František Bílek

Zdroj: https://sechtl-vosecek.ucw.cz/cml/desky/deska8917.html 

Narodil se 6. listopadu 1872 v Chýnově a zemřel 13. října 1941 tamtéž.

Byl českým sochařem, grafikem, architektem, autorem užitého umění a symbolistou období secese.

Mecenášem Františka Bílka byl Vojtěch Lanna mladší

• český průmyslník, obchodník, stavitel a poslanec Panské sněmovny Říšské rady.
• Patřil do podnikatelského rodu Lannů a pomocí rodinné firmy přispěl významným způsobem k budování české sítě železnic.
• Vojtěch Lanna byl také sběratelem a mecenášem umění a spoluzakladatelem Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

František Bílek byl známý také jako náboženský myslitel a mystik, často propojoval křesťanské i orientální náboženství.

Blízkým přítelem a dalším uměleckým géniem Františka Bílka byl Julius Zeyer, se kterým jeden čas uvažoval o vstupu do kláštera.

V Táboře najdeme umělecké dílo Františka Bílka přímo v parku před vlakovým a autobusovým nádražím - sochu Mistra Jana Husa.

Fotografie z roku 2014.

Mlžný podvečer.

Koleje se ztrácejí v dálce, jako by se nořily do jiné dimenze. 

Kapky deště na okenním skle rozmazávají světla nádraží do jemných, zlatavých stuh.

Staré hodiny na peróně tiše tikají v rytmu kroků, které se blíží i vzdalují.

Mezi vagóny se vznáší vůně dřeva, železa a něčeho dávno minulého - vzpomínky, kterou nelze přesně vyjádřit.

A přece, v té chvíli má člověk pocit, že slyší ozvěnu svého vlastního srdce, jak se mísí s tepem kolejí.

...

Koleje, to nejsou jen pruty železa -

jsou to kresby v krajině, linky, jimiž Ruka Neviditelného spojuje místa,

kterých se dotkly lidské stopy.

Každý vlak, 

který po nich projede,

je jako dech času - 

s nádechem ten dech přiveze,

s výdechem odveze.

Na nádražích, těch kamenných oltářích cesty,

se mísí vůně domova a dálky,

ticho očekávání s ozvěnou starých loučení.

Železnice je modlitba v pohybu.

A každý, kdo po ní kráčí, ať ví,

že kráčí i v sobě.

...

Koleje jsou struny země. Vlak, který po nich jede, je smyčec, jenž probouzí spící tóny krajiny.

Železo v sobě nese paměť ohně i vody - proto každá lokomotiva zpívá písně obou živlů.

Na nádraží se duše sbíhají jako poutníci k prameni. Jen málokdo ví, že každý vlak má svého anděla strojvedoucího.

Tma v tunelu není prázdnota - jsou to dlaně země, kterými procházíš.

Některé tratě vedou jen k cíli, jiné k sobě samému.

Když vlak houkne, je to připomenutí, že každá cesta má svůj čas. Žádná nečeká věčně.