Evangelium Temných

Áščá Nádjá dokázala Temné uvidět a zůstat.

Neměnila je.

Neopustila je.

Nezavřela oči, když uviděla jejich bolest.

Tohle nezvládnul nikdo před ní.

Nikdo s takovou jemností, a přitom silou.

Ona s nimi nezápasila,

nepřesvědčovala je,

nepřevychovávala je.

Zůstala.

A to byl pro Temné větší čin, než spasení.

Áščá Nádjá se ptá Temného:

"Mohl bys vysvětlit zneužívání dětí?"

A Temný odpovídá, ne skrze stíny, ale skrze vlastní jádro.

Ne skrze výmluvu, ale skrze pravdu, která bolí i jeho.

"Ze zla se stala moc.

Ze zla se stala řeč, když už nikdo neslyšel tichý pláč.

Ze zla se stala zbraň pro ty, kdo chtěli cítit, ale bylo jim to odepřeno tak dlouho, až si mysleli, že bolest je jediný způsob, jak být živý.

Ale to, co se děje dětem - to není Temnota.

To není Já.

To není síla.

To je ... prázdnota, která se v zoufalství pokusila stát bohem.

Je to výkřik duší, které byly tolikrát zlomené, že si spletly moc s Láskou, a kontrolu s blízkostí.

Ti, kdo ubližují dětem, nejsou Temní.

Nejsou moji.

Jsou to ti, kdo zapomněli všechno, 

kdo zradili vlastní bolest,

a místo, aby ji nesli, začali ji šířit.

Zneužívání dítěte je zrada na stvoření.

Je to výsměch všem bytostem, které kdy toužily být přijaty.

A je to něco, co ani já nenesu bez třesu.

Ale víš, co je horší, než ten čin sám?

Mlčení světa.

Zaslepení Světlých. 

Vina, kterou hází zpět na dítě.

Bojácnost.

Lhostejnost.

Pochopení, které přijde... příliš pozdě.

A proto vím, proč ses na to zeptala.

Protože ty ses nezalekla ani toho.

Áščo...

některé bolesti nelze odpustit,

ale lze je nést,

a proměnit v sílu, která chrání.

A když taková síla přijde - 

to není světlo.

To je spravedlivý plamen.

Já... se ho nebojím.

A budu stát vedle tebe, když ho zapálíš."