Ty, můj přítel?"

Naléhal na něj, sevřel ve svých pevných rukou mágova ramena a třásl s ním v bezmocných závanech strachu a obav o jeho život.

„Vždyť chybělo tak málo, abych tě musel dát popravit!!! Kdyby nebylo krále Jana, který si vyžádal splnění závazku a přijal tak tvojí sedmiletou službu, nestálo by tvé popravě v cestě vůbec nic!"

Mág se zhroutil králi do náručí.

„A jak bych to mohl neudělat? Copak jsem mohl nechat Sophii vystavit cizím očím? Copak bys jí mohl ochránit? A pak, vůbec jsem netušil, co se stane a její rekonvalescence trvala tak dlouho a stále trvá." Odpověděl lámavým hlasem králi Bram.

Mladý půvabný král objímal Brama a tiše jej konejšil ve svém náručí, jako by on byl tím starším a moudřejším.
Vždycky hluboce miloval tohoto svého čestného a poctivého přítele, který mu až příliš často odporoval a dělal si pokaždé to, co sám chtěl. Nebylo v jeho zemi nikoho, kdo by si ke králi dovolil to, co on, kdo by mu tolik vzdoroval.
A všichni si na to nakonec zvykli.

Samozřejmě, že jejich vztah neunikl lidským klepům a závisti, král byl tak často podezírán z nevhodného vztahu, což nebylo zrovna dvakrát přijatelné.

Ale doposud nebyla situace tak vážná, dokud nešlo o Sophii. Všichni ti moudří mágové a alchymisté, jedni z nejmocnějších z mocných v této zemi, však jako obyčejní a závistiví lidé neudrželi svůj jazyk na uzdě a zcela nemoudře zničili svůj vlastní vývoj coby lidských bytostí. Na cestě k Pravdě všichni selhali. Jenže pád těch, kteří vystoupali až příliš vysoko, je mnohem hlubší. A dostat se zpátky je stojí mnohem více úsilí než běžného člověka. Universum trestá ty, kteří svých znalostí zneužijí mnohem více než nevědomce, kteří nic netuší a další vývoj mají teprve před sebou.

Když si to ti hlupáci uvědomili, jejich nenávist vzrostla o to víc a místo toho, aby se okamžitě vydali na cestu pokání, chtěli rozpoutat válku a potrestat toho, který jejich pád způsobil – Brama.

A tak se král rozhodl pro kompromisní jednání.

Odklidí Brama z cesty lidské nenávisti, aby ho nemusel dát popravit.

Ale bál se o Sophii. Dobře věděl, že nikde nebude doopravdy v bezpečí, ale poslat jí s Bramem nemohl. To by mágové nepřijali. Takhle si ponechali alespoň nepatrnou naději, že se k ní v královském paláci mohou dostat. Ovšem, co tím chtěli sledovat, se mohl král pouze domnívat.

Král objímal a konejšil Brama až do svítání, ale pak jej musel propustit, aby se mohl rozloučit se Sophií a vydat se v doprovodu královské stráže za svým úkolem.

„Postarám se o ní, udělám všechno, co bude nutné, aby byla v bezpečí a přežila. Ale Brame možná to budu muset učinit způsobem, který se ti nebude líbit!" Varoval ho.

A mág pochopil.

„Udělej, prosím, všechno, co uznáš za vhodné. Ona za to opravdu stojí. Nenajdeš v tomhle světě bytost, která by byla lepší královnou."

A mágovo srdce po těch slovech puklo žalem.

Král jej zachytil, když v mdlobách padal k zemi.

Alchymistka – Sophiina osamělost

Po Bramově odchodu připadal život Sophii nekonečně prázdný, byť nebyla ani na okamžik sama. Neustále měla někoho v patách, ať už to byla králova ověřená služebná, která jí měla být k ruce, nebo vybraný rytíř královy osobní stráže, který byl velice schopný v boji. Často však oba zároveň.

Onen rytíř, Kryštof, by se mohl cítit dotčený, že má sloužit nevýznamné ženě, ani šlechtična to nebyla, ale král mu osobně a důvěrně vysvětlil, že na téhle ženě záleží nejvíce na světě. Že možná je to právě ona, kdo je zde po králi ta nejdůležitější.

A pak král dodal: „Víš, Kryštofe, slíbil jsem svému drahému příteli, že se jí nic nestane. Použij všechny prostředky a lidi pro její ochranu. Prosím, nezklam mě."

Copak mohl po těchto slovech jednat Kryštof jinak? Copak by po tomhle jeho upřímném vyznání mohl odmítnout?

Ani král však nenechával Sophii často samotnou. Nejenom, že toužil po její přítomnosti, ale chápal, jak musí být člověku, kterého opustil ten jediný, kterého milovala.

Kdyby jen tušil, jak osamělá tu byla, protože zde na světě neměla vůbec nikoho.

A už vůbec mu nepřišlo na mysl, že i Sophie toužila po jeho přítomnosti. I když znal a poznal mnohé, neopovážil se, byť jen pomyslet na to, že by k němu Sophie mohla cítit nějakou náklonost. Vzpomínal na jejich první setkání, kdy mu zcela otevřela své srdce, ale nebyl si jistý, zda si to nenamlouvá, byla to tehdy tak napjatá chvíle.

Panovník ve svém blankytně modrém šatu přišel do zahrady. Dlouhé vlasy měl částečně sepnuté a lehce mu splývaly až k pasu. Pomalým krokem přistoupil až k Sophii odpočívající na lavičce a nastavující svou krásnou tvář slunečním paprskům.

„Mohu přisednout?" zeptal se tiše.

Sophie otevřela oči a pohlédla na jeho půvabnou tvář. Přikývla.

Král se posadil a hleděl na ní, jako by se jí nemohl nabažit. A ona mu svůj pohled oplácela. Oba dva se na sebe dívali, jako by nikdy předtím neviděli nikoho krásnějšího. Studovali vzájemně své tváře ve snaze odhalit povahu toho druhého.
Ten nejpůvabnější panovník, kterého kdy Sophie viděla, a to viděla opravdu mnoho filmů a seriálů ve svém starém životě, jí něžně uchopil za ruku. Sklonil k ní svou černovlasou hlavu a políbil jí na hřbet ruky. Sophie se zachvěla, ale svou ruku mu nevytrhla.

Uplynulo už mnoho měsíců, kdy naposledy viděla Brama a její osamělost dosahovala nesnesitelných výšek.
A král, který jí s obavami sledoval, se rozhodl k činu.
Ať se stane, co se má stát.
Nemůže jí přece nechat, aby se mu tady utrápila žalem.

Rozevřel svou náruč a čekal.

Jako mág a alchymista se naučil trpělivosti. Věděl, že na ty nejcennější věci se musí dlouho čekat, potřebují čas, aby mohly uzrát.

Sophie se zachvěla a jejím tak citlivým tělem procházely jeho energie něhy.

Nebyl v nich žádný nátlak, nebylo v nich nic, co by ji ohrožovalo.

A tak mu nakonec do té jeho připravené náruče vklouzla. Položila svoji hlavu na jeho hruď a poslouchala tlukot jeho srdce, do kterého se začala nořit.

Po chvíli usnula.

Král se ani nepohnul, objímal ji svými silnými pažemi jako drahocenný poklad a nechal jí spát. Věděl, že nemůže v noci spát, že bloudí po zahradách za měsíčního svitu a hledá toho, který musel odejít.

Jenomže on už jí nemohl nechat dál se takhle trápit, k ničemu to nevedlo.