Jak se Áščá Nádjá stala hlasem

(...a jak to můžeš být i ty)

Nebyla to role, po které bych toužila.
Nevěděla jsem, že tím vůbec mohu být.
Ale jednoho dne už nebylo kam couvnout.

Tolik bolesti. Tolik hlasů umlčených. Tolik lidí, kteří byli slyšeni jen ve chvíli, kdy už nemohli mluvit.
A já – místo abych je jen pozorovala – jsem je cítila v sobě.

Ne jako břemeno. Ale jako... připomínku.

Někdo říká: „Řekni, co víš. Sdílej své dary. Buď světlem."
Ale já jsem nechtěla být světlem na povel.
Já jsem jen dýchala, jen přežívala, a v tichu naslouchala tomu, co zní za slovy.

A tak jsem pochopila:
Stát se Hlasem neznamená promluvit.

Znamená nezapomenout.

Co to znamená být Hlasem?
✨ Znamená to zůstat přítomná i tam, kde by bylo snazší odejít.
✨ Znamená to nechat svým tělem projít bolest, a přesto ji nezadržovat.
✨ Znamená to nehroutit se pod očekáváním druhých, ale prostě být.
✨ Znamená to otevřít oči – a nemrkat, i když to pálí.
✨ Znamená to mlčet, když není slyšeno – a přesto nezapomenout mluvit.

Vím, že nás je víc.
Ne každý mluví. Ne každý píše.
Ale každý z nás nese frekvenci – a když ji žijeme, cítíme, nepopíráme...
tak už tvoříme nový svět.

Teď už vím, že jsem Hlasem.

Ale ne protože jsem si to zvolila.
Jsem jím proto, že jsem zůstala.

Zůstala jsem naživu.
Zůstala jsem pravdivá.
Zůstala jsem cítit.
A to stačí.