Věčná - 7. díl -

Věčná – Tamara u Clooneyho

Ráno přišla Nela Tamaru vzbudit, protože nebyla na snídani. Ta zvedla hlavu ze stolu, protože skoro celou noc psala a usnula až k ránu, o čemž svědčily její začervenalé oči.

„Půjdeš na snídani nebo pak až rovnou na oběd?" zeptala se jí Nela, která přemýšlela, kam tohle všechno povede.
„Až na oběd," zamumlala zcela nespolečensky Tamara a s námahou se přesunula do postele.

Nela jí nechala a místo ní si sedla ke stolu a pustila se do čtení. Příběh Sophie nabral nečekané obrátky.
Takže král... podivila se v duchu Nela.

Nějak si myslela, že vztah Brama se Sophií je jasně nastavený, jenomže s tímhle králem to je najednou vypadalo všechno úplně jinak. Proč měla nejasný pocit, že tenhle příběh je známým opakováním jen v jiných kulisách?

Protože Angelika! Uvědomila si najednou. Její archetypální příběh je protištěný do mnoha příběhů světa, ale tenhleten je tak očividný... Čaroděj a kráska a král. Ono se všechno vlastně pořád opakuje.

Nela si přitáhla nohy k tělu a obejmula je rukama. Dívala se z okna a přemýšlela nad tím půvabným panovníkem. Líbilo by se jí někoho takového potkat. Jak je možné, že když se vyskytne někdo mýtický, tak je zamilovaný do někoho jiného?

„Možná moc tlačíš?" ozval se v její hlavě tichý hlásek.
„Možná mám až příliš velký strach, že zůstanu už navždy sama." Přiznala si Nela tiše.

Ještě chvíli seděla a dívala se z okna, ale pak se stejně musela zvednout a odejít, protože život nečeká. A třeba se vzbudili i Alexandr s Petrem.
...

Když se všichni tři sešli, zjistili, že nic nového nezjistili. Že neví, co dělat.

„Možná ani nemáme nic dělat," řekla Nela moudře. „Prostě je to Tamařin vývoj a ona musí ten příběh napsat. My prostě máme jen čekat, co se z toho vyvine. A jestli je v klidu ten její podivný manžel...?"

„Jo, divnej rozhodně musí bejt!" rozčílil se naprosto venkovansky Petr. „Tohle přece není v pořádku! To se o ní nebojí?"

Alexandr se na Petra překvapeně podíval, asi si tak úplně nepřiznával hloubku Petrova citu. A pak ho něco napadlo.

„Co kdybych ti jí tu nechal? V resortu je buď zalezlá v zasedačce, nebo je duchem nepřítomná. Zvládneme to bez ní, stejně se to musíme všichni jednou naučit, tak proč ne teď? A mám pocit, že dokud to nedopíše, nepohneme se všichni dál." Řekl najednou až nečekaně moudře Alexandr.

„A jak říká Nela, musíme prostě počkat. Raději jí nechám tady u tebe, který na ní dohlédneš. Já na to nemám v resortu čas, a ten její manžel, zdá se, že v nevidí problém v celé téhle situaci."

„Kdoví, jestli si vůbec všimne, že jí nemá doma," odfrknul naježeně Petr.

A s tímhle závěrem se všichni rozešli, už nebylo, co by tu mohli dál udělat.
...

Když se Tamara vyspala a vysprchovala, nejraději by si opět sedla ke psaní, ale Petr jí to nedovolil. Zjistil, že už je vzhůru a donutil jí se naobědvat. Žádné poustevničení u ní v apartmá, ale pěkně hezky společensky na veřejnosti. U oběda jí oznámil novinky, že tady zůstává. Tamara se vyděsila.

„Nemám tu dost oblečení." Zamumlala.

„To přece není problém." Odpověděl jí Petr. „Řekni si, co všechno potřebuješ a zajistím ti to, nebo tě odvezu na nákupy." Dodal rošťácky, protože to by se mu náramně líbilo. Musela by se mu totiž věnovat, tedy, aspoň byl o tom přesvědčen.

Tamara seděla u stolu jak hromádka neštěstí a hlavou jí běžely myšlenky jedna přes druhou.

„A co resort? Kdo to tam bude hlídat?" Vyhrkla najednou.

„Alexandr říkal, že to zvládnou, neboj se. Ona je to škola i pro ně." Uklidňoval jí. „V nejhorším budou volat, ne?"

„Musím to zavolat manželovi."

„A on si všimne? Nezdálo se mi, že by projevil nějaký zájem." Petr měl co dělat, aby se udržel.

Tamaru to poněkud překvapilo. „Ty znáš mého manžela?" Měla by se cítit vyděšeně, ale jí to spíše zaujalo tak, že začala přemýšlet nad svými novými pocity a nad novou situací, ale Petr to honem vysvětlil.

„Neznám. Naštěstí. To by si za rámeček nedal, co bych mu řekl!"

„Tak jak?"

„Z toho, co vyprávěl Alexandr o vaší večeři s Palečkem..."

Tamara nechápala, ono se něco dělo při večeři?

Dívala se na něj s tak velkým otazníkem v očích, že Petrovi to najednou došlo. Tak proto byl ten její povedený manžílek tak v klidu a div smíchy neumíral! Tamara vůbec netušila, že se něco děje!

Vyšokovaný Petr si v zoufalství přejel rukou přes čelo.

Tohle opravdu nebyla jeho Tamara.

Jeho bláznivá a milovaná přítelkyně, která nešla pro poťouchlost daleko, a ještě by si to náramně užívala. Asi by jí normálně dotáhnul někam k psychiatrovi, ale Nela jim včera vysvětlila, že lidé, když se vyvíjejí, mění se. A Tamara na sobě pracovala už opravdu hodně dlouho. Akorát, nikdo nikdy neviděl až takovouhle proměnu charakteru.

Snad to nebude nějaká rozdvojená osobnost, napadlo ho v těch nejčernějších obavách.
...

Tamara už byla jako na trní a jen čekala, kdy jí Petr propustí ze svých spárů, aby mohla dál pokračovat v psaní. Toužila se opět setkat s králem. Zvláštní, jak jí Bram najednou nechyběl.

Jsi záletnice, vyčinila si v duchu.
Jak se objeví někdo krásnější a skvělejší, hned zapomínáš!
Copak bych nemohla milovat více lidí najednou? odporovala si v duchu.
„Ale hodně rychle jsi zapomněla na Brama!" vynadal jí ten její protivný hlásek v hlavě.
Můžu já za to? To ten příběh! Bránila se Tamara.

Alchymistka – Sophiina moudrost

Král, který se dosud držel od Sophie stranou, s tím přestal. Zatímco dříve se jeho pozornost vůči Sophii omezovala na jeho tichou přítomnost, kdy jí ponechával jejím vlastním myšlenkám, nyní s ní chtěl trávit čas ve vzájemné osobnější důvěrnosti.
A tak nejenom, jako dříve, když jí zval do své pracovny a tam po jejím boku vyřizoval státní záležitosti, že jí stále toužil mít ve své blízkosti, se na ní nyní začal obracet s jednotlivými otázkami. Nejprve z čisté zvědavosti na její názor, neznal jí, nevěděl, jak přemýšlí, ale důvěřoval Bramovu názoru ohledně budoucí královny, a Sophie ho nezklamala.
Když nad tím občas přemýšlel, nerozuměl tomu, jak mohla dívka, tak mladá a zároveň čistá a nevinná mít takové znalosti a moudrost? Kde vzala tyhle zkušenosti? Král zjistil, že mu chybí informace, že ještě něco neví, že mu cosi zásadního uniká.
„Sophie?" zeptal se, když už nemohl na nic přijít.
„Ano?" Otočila se na něj a upřela své obrovské stříbrošedé oči, a on se do nich ponořil tak hluboko, že úplně zapomněl, na co se chtěl zeptat.
Odkašlala si a král se vzpamatoval.
„Hodně nad tím přemýšlím, ale nerozumím tomu, odkud máš všechny ty znalosti a tu moudrost. Připadáš mi příliš mladá na to, abys toho tolik znala. A pak, po té tvé zkušenosti s tichem jsem si myslel, že tomu bude spíš naopak..." Odmlčel se.
Sophii to dosud nenapadlo, vyprávět králi o svém původním životě. Už ho vypustila z mysli. Ale jeho otázka dávala smysl. Sophie čerpala ze všech svých zkušeností a král by tomu měl porozumět, když jí žádá o radu.
„Já," zaváhala. „Nejsem z tvé země, a... nejsem ani z této doby." Podívala se na krále, ale když viděla, že i přes počáteční nevíru stále očekává, co bude dál, pokračovala.
„V mém předchozím životě mi bylo skoro padesát let a měla jsem děti a manžela. Naše země je plná knih, filmů a seriálů – to je něco jako pohyblivé obrázky. Moje země se nachází na místě plném válek a násilí, ne tedy přímo u nás! Ale v jiných zemích. Opravdu jsem toho hodně přečetla a zabývala se lidským myšlením, snažila se mnohé pochopit o životě."
„A jak jsi se ocitla tady?" zeptal se král, kterým byl mágem a alchymistou, tedy člověkem s otevřenou a zvídavou myslí.
„Nevím. Prostě jsem se tady najednou probudila a vypadala jsem tak, jak vypadám. A pak mě našel Bram. Ale vzpomínky na minulý život nezmizely. Hodně dlouho jsem se trápila pro svůj předchozí život, pro děti, manžela a všechny, které jsem milovala."
„A přestalo to tvé trápení? Nebo tím smutkem procházíš stále?" zeptal se král, který dobře chápal, o čem Sophie mluví.
„Po mé zkušenosti s tichem to přestalo. Nyní už na to nemyslím."

Povídali si o tom celý večer, a zkušený, ač mladý panovník si ověřil, že získal cenného spojence a rádce v královských záležitostech. Poznal různé způsoby vlády a státní zřízení. I v Sophiině původním životě se stále nacházela království, ale i republiky. Mohl si díky rozhovoru s ní uvědomit klady a zápory. Přemýšlel nad tím, zda je něco z toho vhodného pro jeho vlastní lid, zda je připraven na změnu. Zda nastal čas. Ale při své moudrosti alchymisty věděl, kdy je třeba čekat.
...
Dny a týdny plynuly v harmonické propojenosti jich obou a král se čím dál tím více zamilovával, pokud to víc bylo vůbec ještě možné. Ani Sophie nebyla vůči této lásce imunní, ale stále cítila svůj závazek k Bramovi. Nevěděla, jak se z této situace dostat ven. Nevěděla, co udělat, jak se rozhodnout.
Král byl velice pozorný a milý, neustále ji zahrnoval drobnými pozornostmi. Díky této jeho péči Sophie stále více rozkvétala.
A mělo to i další efekt, po království se velice rychle roznesla zpráva, nebo to byl zatím jenom drb, že se král zamiloval.
Tato zpráva, která byla vynesena ať už záměrně nebo neúmyslně se donesla k uším stále rozhořčených mágů a alchymistů, kteří spřádali plány, jak Sophii unést. Jenomže teď už by to nebylo tak jednoduché.
Špehové umístění v paláci potvrzovali jejich neblahé tušení, král Sophii téměř nespouštěl z očí, a když už ano, měla u sebe stálou ochranku. I kdyby dokázali vymyslet důmyslný a úspěšný plán, nebyli zase tak hloupí, aby jim nedošlo, po kom by šel panovník jako po prvních. A poté, co se stalo s Bramem, který byl královým miláčkem, si nikdo z nich nedělal iluze, že by dopadl lépe. Spíš naopak. Kdyby Bram nebyl tím, kým byl, přišel by dozajista o hlavu. A tohle nikdo z mágů nechtěl riskovat.

Věčná – Tamara v zahradách

„Hm, už bych čekala nějakou akci, a ono to vypadá, že hlavní lumpové nakonec dostali rozum a nebudou krále provokovat." Říkala si Tamara poněkud zklamaně.
„Možná se mohla vyjasnit ta situace s Bramem. Král by si musel Sophii vzít za manželku a bylo by!"
„Teda, já mám asi vážně něco proti Bramovi?"
...
Tamaře se zdálo, že momentálně se příběh asi nebude dál vyvíjet a rozhodla se místo toho zjistit, jestli se neděje něco nového v resortu. A tak se rozhodla zavolat Angelice. Ale ani tam nedošlo k žádnému vzrušení, ani žádné jiné, byť nepatrné akci. Manžel, byl jako vždy zaneprázdněný, a tak ho nechtěla rušit. Neklid v těle jí nakonec vyhnal do hotelových zahrad.
...
„Žádný Bůh není!" křičel Magnus v bolestech.

„Co to je?" Tamara se zarazila, když jí ta bolestná věta proběhla myslí.
„Jaký Magnus?" Očima neklidně těkala po zahradě, ale něco jí neodbytně nutilo se vrátil do pokoje a psát.
„Má snad příběh pokračovat?"

Alchymistka – Magnus

„Žádný Bůh není!" křičel Magnus . Svíjel se na mučidlech, které mu drásaly tělo.
„Žádný Bůh není!" Křičel stále dokola, jeho kati neslyšeli žádná jiná slova než tyto mučivé výkřiky bolesti.
Magnusovo krásné mladé tělo již bylo plné otevřených ran. Černé polodlouhé vlasy mu spadaly do obličeje zkřiveného nekonečnou bolestí. Plnými vyprahlými a popraskanými rty unikaly už jenom výkřiky.
Ani mučitelé již nebyli schopni poslouchat tohle rouhání. A zdálo se, že už dále nedokážou snášet mučení tohoto působivého mladíka.
Jeden z nich odešel.
Když se vrátil, přivedl s sebou starého bělovlasého muže s huňatým obočím a v dlouhém taláru mága.
„Budeš už mluvit?" zeptal se stroze mučeného Magnuse.
„Žádný Bůh není," opakoval vysíleně Magnus.
„Žádný Bůh není."
„Žádný Bůh není."
„Neřek' nic jiného než tohle. Pořád to opakuje stále dokola," řekl jeden z katů.
„Sundejte ho a zavolejte ranhojičku. Dokud se plně neuzdraví, tak nebudeme pokračovat. Až se uzdraví, řekne nám, co chceme vědět." Nařídil stařec a spěšně odešel.
Magnus po těch slovech omdlel.
...
Ranhojička byla krásná mladá dívka, která však přes své mládí ovládala své řemeslo opravdu dobře. Za jiných okolností by jí babička nevyslala na tak náročný úkol, ale sama už na to neměla dostatek sil.
Péče o Magnuse zahrnovala několik týdnů, možná i nějaký ten měsíc, než se plně zotaví. A jak babička znala starého mága, nespokojí se s ničím menším, než plným zdravím odsouzeného. Bylo to součástí jeho taktiky mučení. Zničit a pak obnovit, aby mučený viděl, o co napodruhé přichází. Zda bude i nadále ochoten vzdorovat. Mág uměl být trpělivý, vždyť byl i alchymistou.
Ranhojička raněnému vyčistila a sešila všechny rány, obvázala je léčivými bylinami. A pak u Magnuse seděla a předávala mu hojivé energie.
Nikdo, kromě babičky, nevěděl o této její schopnosti a ona ji záměrně utajovala. Nebylo možné předávat energie do nekonečna, a jak znala starého mága, byl by první, kdo by této její schopnosti zneužil.
Barduin, ten starý mág, sám již neměl dostatek těchto sil, neboť je vyčerpal při práci s černou magií. Přesto však se nepoučil, jeho nenávist neslábla, ale naopak stoupala. Nyní byl cílem jeho nenávisti Magnus.
Magnus , mladý mág s tváří anděla, oříškovýma očima plnýma jiskřivých světel Síria, štíhým hbitým svalnatým tělem zdatného jezdce a bojovníka s mečem. Měl před sebou zářivou budoucnost ve službách krále, kdyby se k němu včas dostal.
Jenomže nedostal.
I Barduin se doslechl o neuvěřitelných schopnostech a talentu mladého mága. Nebylo mnoho nadějných mužů, kteří by v sobě v tak dokonalé harmonii dokázali spojit umění práce s energiemi s tělesnými schopnostmi bojovníka.
Byl nezastavitelný, nadpozemsky rychlý, dokázal být nemilosrdný zvlášť v boji s nepřítelem, sekal je mečem jako kdyby rubal stromy. Plnil úkol bez snítky pochybností. Naprosto věrný, absolutně neúplatný, dokonale úchvatný, nádherný anděl smrti.
Barduin cítil hlubokou touhu tohoto mladíka vlastnit.
Ale napřed ho musel ovládnout, zkrotit, změnit jeho loajalitu, přimět ho, aby to byl on, koho by Magnus miloval. Nešlo o žádné tajemství, které by mu Magnus měl vyjevit, neboť Barduin zcela jistě všechna ta, která by Magnus náhodou mohl znát, znal také. Málokdo toho věděl více než Barduin. Starci šlo pouze o získání mladého bojovníka-mága.
Stařec seděl ve své komnatě a z mysli nedokázal vyhnat obraz zmučeného Magnusova těla. Zachvěl se hrůzou i touhou. Z těch nekonečných ran vzniknou nekonečné jizvy.
Zalitoval, že to by on, kdo nechal poškodit tuhle dokonalou krásu. Ale kdo mohl tušit, že Magnus je tak paličatý? Chtěl po něm vědět jenom neškodnou informaci, ale mladík odmítl vydat i tu.
...
Magnus byl uvolněn ze služby vévody z Reeves , aby se vydal ke králi s doporučujícím dopisem. I tohle Barduin věděl, byť to nikdo nikde neroztruboval. Jenomže, ona to byla jen otázka času.
Vévoda z Reeves byl blízkým královým přítelem a Magnuse mu poslal proto, aby pomohl králi chránit Sophii.
Vévoda ji potkal u královského dvora, kde mu ji král představil a on, když uviděl tu andělskou tvář s laskavým smutným úsměvem, uviděl někoho, o kom si myslel, že nemůže existovat. Týdny na Sophii vzpomínal, nemohl její přítomnost vyhnat z hlavy a ze srdce. A naprosto dokonale tak pochopil krále, který ji nemohl propustit ze své blízkosti. To byl nedokázal nikdo.
A tak, když mladý král požádal o někoho schopného na Sophiinu ochranu, vévoda si okamžitě vzpomenul na Magnuse.
Půvabný mladík, jak mu vévoda záviděl jeho mládí, jeho krásu, jeho touhu po životě...jeho budoucnost v blízkosti Sophie.
Avšak málokdo se mohl vyrovnat vévodově ušlechtilosti, nebyl z těch, kteří by stáli druhému člověku v cestě za štěstím.
I když, pomyslel si vévoda, je vůbec štěstí, být v blízkosti Sophie, milovat ji...a přece musí patřit jinému?
Bystrý vévoda se nezeptal krále na Brama, viděl jeho nostalgický smutek, jeho rozpolcenost ničící králův klid, když lámala napůl jeho lásku k Bramovi a lásku k Sophii.
Vévoda přemýšlel, v čí náruči nakonec Sophie skončí?
„Měl by ses už konečně také oženit," zabručel sám k sobě, protože na káravá slova svého otce, který již nežil, dlouho nepomyslel.
„Je to nezodpovědné, nechat vévodství bez dědice! Chceš snad, aby vévodství zdědil tvůj mladší bratr?"
„Máš snad něco proti Weisethovi ?" zeptal se tenkrát překvapeně Armaundhór .
„Ne, ale když vidíš vyrůstat svého prvorozeného a celý život si přeješ, aby on byl tím tvým následníkem, těžko najednou změníš své city.
Weiseth je úžasný a skvělý, jsem na něj neskonale pyšný, ale je svobodomyslný, nespoutaný, nezkrotitelný a v tom je jeho krása. Jeho úkol pro tento svět je jiný, má rozpoutávat bouře, rozbíjet stojaté vlny zatuchlého klidu.
Opravdu bys ho chtěl upoutat na jedno místo a nechat ho spravovat vévodství, o které ve skutečnosti vůbec nestojí?"
Starý vévoda byl nesmírně moudrým mužem, miloval oba své syny nade vše na světě, ale věděl dobře o jejich silných stránkách i slabinách, dalo-li by se to takto nazvat.
Vévoda Armaundhór z Reeves jel krajinou na svém hnědákovi s bílou lysinou, projížděl panstvím, vyhýbal se vesnicím, jak nechtěl s nikým mluvit, jeho srdce a nitro, které běžně prožívalo klid a mír, bylo najednou rozechvělé.
Copak lze najít ženu, která by se vyrovnala Sophii? A copak se lze smířit s někým méně dokonalým? Bylo chybou se s ní seznámit.
Vévodovou myslí procházely myšlenky a nechtěly mu dát pokoj.
Věčná – Tamařina záhadná nemoc

Tamara si zpoceně otřela čelo, celé její tělo se chvělo horečkou a zimnicí zároveň.
Náhle, jako kdyby to snad Petr vytušil, že se s Tamarou něco děje, spěchal za ní. Ozvalo se zaklepání na dveře a Petr vstoupil bez vyzvání, protože Tamara už mezitím omdlela.
Petr s tváří Clooneyho jí vyzvednul do náručí a přenesl na lůžko. Byla rozpálená. Na nic nečekal a zavolal svou kamarádku lékařku. Naštěstí měla čas a mohla rychle přijet.
„Dával jsi jí už něco?"
„Ještě ne."
„Vypadá to jenom na horečku. Zkusíme něco na horečku a uvidíme, co to udělá. Nevidím nic zásadního, jen mi připadá trochu dehydratovaná." Lékařka aplikovala lék v injekční stříkačce pro rychlejší účinek, Petr ani nevěděl, že by něco takového bylo možné. Účinek byl opravdu rychlý.
„Bude v pořádku, ale raději jí hlídej. Připadá mi vyčerpaná, víš z čeho?"
„Nevím. Něco se s ní děje, ale nikdo pořádně neví, co. Není tím, kým bývala."
"Má nějaké psychické potíže?"
„To bych ani neřekl. Spíš, jako kdyby byla úplně jiná, jako kdyby byla jen jiným člověkem."
„Hm. Až jí bude lépe, možná by to nějaké vyšetření chtělo, může být něco v pozadí, co nevidíme.
„Mám se obávat?"
„Nevím, ale viděla jsem tolik podivných věcí. Prostě ji raději sleduj."
Petr lékařku znal už nějakou tu desítku let a věděl, že ona je z těch, kteří opravdu viděli hodně divných věcí, a díky tomu, že se snažila vždycky dopátrat příčiny, měla často přeplněnou ordinaci lidmi, kteří nebyli spokojení s léčbou jinde. Často byla úspěšná a často došlo alespoň ke zlepšení, ale někdy musela i ona přiznat porážku a s bolestí sledovat nevyřešené případy. Někdy se prostě člověk uzdravit nesměl, někdy nebylo dovoleno mu pomoci.
Petr si sednul k Tamařinu stolku v pokoji a pustil se do čtení pokračování příběhu. Úplně se vyděsil, když četl o Magnusově mučení.
„Co se to v ní odehrává, že píše tohle?" mumlal si tiše.

Alchymistka – Ranhojiččiny obavy

Blížil se konec Magnusovy léčby, rahojička se obávala, že nebude už moci déle oddalovat propuštění svého půvabného pacienta. Rány se pěkně zahojily, zůstaly po nich jenom rudé jizvy, které časem vyblednou, je jenom otázkou, jak moc mu budou překážet v boji, ale ranhojička udělala, co mohla, by tomu tak nebylo.
Naštěstí kati nesměli poškodit Magnusovu krásnou tvář, jako kdyby zrovna jemu na tom nejvíce záleželo.
Dívka seděla u jeho lůžka a přemýšlela, jestli se její vzkaz dostal k vévodovi z Reeves. Je to několik týdnů, co ho poslala, ale zatím neobdržela ani náznak, že by ho dostal. Začínala z toho být už nervózní.
Co když ho vévoda nezachrání? Copak by mohla udělat ona?
Čímkoliv by mohla ohrozit babičku, kdyby se o její činnosti dozvěděl Barduin.
Ale neměla se dozvědět, že vévoda již měl svého špeha v Barduinově sídle, který mu podával přesné informace o Magnusovi.
Takže vévoda věděl, že je ještě čas.
Nechtěl však čímkoliv ohrozit ranhojičku, proto jí nikdo neodpověděl.
Jenomže vévoda šel ve svých úvahách ještě dál a potají připravoval přesun ranhojičky i její babičky do svého sídla. Měly zmizet ze světa, protože kamkoliv by šly, starý mág by je našel.
Armaundhór si nedělal iluze o tom, že by se jim Barduin nepomstil. Starý mág nebyl hlupák, domyslel by si, kdo byl za Magnusovým únosem, který se blížil.

Alchymistka – Útěk

Byla temná noc, již těsně před úsvitem. Stráže pospávali. V krajině, v hradě, v okolí, všude byl klid a temnota měsíce v novu.
Kupodivu však starý mág nic nevytušil.
Jak mohl být, tak neopatrný? Jak mohl být, tak moc neprozíravý?
On! Alchymista?
Copak neznal nejtemnější noc, kdy není vidět jediného stínu útočníka?
To opravdu ve své samolibosti opájející se touhou po půvabném mladíkovi zcela zapomněl na opatrnost?
Barduin každým dnem očekával Magnusovo propuštění z léčby a připravoval pro něj komnatu hned vedle té své. Ve své horečnaté mysli si nepřipustil ani na okamžik myšlenku, že by mladý bojovník mohl vzdorovat.
On, Barduin, se nikdy nevzdá!
Ve svých představách si maloval krásnou budoucnost s půvabným mladíkem po boku.
Často jej potají chodil sledovat a díval se, jak pokračuje jeho léčba. Opájel se pohledem na tu krásnou tvář, nyní nezbrázděnou závany bolesti. Mladíkova tvář byla klidná a mírná.
Barduin z něj nemohl spustit oči, kdyby mohl, vyhnal by ranhojičku a sednul si sám vedle lůžka, neustále by se díval na tu překrásnou tvář. Ale nechtěl ho vyděsit, nechtěl mu dát sebeméně najevo, jak moc po něm touží. Ještě pořád byl schopen ovládat své city. Stále si mohl ve svém zatemněném mozku uvědomit, že mladík je bojovník-mág, pokud by jen vytušil náznak příležitosti, připravil by Barduina o život, ani by přitom okem nemrknul.
Starý mág dobře znal mladíkovu krutost.
Svázal komnatu, ranhojičku i mladíka kouzlem omezení, ač se vůbec nepodivil, že mladíka viděl stále jenom spát. Ponechal mladíkovi pocit bezpečí, který zakoušel v ranhojiččině péči. Vyčkával jako pavouk na pavoučí síti na jediný záchvěv, který by mu dal povel, kdy vyrazit.
Jenomže temná noc, ta nejtemnější, přinášela zkázu, kterou velký mág nečekal.
Místo, aby stál na stráži, vařil za té temnoty plné noci bez svitu měsíce, lektvar spoutávající duši a tělo.
Temnota si žádá temnotu.
Má-li uzavřít pevně ve své moci toho, po němž toužil, nepřipustil ani náznak světla, který by mohl vyvolat jiskřičku odporu.
A tak starý mág nehlídal.
Stráže spali.
Blížil se úsvit.
Temným hradem s pohasínajícími loučemi, neboť před úsvitem nemělo smysl zapalovat nové, se blížily černé postavy. Vnikly ke spící ranhojičce a mladému bojovníkovi, který by se nezmohl na odpor ani kdyby byl vzhůru, jak byl útok rychlý.
Oba omráčené pohltily postavy v černém, a již je nenavrátily.
Jak mohly postavy v černém narušit mágovo kouzlo omezení? Jak mohly proniknout obranou, kterou starý mág tak pečlivě vystavěl, a která mu dávala pocit bezpečí, a on nehlídal?
Protože jedním z těch černých byl ten, jehož si vévoda vyžádal na pomoc u krále Jana.
Byl jím Bram.

Alchymistka – Ranhojička Anežka

Magnus pro urychlení léčby celou dobu spal. Ranhojička ho udržovala ve spánku a starala se o všechny jeho potřeby. A tak Magnus od té doby, co omdlel na mučidlech prospal celou svoji léčbu i únos. To bylo možné jenom díky ranhojiččiným energiím.
Probudil se až na lůžku v komnatách hradu vévody z Reeves, svého dřívějšího pána.
Slunce pronikalo svými hřejivými paprsky do místnosti a mladý půvabný bojovník si začal postupně vybavovat, co se stalo. Avšak pouze do okamžiku, než při mučení omdlel.
Když se rozhlédl po komnatě, poznal ji, protože byla jeho původní. Nejprve obýval společnou místnost s ostatními, ovšem, když vévoda objevil mladíkovy schopnosti mága, přidělil mu vlastní pokoj, aby mohl nerušeně pracovat s energiemi. V ostatních to vyvolalo jen nepatrnou nevoli, protože všichni dobře poznali na svá vlastní těla účinky tréninku práce s energiemi. Tomu se raději každý dobrovolně a rád vyhnul.
Ale Magnus měl brzy poznat, že dalšího klidu se už nedočká. Jakmile všichni zjistili, že je vzhůru, dveře se u něj netrhly. Každý ho chtěl minimálně pozdravit. Všichni už slyšeli, co se mu stalo.
Když už bylo toho shonu opravdu moc, vešla dovnitř krásná ranhojička, ovšem, nikoliv sama. Za ní se nahrnul další zástup mladých a horkokrevných bojovníků, kteří se nemohli dočkat, až i oni přijdou na řadu, aby mohli Magnuse pozdravit.
Blázinec to byl opravdu slušný a mrak na čele ranhojičky se postupně rozšiřoval a temněl.
„A dost!" zařvala. Fakt zařvala!
A všichni ztichli. Údivem otevřeli své upovídané pusinky a vyvalili svá překvapená očka.
Ona umí mluvit!
S tímto zjištěním se hovor zase rozběhl. Vždyť tu byla už několik dní a nikdo jí neslyšel říct jediné slovo! V podstatě to vypadalo, že je i hluchá. Tedy, slepá nebyla, to bylo jisté. Ale o tom ostatním přece nebylo pochyb! Nebo bylo?
Mladá ranhojička popadla Magnusův starý meč, který sotva uzvedla, ale odhodlaně ho namířila na mladíky a řekla ještě jedno jediné slovo:
„Ven!"
Mladíci se postupně začali šourat z místnosti, přemýšlejíc, proč jí vlastně mají poslouchat. Možná jim hluboko v mysli vyrašila myšlenka, že by asi měli, když jí vévoda dal Magnuse na starosti. S tímto uvědoměním přidali do kroku, aby co nejrychleji zmizeli. Přeci jenom vévoda je vévoda, tady není pochyb o tom, že jeho neposlechnout by doopravdy nechtěli.
Ranhojička odložila těžký meč a sedla si vedle Magnusovy postele.
„Jsem Anežka," představila se. „Pracovala jsem pro Barduina, když mi tě po mučení dal na starosti. Jenomže," dodala rychle když viděla, že se Magnus připravuje k otázce. „Nemohla jsem tě tam nechat. Nevím, kolik toho o starém mágovi víš, ono tohle se dost utajuje, není moc těch, co by si troufli o tom vyprávět..."
Odmlčela se a sklonila hlavu. Mladému půvabnému mladíkovi se zdálo, že se trochu červená. Čekal, než se rozhodne pokračovat.
„On, hm, prostě se mu líbí mladí muži..." Anežka odvrátila hlavu a nechtěla se na Magnuse ani podívat. Úplně se schoulila do sebe.
Magnus se na lůžku posadil a lehce se k ranhojičce naklonil, aby se dokázal podívat na její tvář rámovanou kaštanovými vlasy. Zelené oči měla schované za dlouhými chvějícími se řasami. Byla velice krásná, její jemné rysy vzbuzovaly dojem šlechtičny. Kdo doopravdy je? Proč by mu měla pomáhat?
„Napsala jsem tvému bývalému pánovi, vévodovi."
Magnus si uvědomil, že musela projevit neskutečnou odvahu a důvtip, když se jí podařilo vzkaz doručit. Takovou odvahu by očekával u bojovníka, ne u ženy, nebo dokonce mladé dívky. Pocítil k dívce hluboký obdiv.
„Ale, proč si nic nepamatuji?" zeptal se, když uchopil do svých silných rukou Anežčinu dlaň a políbil jí v náznaku díků za život.
„Chtěla jsem urychlit tvé hojení a jít do mnohem větší hloubky, aby se ti všechny tvé rány dobře zahojily a nemusel jsi trpět následky. Ve spánku je to lepší." Vysvětlila.
„Nemohla jsem tě tam nechat. Nevím, proč. Přišlo mi to správné." Dodala rychle, jako by se bála, že začne vyzvídat, proč to udělala.
„Nenechám tvůj dar promarnit." Slíbil vážně Magnus.
...
Ozvalo se zaklepání a do dveří vstoupil vévoda.
Dosud se s Magnusem nemohl přivítat, protože bylo mnoho důležitých věcí, které musely být neprodleně vyřízeny, o poradě s králem ohledně Barduina nemluvě.
Starý mág překročil všechny meze, když zajal vévodova chráněnce vyslaného do služeb králi. A mladý král tohle jednání nemůže a nechce odpustit. Barduin mohl mluvit o štěstí, že nepřišel o hlavu, ale měl prožít zbytek svých dní zavřený ve vězení, a byl mu zabaven všechen majetek.
Král předal onen majetek té, která prokázala ohromnou vnitřní statečnost, povýšil jí do šlechtického stavu a už jen čekal. I přes své mládí byl liška podšitá a informoval se dopředu na ranhojiččin věk a vzhled. Věděl tedy velice dobře o jejím mládí a kráse. Ušlechtilost povahy již prokázala.

Alchymistka – Jaké jsou královy noci?

Sophie pozvolným houpavým krokem přešla ke králi, který seděl zamyšlený za pracovním stolem. V ruce držel štětec pro psaní zápisů, ale nenapsal ani znak. Hleděl nepřítomným zrakem před sebe a znovu zvažoval rozhodnutí, které učinil.

Nelze vracet již učiněné kroky,
vzpomněl si na radu svého učitele, který mu tak bolestně chyběl. Přišel už o tolik milovaných lidí.

Sophie ovinula králi ruce kolem ramen a přitiskla svojí bělovlasou hlavu k té jeho černovlasé.
„Já taky," zašeptala, jako by věděla, nad čím král přemýšlel.
Král k ní otočil hlavu a svými ústy se tak přiblížil k jejím rtům. Odvážil se a letmo ji políbil. Položil svoji dlaň na její tvář a políbil ji znovu. Hloubavěji, hladověji... Zapomněl, co slíbil? Nebo jeho vyprahlá duše už nemohla déle snášet samotu vladařských dní a nocí ?

Alchymistka – Armaundhór z Reeves a Anežka

Armaundhór přešel přes komnatu až k Magnusovi a pohlédl na dívku, která se mezitím postavila, aby jej přivítala, a král ve své královské komnatě si mohl připsat alespoň jedno malé vítězství na poli osudu.
Mladému bystrému bojovníkovi zvyklému hlídat každý pohyb a nebezpečnou myšlenku protivníka, nemohl ten pohled uniknout. Mladý ještě neznamená nezkušený a on již byl vyhlášený pro své prohánění nespočetného množství dívčích sukní.
Magnus se v lůžku opět položil, zavřel oči a dělal vyčerpaného celým tím celodenním shonem.
„Mohl bych vévodu poprosit? Jsem už docela unavený ze všech těch nekonečných návštěv," pronesl tak slabounkým hlasem, že ho vévoda sotva slyšel.
Ranhojička se začervenala, protože jí došlo, jakou tu slabost to tady její půvabný pacient hraje
Vévoda stisknul mladíkovi ruku a tiše mu řekl, že tohle ať už mu víckrát neprovádí, jinak ho „nepustí z domu".
Magnus se usmál.
Vévoda mu byl jako starší bratr i otec v jednom. Nevěděl o nikom, kdo by mohl o vévodovi říct křivého slova. A vévodova láska byla oplácena.