Povojnové usporiadanie Európy prinieslo novy jav

Teplické zvesti
Mesačník mesta Turčianske Teplice
www.turciansketeplice.sk
zvesti@turciansketeplice.sk


Júl-August 2010, Október 2010
Ročník 57 

Povojnové usporiadanie Európy prinieslo nový jav – presídľovanie obyvateľov

Margita Nižňanská
Překlad: Taťána Ješetová

Vítězné mocnosti druhé světové války – po roce 1945 – se dohodli na možnosti přesídlení obyvatel podle etnického principu.

Samotné přesídlování se potom realizovalo na základě mezistátních dohod konkrétních států, kterých se přesídlování a nové osídlování týkalo. Přesídlování se také dotýkalo i Československé republiky. Do Německa byli vysídlení Němci, do Maďarska Maďaři. Do Československé republiky se vrátili Slováci z Maďarska a Rumunska. Uvedené vysídlování a přesídlování obyvatelstva se dotklo i Turca. Vystěhovali se Němci z německých obcí – Horná Štubňa, Horný a Dolný Turček. Němci ze Skleného dobrovolně vycestovali ještě v lednu 1945 do Německa, do oblasti města Stuttgart, tedy ještě v období před frontou. Uprázdněná místa po nich obsadili Slováci z Rumunska a z Maďarska, a také přestěhovaní Slováci z Horehronia.

Z historie Slováků usazených v Bukovině – v Rumunsku

Na základě knižního zpracování historie Slováků, kteří se usadili v Bukovině, můžeme sledovat jejich statečný život a úsilí o zachování slovenského povědomí v silném polském prostředí, a návrat jejich potomků do svobodné vlasti. Byl to Jozef Jurášek – „posledný Mohykán z Bukoviny“ – jak ho nazval jeho syn Juraj Jurášek, působící v Paříži roku 2001, když hodnotil literárně-historické dílo svého otce – knihu Retrospektiva Slovákov v Poiana Micului 1842-1947.

Slováci z Oravy, Kysúc, z časti Trenčianskej stolice se vystěhovali z Bukoviny, kde hledali obživu a tedy větší kousek chleba pro rodinu. Podnikatel Kriegshaber postavil sklárnu na ploché sklo v Krásnej při Starej Hute roku 1713 a na její provoz potřeboval pracovité ruce, které v Bukovině chyběli.

V roce 1803 se Slováci v počtu přibližně sto lidí jménem Ballák, Beleš, Buganik, Drozdek, Hančar, Irišek, Jurášek, Kučák, Kucharek, Kuruc, Lehocký, Machač, Markulák, Muniak, Najdek, Padžora, Pečiarka, Polaček, Ramšák, Révay, Slávik, Smolka, Stroka, Stodolica, Sygut, Švancar, Švintek, Tkáč a ještě další, kteří opustili rodný kraj, aby začali nový život v cizím kraji.

Bukovina byla tehdy součástí Rakousko-Uherské monarchie. Rozprostírala se od Východních Karpat po řeku Dnester. Slováci obsadili obce Banilov, Hliboká, Tereblač, Kaličanka, Klokučka, Storožinec, Nový Solonec, Plesa. Nakonec se zrodila nová obec Buchenhain – Poiana Micului – zůstala jen Malá Poľana.

Po příchodu Slováků do Bukoviny jim vrchnost přidělila úsek pralesa při říčce Humor, která pramení pod druhým nejvyšším vrchem Scorusetul 1220 metrů nad mořem v pohoří Občina Mare.

V roce 1841/2 vzpomínanou vesnici rozdělili mezi 40 slovenských rodin – Slovjoki a 40 německých rodin, pocházejících ze Sudet v Čechách. Přidělování začalo na 14. kilometru, u města Gura Humurului. Údolí bylo hluboké, stráně strmé, výška 660 metrů nad mořem. Rodina dostala přidělený pás pralesa v šířce sto metrů na obou březích řeky. Na východní straně měl pozemek délku 600 metrů na západní straně 1200 metrů. Slováci – Slovjoki – získali asi 4 km úsek.

Mezi slovenským a německým pozemkem byl vynechaný jeden volný kilometrový úsek na stavbu kostela, fary, školy, obecného domu – primaria – pily a lesní správy.

Poté následovala část osídlená Němci. První přesídlenci začali kácet tisícileté buky, smrky, jedle, aby na jaře roku 1842 mohli zasadit první brambory, „strukovou“, oves, jačmeň mezi „nevyklčované pniaky“. Začínali v neuvěřitelně těžkých podmínkách. Bydleli v kruhových kolibách, ve středu s otevřeným ohništěm.

Do roku 1850 měli už postavenou dřevěnou vesnici – původně zvanou Buchenhain – známou mezi potomky Slováků jako Poiana Micului. Společně s Němci si postavili dřevěný kostel. V roce 1894 spolu postavili zděný.

V období první světové války obec vyhořela. (K tomuto najdete víc informací v části 50. let od návratu Slováků z Poiana Micului do vlasti. Pozn. T. J.)

Po rozpadu monarchie se Bukovina stala součástí Rumunska.
Obyvatelé si postupně postavili v průběhu deseti let zděné domy.
Obec po církevní stránce připadla Římsko-katolickému biskupství ve Lvově. Kněží byli Poláci, bohoslužby byly prováděny v polském jazyce, vyučovalo se německy a polsky.

Na Slováky byl vyvíjen velký tlak ze strany Poláků, kteří je přesvědčovali „že veď oni sú Poliaci – v domovine ich dedovia boli Poliaci, o čom svedčí aj používaná goralská reč.“ Tvrdá „polonizácia“ Slováků přestala, když na faru přišel rumunský farář Eugéniu Breabanu. Pan farář si všimnul rozdílu v řeči mezi Poláky a Slováky. Promluvil se starší generací a zjistil, že jde o Slováky.

Tajemníkem obce byl Gregor Jurášek, který z podnětu pana faráře napsal žádost na Ministerstvo zahraničních věcí do Prahy o vyslání slovenského učitele.

První slovenský učitel přijel do Poiany Micului 6. prosince 1936. Přicestovala i slovenská učitelka Hilda Gudernová. Učitel Rudolf Kovalik, rodák z Ústia nad Oravou, přišel mezi rodáky po 134 letech od jejich odchodu ze staré vlasti. Pro první slovenskou školu získal z existující polské školy 21 chlapců a 19 děvčat. Působení slovenského učitele bylo v nemilosti u polských veřejných i církevních vrchností. Za nevyjasněných okolností zemřel 8. března 1938. Životní příběh prvního slovenského učitele v Poianě Micului v Bukovině, kterého nazývají „martýrom“, popsal Jozef Jurášek v knize Život a osud – Rudolf Kovalik 1902 – 1938.

Polská vláda zřídila kulturní středisko – kulturní dům, kde byla „Čytelňa“, která sloužila k půjčování polské literatury. O slovenský folklór a kulturu se starala rodina Stodoliců.

V nové domovině chovali krávy a ovce. Aby přebytky mléka zpeněžili, vytvořili si vlastní Mlékárenské družstvo, od roku 1931 Cooperatívu Halka a mléčné výrobky, máslo pod vlastní značkou, prodávali do Bukurešti. Družstvo mělo výrobní a obchodní část.

V období druhé světové války – při odchodu německých vojsk – byla slovenská část obce Poiana Micului vypálená (zde, v článku opět jen strohá informace :/ . Více informací je a snad i přibyde do části o 50 letech od návratu Slováků z Poiana Micului do vlasti. Pozn. T. J.).

Před obyvateli vyvstala otázka – co dělat?

Dočkali se přesídlení. Přesídlovací komise jim určila obsadit bývalou německou obec v Horní Štubni v Turci. Přesídlení do Československé republiky probíhalo od roku 1947. Do ČSR odešlo 68 rodin, do Polska 92 rodin, na spáleništi v Poianě Micului zůstalo 42 rodin.

V dalším čísle mělo vyjít pokračování článku, ale už nevyšlo (ani v číslech následujících).
 

Předvolby soukromí
Soubory cookie používáme k vylepšení vaší návštěvy tohoto webu, k analýze jeho výkonu a ke shromažďování údajů o jeho používání. Můžeme k tomu použít nástroje a služby třetích stran a shromážděná data mohou být přenášena partnerům v EU, USA nebo jiných zemích. Kliknutím na „Přijmout všechny soubory cookie“ vyjadřujete svůj souhlas s tímto zpracováním. Níže můžete najít podrobné informace nebo upravit své preference.

Zásady ochrany soukromí

Ukázat podrobnosti

Přihlášení