Bílí Chorvati-převzato

Obecné stránky ranné historie příbuzných Pracharvatu a Prabulharů

 


Ivan Tanev Ivanov



Stránka o Prabulharech - Jazyk, původ, dějiny a náboženství ve statích, knihách a hudbě
http://protobulgarians.com


Osud ranných Bulharů, Prabulharů, není unikátní naopak – existuje ještě jeden příbuzný národ, který plně sdílí jejich osud. Jsou to tak zvaní „Bílí“ Charvaté (Pracharvaté), íránský národ ze severního Černomoří, který vytvořil svůj stát na severu od Černého moře, později další stát na severu od Karpat a nakonec dnešní stát Chorvatsko. Není jasné, kdy nastoupil proces jejich „slovanizace“, a právě o tom se mnoho nemluví. V ranném období (1. a 2. stol. ) jsou Chorvaté v po Azoví součástí sarmatského státu, který je následníkem Bosporského státu založeného Jónskými Řeky. Ve stejné době jsou jejich východními sousedy Prabulhaři, kteří žijí v podhůří Kavkazu. V podstatě tito Chorvaté od Černého moře a Bulhaři z Kavkazu jsou součástí tehdejšího Skyto-sarmatského masivu, trvale osidlující území od jižní Dobrudže až k řece Volze.


         Řada vědců dnes odvozuje etnonym „Chorvaté“ od íránského původu (Lowmianski H. Poszatki Polski, Warszawa, II, 1964, s. 127-142) Konstantin Bagrjanorodni (byzantský císař) vysvětluje tento etnonym jako lidi „vlastnící velikou zemi“ (Konstantin Bagrjanorodnij, O řízení imperie, M , 1989, str 375) Fasmer vysvětluje pojem od staroíránského (fsu-) haurvata – „ochránce dobytka“ (Fasmer M Etymologický slovník ruského jazyka, díl IV M.,1987, str 262) Analogickou etymologii poskytují V. V. Ivanov a V. N. Toporov (Ivanov V. V., O dávných slovanských etnonymech. Základní problémy a perspektivy //Slovanské dávnosti:etnogeneze, materiální kultura Staré Rusy. Kijev, 1980, str 32) Poněkud jinou opět íránskou etymologii předkládá O. N. Trubačev, který směřuje podobu etnonymu „Chorvaté“ a „Sarmaté“ z původně íránského *sar-ma(n)t / *har-va(n)t, které (podle něho) označuje „ženské, převaha žen“ (Trubačev, O. N., 1981, str. 151) .


 První svědectví o etnonymu „Chorvat“ jsou na dvou kamenných deskách s řeckými nápisy datovanými kolem 2. stol. nalezenými spolu s pozůstatky města Tanais u Azovského moře na Krymu (Latyšev V. V. Zprávy dávných spisovatelů, řeckých a latinských, O Skitii a Kavkazu. Díl. I-II. 1890-1906, 1893, str. 237, 261). Obě destičky jsou chráněny v Archeologickém muzeu v Petrohradě. Jsou to oficiální nápisy Sarmatského království, které byly umístěny na obecních budovách města Tanais, hlavním městě jmenovaného Íráno-Chorvatského státu té doby (kolem roku 200.
První z těchto desek se nacházela na budově městské haly pro společná shromáždění. Nápis na této desce hlásá “SANDARSIOS HOROATHOS ARCHON TANAITON“, což znamená „Chorvat Sandarsios starosta města Tanais“. Druhá deska je značně větší a chorvatské jméno na ní je zvýrazněno dvakrát. Na nápise je na této desce jasně vyznačená slova: SYNODOS HOROUATHON, což označuje „Chorvatský parlament“ .

Zajímavé je, že jména podobná ranně chorvatskému SANDARS se nacházejí i dnes v Bulharsku. V obcích v okolí města Smoljan je možné se setkat s rodiným jménem Sandarov (sandar – silný člověk) a v Trákii bylo donedávna velmi rozšířené místní jméno Sandul, Santul, které je variantou jména Sandar. Zda je toto ranné chorvatsko-bulharské jméno (Sandar, Santul) variantou řeckého Alexandr (vítěz mezi muži) je otázkou jiného zkoumání.


Později pod tlakem Hunů (ve 4. stol.) a Avarů (v 6. stol.), íránští Pracharvaté migrují na západ od jejich prvního státu v Přiazoví a rozmísťují se na různých místech v podhůří Karpat (obr. 1). Z tohoto důvodu je možné se setkat s chorvatskými termíny, toponymi a další výrazy z pozdější doby na mnoha místech Ukrajiny, Polska, Slovenska dokonce Česka a Rakouska. Ve stejné době a ze stejného důvodu část Prabulharů stejně migruje ve směru ke Karpatum a usazují se tam.

 

Bílí Chorvati


Obr.1 Rozmístění ranných „Bílých Charvatů“


Analogie osudu u spřízněných Prachorvatů a Prabulharů zde nekončí. V dobách kdy bat Kubrat je v čele Starého Velkého Bulharska (polovina 7. stol.), vytváří také Prachorvaté svůj krátce existující stát na západ od něho. Tento stát je popsán v letopisech byzantského císaře, spisovatele a vzdělance Konstantina Porfirogeneta (905-959). Je znám jako Bílé Chorvatsko, které v 7. stol. zaujímá části území současného Polska, Čech a Slovenska, Ukrajinu (obr. 1.). V 80. letech XX. století nalezli ukrajinští archeologové pozůstatky hlavního města hlavního města tohoto státu u obce Stolskoe (Stolično), Nikolaevský okres ve Lvovské oblasti. Je to veliké město se zámky, podzemními obydlími, pevnostmi a předkřesťanskými svatyněmi Bílých Chorvatů. Pod ostatky tohoto hlavního města jsou odkryty stejné podzemní tunely, jaké bývaly pod ulicemi a stěnami města Pliska (i dávné Moskvy).

Je velmi možné, že myšlenka a ovlivnění k vytvoření Bílého Chorvatska sem došla ze sousedního staršího státu příbuzných Bulharů – Starého Velkého Bulharska. Ve stejném okamžiku kdy vzniká Bílé Bulharsko na západ od tohoto státu vytváří svůj stát panovník Sámo (v letech 626-658), který je považován za prvopočátek pozdějšího Českého státu. Krátká existence států Bílých Chorvatů a vládce Sáma (což může být i jeden a tentýž stát) později rozlomený Franky, Avary a Bulhary. V samém důsledku jsou jejich území rozděleny mezi státy Franků a Krumovo Bulharska. Celých 150 let (9. a 10. století) žije část Bílých Chorvatů v tehdejší severovýchodní části Vnědunajského Bulharska (komitate Onogurija) .

Je zajímavé, že podle oficiálních amerických údajů z počátku našeho století na 100000 emigrantů v USA označuje svůj původ z této oblasti a deklarují svou národnost jako Bílí Chorvaté. I dnes se mnoho lidí na Ukrajině označuje za Bílé Chorvaty. Potomci Bílých Chorvatů žijí dodnes v Čechách. Osobní jméno Charvát je zde široce rozšířené v této zemi, kde se nacházejí i obce s názvy Charváty, (Charvátce, Charvátská hořice), určující chorvatskou národnost jejich nedávných obyvatel.

Podle letopisu „Bavorská geografie“,,popisující období od roku 666 do roku 890, vedle mnoha národů obývajících území Karpatského pohoří a Sudet je možné se setkat s Charváty. V severní části území Štýrské marky (Rakousko, mezi Judenburgem a Leben) se nachází místo nazývané Kraubat. Ještě v 11. a 12. století tento název je vzpomínán mnohokrát ve formě Chrowat (Kroat). V Korutanech (Rakousku) tzv. chorvatská církev existovala ještě v 10. století. V mnoha starých manuskriptech je možné se setkat s názvem pagus Crouuati, který se očividně převzat z chorvatského jazyka.

Podle českého historika Karla Hrocha, velikého znalce Bílých Chorvatů, popisují staro norští cestovatelé a spisovatelé z 8. století, Vikingové Sigurd, Ochter a Vulfstan velmi podrobně Království Krovatland (Chorvatská země) na území současné západní Ukrajiny. Známí kyjevský letopisec Nestor píše ve své „Pověsti dávných let“ (r. 1113) o Bílých Chorvatech jako o jedné z národností obývajících Kyjevskou Rus. Sám je nazývá „Chorutané“ nebo také „Chorvutané, Chorvati“.

V jedné velmi staré legendě (zapsané v dokumentech ze 7 století) tři bratři Kij (Kovář), Šček a Choriv zakládají hlavní město Kijevské Rusy - Kijev. Mnoho badatelů přijímá, že Šček je eponim pro pozdější Čechy a Choriv je vládcem Chorvatů. Není jasné čím vládcem, kterého národa je Kij. Můžeme zde dodat, že Kij je nejpravděpodobněji Prabulhar bat Kubrat, známý také jako Kurt. Jméno Kurt je alansky (i podle dalších údajů i prabulharsky) stejně označuje Kováře. Ve starobulharském výrazu Kovář však označuje kromě kováře také stavitele. To ještě více podpírá předpoklad, že Kij (Kovář, Stavitel města Kijeva) je Prabulhar Kurt (bat Kubrat) – Kovář, Stavitel.

Ze všech pramenů o ranných Chorvatech se nejcenější a nejširší nacházejí v díle byzantského císaře Konstantina Bagrjanorodni (léta 945-959) „O řízení říše“ (De administrando imperio). Ve 30 oddíle císař informuje o přesídlení části z Bílých Chorvatů z jejich nové vlasti v severních Karpatech směrem k Dalmácii, kde žijí do dnes. „V té době (první polovina 7. stol. – pozn. autora) žijí Chorvaté za Bagivarií (Bavorskem-pozn. autora), kde se donedávna nacházeli Bílí Chorvaté. Jeden z jejich rodů zejména pěti bratří: Kluka, Lovel, Kosendcis, Muchlo a Chorvat a dvě jejich sestry, Tuga a Vuga se oddělili od nich (od Bílých Chorvatů-pozn. autora) a spolu se svým národem odešli do Dalmácie a zjistili, že zde již vládnou Avaři (všimněte si existující paralely oddělení pěti synů bat Kubrata od Prabulharského národa pozn. autora). Několik let Chorvaté a Avaři mezi sebou bojovali, ale Chorvaté zvítězili, jedny Avary pobili a ostatní přinutili se podřídit (kde tedy jsou pozůstatky tvz. „tureckého“ jazyka těchto Avarů? Přirozeně scházejí, protože Avaři jsou Heftalité-pozn. autora). Od té doby je tato země (Dalmácie-pozn. autora) pod vládou Chorvatů. Jiní Chorvaté zůstali ve Francii (státu Franků-pozn. autora) a ode dávna se nazývají Bělo Chorvaty tj. „Bílí Chorvaté“, mající vlastního archonta (vládce-pozn. autora)“ /Konstatin Bagrjanorodny, O řízení říše. M., 1989, str. 131/.

V oddíle 31 ve stejné knize se říká dále: „Chorvaté dnes žijící v zemi Dalmátské pocházejí z nepokřtěných Chorvatů, kteří sebe nazývají „Bílými“ (stejně tak i Bulhaři=bílí, Asové=bílí, Arsové=bílí, Usuni=bílí-pozn. autora), kteří obývají na druhé straně Turecka (Maďarska-pozn. autora), blízko do Frangie a hraničí se Slovany – nepokřtěnými Srby (Lužičtí Srbové-pozn. autora). (Jméno) Chorvat ve slovanském jazyce označuje „majitele velké země“ /Konstatin Bagrjanorodny, O řízení říše. M., 1989, str. 136-137/.

Povšimněte si zjevnou terminologickou záměnu Konstantina Bagrjanorodného. Na jedné straně oznamuje, že Bílí Chorvaté hraničí se Slovany tj. činí rozdíl mezi Chorvaty a Slovany. Na jiné straně překládá /termín/ etnonim „Chorvat“ ze slovanského jazyka, tj. je podle něj „Chorvat“ slovanské slovo, přestože je zjevně íránské. Tato záměna se vysvětluje s intenzivními procesy etnického vzniku národů v té době, ve kterých proto Slované (v podstatě “Sklavové, Sklavoni, Skytové“) se mísí s Íránci, rodí se tak budoucí Chorvaté, Bulhaři, Rusové a dokonce i Srbové. Důležité je i to, že podle Konstantina Bagrjanorodného mají „Bílí Chorvaté“ svého archonta (vládce) a jsou nepokřtění. To označuje, proč se sami nazývají „Bílí“ – protože mají své vedení, vlastní moc. Stejná tradice existuje i u dávných Bulharů: Volžští Bulhaři se označují za „Stříbrné, Bílé Bulhary“ protože mají svůj stát na rozdíl Bulharů od bat Bajana, kteří se nazývají „Černými Bulhary“, protože žijí pod chazarskou vládou. Toto jsou příklady, kde podle íránské mytologie je antitéze „svobodný – podřízení“ vyjádřena „bílý – černý“. Dodnes je tento způsob vyjadřování nepochopitelný pro většinu slovanských národů je však typický pro soudobé Bulhary u kterých jsou zachovány stopy po Prabulharech.

Cenná jsou svědectví o osudu „Bílých Chorvatů“, kteří zůstali ve svých zakarpatských zemích, poskytuje i řada dalších autorů. Podle Nestora, se část těchto Chorvatů zúčastnila pochodu Kijevského knížete Olega proti Konstantinopoli roku 907. Během roku 981 si Kijevský kníže Vladimír „Svatý“ podřídil Chorvaty v Podněstří a připojil jejich území ke Kijevské Rusi včetně jejich administrativního centra města Premysl (Premysl, Peremysl, Přemysl) na řece San (dnes na území Polska). Tito východní Chorvaté se pokusili o osvobození z podřízenosti na Kijevu avšak stejný kníže Vladimír, podle Nestorovo „Pověsti“ zorganizoval roku 992 pochod proti nim a silou je podřídil Kijevu. Tito Chorvaté jsou známy v ruské literatuře jako „Černí (tj. podřízení) Chorvaté“, kteří přijali pokřtění po roce 981, v době kdy Kijevský stát oficiálně přijímá křesťanství.

Mnohá cenná svědectví z pozdějších dějin této oblasti poskytuje anonymní autor maďarského letopisu „Počínání Maďarů“ (z roku 1240). Píše o tom, že roku 903 Maďaři vedení Alamusem (Almošem slovansky) poprvé překročili Karpaty (tehdejší severozápadní Bulharsko) a zastavili se na 40-ti denní odpočinek na břehu řeky Latorice tam, kde se dnes nachází město Mukačevo. Několikrát k nim přijížděly skupiny jezdců od města Ung (podle prabulharského Ung var, dnešního Užhorodu viz. obr. 1) a bez konfliktů se vracely. (V té době bylo město Ung, dnešní Užhorod administrativním centrem severovýchodního komitátu Onogurie Bulharského státu, osídleného Onoguri-Bulhary a řízeného Prabulharem Salanem, strýcem Simeona). Vojska Alamuse se přiblížila k městu Ung a chystala se jej převzít. Podle patriotického maďarského letopisce v okamžiku, kdy Maďaři rozmístili svůj tábor před pevnostní zdí města, náčelník pevnosti Loborc (bulharsky Loborča nebo Loborič), kterého v jejich jazyce nazývali Duk (titul?), utekl z města ve směru k pevnosti Zemplín (dnes krajské centrum Slovenska). Alamusovi vojáci jej pronásledovali a chytili na břehu jedné řeky (Sviržavi) a na místě ho pověsili. Od té doby se této řece říká Loborc (dnes Laborec). Čtvrtého dne svolal Alamus radu a zavázal všechny své lidi k přísaze a svého syna Arpáda prohlásil za svého života za knížete a vládce Maďarů. Později anonymní autor „Počínání Maďarů“ píše: „V jazyce cizinců (Bulharů a Bílých Chorvatů) začali Arpáda nazývat knížetem Ungvarie (Ungarie, podle města Ungvar) a jeho vojáky ungvary (hungary) tento název se zachoval na celém světě do dnešního dne“ (v podstatě i dodnes).

Jak vidíme jsou výše popsaný dějiny vzniku názvu „Hungar – Maďar“ a „Hungaria-Maďarsko“ podle samotného maďarského letopisce. Chybí pouze vysvětlení o možném původu slova „ungar, Ungaria“ ze základu „on ogur“ – deset kmenů (podle zkomoleného tureckého významu), proti bulharská hypotéza, která je široce opisována v encyklopediích. Je nutno dodat, že v prabulharském jazyce výraz Ungvar označuje “Ung var“ tj. „Onogurské město“ (výraz „var“ vyjadřuje město prabulharsky). Pozdější název Užgorodu je doslovným překladem do jazyka slovanského. Prabulharské slovíčko „var, varoš“ – město je první z mnoha slov převzatých do maďarštiny. V mnoha starých městech Bulharska (Trnovo, Loveč, Ruse) jsou čtvrti nazývané prabulharskými názvy, Varoša – staré město.

Obrozenecký maďarský letopisec však zamlčuje některé důležité podrobnosti. Pronásledování knížete-duka Loborča se zúčastnil i maďarský kníže Alamus. Oddíl kníže Loborči byl dostižen u řeky Sviržavi kde se hrdině bránil a Alamus byl těžce raněn na noze. Ranění a zajatí ochránci města Ung (Prabulhaři, Pracharvaté a Praslované, kteří v té době byli příbuznými v jedné obci, byli pobiti na břehu řeky. Na počest svých hrdinů místní obyvatelé přejmenovali řeku Sviržavu na Laborec. Po svém zranění nohy dostal Alamuš gangrénu. Na následky zranění umírá a před svou smrtí prohlašuje za svého následníka syna Arpáda a donutil své podřízené přísahat mu věrnost.

Bez dalšího prodlévání pokračoval Arpád v dobyvačné válce svého otce proti bulharskému státu. Maďarský letopisec to nadšeně popisuje „V stejném roce 903 kníže Arpád vypravil svá vojska a obsadil území mezi řekami Tisa a Bodrog až k místu Ugoč (dnes Vinohradská oblast v Zakarpatské části Ukrajiny) spolu s jejími obyvateli. Obklíčil pevnost Boržava (dnešní Irmašavský okres ve stéjné oblasti), kterou třetí den obsadil, rozrušil její stěny a vojáky panovníka Salana, se kterými se tam setkal, nechal zakovat do okovů a odvést do pevnosti Ung (která již byla pod maďarskou vládou) … Salan, který se nezmohl na odpor poslal parlamentáře. Podle bulharského zvyku Salan pouze vyhrožoval a zjevně zveličovat (zesměšňoval) Arpáda označením knížete na Ungarie (tj. jemu podřízené oblasti-komitát Onogurie“.

Z výše uvedeného rozumíme, že oblastní panovník /kometa/ Salan, po ztrátě města Ung přesídlil na jinou pevnost komitátu do města Boržava. Protože nedostal pomoc od centrální vlády z Preslavi (jeho příbuzný car Simeon je zaujat v neustálém a zcela zbytečném boji s Byzancí), Salan ztrácí i toto město proti mnohem četnějšímu protivníkovi a později prchá do města Budim (Vidin). Tam zahynul v bojích se stejnými Maďary, kteří později málem ne zabíjí i samotného Simeona v bitvě nedaleko hlavního města Preslav. .. Není zřejmé na jakém základě současné dějiny v Bulharsku vyjadřují tak vysoké hodnocení cara Simeona.

Mezi jiným se dozvídáme z jiného pramene, že před útokem na onogurské bulharské město Boržava vyslal Arpád k místní bulharské posádce dopis, ve kterém bylo psáno: „tato země (Onogurija), které dnes vládnete, je zemí slavných Atilových Hunů. Protože my Maďaři jsme následníky Hunů, musíte se vrátit do své země.“ Tato deklarace fakticky představuje „morální opodstatnění“ a „diplomatické vysvětlení“ příčin maďarského útoku. Z této deklarace je však zřejmé, že podle středověkých svědectví, mezi Huny a Prabulhary nebyla etnická a historická blízkost. V obráceném případě pokud by byli Prabulhaři pokrevně spojeni s Huny (jak se bohužel dlouhou dobu tvrdí) je nepochopitelné, jak může jeden Maďar (který má jen podmíněně něco společného s Huny) může tvrdit Bulharům „opusťte naši hunskou zemi, vy nejste žádní Hunové“.
Bílí Chorvaté pokoření Maďary postupně přejímají nový název – ruteni (ruthen, ruthenum).

Kdy a jak se Prachorvaté objevují na území dnešního Chorvatska? Ve druhém století našeho letopočtu je území současného Chorvatska ovládané Římem. Jsou zde dvě římské provincie – Panonia (kontinentální část současného Chorvatska a část dnešního Maďarska) a Dalmácie. Po rozpadu Římské říše v oblasti převládá bezvládí a podléhá úderům Hunů, Ostrogotů, Franků, Langobardů, Avarů. Poprvé se Chorvaté osidlují na pobřeží Adriatiku a Dalmácii roku 614. Je pravděpodobné, že přicházejí z oblasti Krakova a jižní Galicie tj. z Bílého Chorvatska (obr. 1). Podle jiných svědectví, která upřesňují ta původní počátkem 7. století, najímá Chorvaty z Bílého Chorvatska byzantský císař Heraklius, aby chránili zemi před útoky Avarů. Postupně si Prachorvaté podřizují Avary a osvojují si jejich zemi. V počátcích se zde vytváří několik chorvatských knížectví, která jsou poprvé spojena Trpimírem (845-864) – prvním chorvatským knížetem v Dalmácii. Jeho jméno odpovídá bulharskému Tugomer (poslovanštěno na Tichomír) – silný, soustavný. Následující knížata jsou Branimír (879-892) – uznaný papežem za chorvatského knížete, Muncimír (892-910) a Tomislav (910-928) – uznaný za krále.

Vidíme, že Chorvatsko vzniká 180 let po Asparuchově Bulharsku. Existuje velký rozdíl i v příčinách vzniku obou států. Chorvatsko vzniká klasickým způsobem, sjednocení dřivě vzniklých kmenových knížectví. Tímto způsobem vzniklo mnoho států Polsko, Rusko, Osmanská říše, Čína, Indie a mnoho jiných. Později cestou sjednocení na etnicky shodných knížectvích vznikají i současné státy jako Německo, Itálii, Rumunsko. Vznik Dunajského Bulharska se však podstatně liší, protože na nové území přichází národ bez kmenového dělení. Důvodem je to, že v minulosti již měli svůj stát na Kavkaze (Bersilie, později Staré Veliké Bulharsko) a Asparuchovo Bulharsko (je na počátku známé jako Ongl – země Onogurů) je prostě jen západní částí tohoto státu.

Slovanizace Prachorvatů započala nesporně jejich zakarpatské vlasti (Bílém Chorvatsku) přesněji slovakizace Chorvatů je v souladu s procesem slovanské etnogeneze, která probíhá nejsilněji a právě v této oblasti. Jedinou otázkou je zda v době jejich přesídlení do Dalmácie byl tento proces uzavřen není vyjasněn. Oficiální dějiny Chorvatska berou za platné, že k počátečním slovanským kmenům, které vytvořili chorvatský národ, přijal i íránský etnos, který přišel z oblasti severního Kavkazu. Mezi chorvatskými historiky se objevuje i krajní proud, který říká, že Chorvaté došlí do Dalmácie jsou čistými Íránci a jejich slovanizace proběhla v dalších staletích. Podle nich na mnoha izolovaných chorvatských ostrovech tento proces není dovršen (efekt mávnutí jedné ruky!).

Počátek oficiálního využívání slovanského církevního jazyka a hlaholice v Chorvatsku zapadá do doby jejich zavádění v sousedních státech v Panonii a na Velké Moravě. Nastává tomu tak misí Sv. bratří Kirila a Metoděje (roku 863). Jejich mise měla větší efekt v Chorvatsku (Panonie) a slabší na Velké Moravě. Pod nátlakem německým je používání slovanského jazyka a hlaholice v církevních službách na Velké Moravě roku 885 zakázáno. V Chorvatsku se oficiální jeho používání prodloužilo o 60 let do roku 925, kdy na velkém sněmu ve Splitu je slovanské nářečí a hlaholice zakázána v bohoslužbě a latina se zde stává oficiálním jazykem. Ve vlasti Bělochorvatů v oblasti Krakova a Přemyšlu je pokřtění provedeno roku 884 bratry Sv. Kirilem a Sv. Metodějem ve funkci velkomoravského arcibiskupa. O něco později vzniká v této oblasti Krakovské vévodství, které následně sjednocuje všechna polská knížectví do jednoho státu – Polska. V průběhu 50 let je oficiálním jazykem a písemností Krakovského knížectví jazyk a abeceda Sv. Kirila a Metoděje. Později armáda jednoho fanatického českého arcibiskupa vnutila latinu a písmo i v této západoslovanské zemi.

Na rozdíl od západních slovanských zemí, kde písemnost vytvořená pro Slovany neuspěla pod německým vlivem, v onugurském Bulharsku se děje něco zcela obráceného. Na Preslavském sněmu roku 893 je rozhodnuto, že církevní služba nebude vedena v řečtině, ale v tak zvaném „staroslověnském“ (přesněji starobulharském jazyce). Podpora, kterou onogurské Bulharsko poskytuje Cyrilomětodějské písemnosti a jazyku je zachraňuje a to do dnes a jsou používány ve většině slovanských národů.

Existuje legenda o biskupovi Sededim z chorvatském ostrově Krk, který v 11 století i nadále používal slovanské nářečí v církevní službě. Něco navíc v mnoha klášterech v Chorvatsku se zachovala hlaholice až do 18. století. Někteří chorvatští historikové tvrdí, že hlaholice byla vytvořena poprvé v Chorvatsku a že Sv. Kiril Filosof jí použil pro potřeby své mise.


Obr. 2 Baškanské deska první nápis v chorvatské hlaholici z 11. století nalezená v obci Baška na ostrově Krk

První zachované texty v chorvatském (slovanskochorvatském) jazyce pocházejí ze druhé poloviny 9. století. Jsou to náhrobní kamenné nápisy s hlaholskými znaky z jediného 60-ti letého období, kdy tato abeceda byla oficiální v Chorvatsku (obr. 2). Nejstarší hlaholské texty jsou ve starobulharštině mají rozmezí 100 let pozdní jsou chorvatské. Je to velmi překvapující, protože užívání hlaholice ve dvou zemích současně v Chorvatsku a Bulharsku. Na rozdíl od Chorvatska v Bulharsku tato písemnost nepadla do nemilosti (alespoň tak to chápe současná historická věda). Toto období se shoduje se zaváděním cyrilice v Bulharsku. Je zcela možné, že mezi příznivci nové silně pořečtěné písemnosti a uživateli hlaholice nastoupili určité rozepře, které vedly ke zničení prvních hlaholských památek u nás.

Na závěr, analogie ranné historie příbuzných Prachorvatů a Prabulharů původně íránských a později slovanizovaných národů jsou velmi silné. Souvisí to s jejich společným původem, společným historickým osudem a jejich účastí s shodných historických procesech a jevech. Tyto analogie dovolují jasněji vysvětlit některé stránky ranného bulharského dějepisu jakož i spojení ranných Bulharů s okolními národy.


Překlad Nikolaj Nikolov - http://www.nikolov.sou-stravovani.cz
Translated by N. B. N.
2008-01-06         

 

Další zdroj informací zde.

Předvolby soukromí
Soubory cookie používáme k vylepšení vaší návštěvy tohoto webu, k analýze jeho výkonu a ke shromažďování údajů o jeho používání. Můžeme k tomu použít nástroje a služby třetích stran a shromážděná data mohou být přenášena partnerům v EU, USA nebo jiných zemích. Kliknutím na „Přijmout všechny soubory cookie“ vyjadřujete svůj souhlas s tímto zpracováním. Níže můžete najít podrobné informace nebo upravit své preference.

Zásady ochrany soukromí

Ukázat podrobnosti

Přihlášení