Potomci Kysučanů v Rumunské Bukovině

Loni jsme si připomenuli 200 let od doby, kdy z Horního Uherska odešlo 100 lidí do Bukoviny v Rumunsku pracovat pro továrníka Kriegshabera do sklárny ve Staré Huti. Tento zápis z pera F. R. Kaindal, profesora univerzity F. Jozefa v Černoviciach, se nachází v publikaci "Ausiedlungswesen in der Bukovina. Innsbruck 1902."

 Kdo byli oni vzpomínaní lidé z Horního Uherska, kteří přišli do Bukoviny kácet tamější panenské pralesy a řezat dříví na otop pro vzpomínanou huť? Zde se neobejdeme bez poznání historie... Musím být velmi stručný, protože mám omezený rozsah článku.

V důsledku prvního rozdělení Polska, roku 1772, připadla provincie Halič panovnici z Vídně Marii Terezii. Halič tohoto roku obsadil Ondřej Hadík, který byl jako jediný Slovák v Rakousko-Uhersku tak vysoké hodnosti. Roku 1774, když ruské vojsko vyhnalo Turky z Bukoviny, generál baron Gábor Spleneyi de Mihalyi obsadil území Bukoviny o rozloze 10 445 km2 ve prospěch Marie Terezie. Oblast byla téměř liduprázdná.

Roku 1793 v blízkosti řeky Siret dal podnikatel Kiegshaber vybudovat huť na výrobu tabulového skla. Továrník neměl dost pracovníků na těžkou těžařskou práci v panenských bukovinských pralesích. Roku 1799 vyslal své "náborčíky" do Horního Rakouska, kde získal 100 lidí, kteří roku 1803 odešli pracovat do "zaslíbené země", do Bukoviny.

Zde, v blízkosti Staré Huti, si založili nový domov, který pojmenovali Krásná. Možná jim to pojmenování mělo připomínat Krásno nad Kysucou, odkud někteří pocházeli. Byli zde i lidé z Oščadnice, Skalitého a dalších osad, ale byli zde také Ballakové z Ústia nad Oravou a z jiných oblastí Slovenska.

Populace našich odešlých krajanů se prudce rozrostla a v polovině 19. století už bylo v Bukovině 25 míst, kde žili Slováci, kteří mluvili kysuckým nářečím "tak po našemu", a nazývali se Sloviokmi...

Když roku 1803 žil slovenský národ v těžké porobě a neměl ještě ustálený spisovný jazyk, tak se "sloviocke komunity" v Bukovině ujali "ochotní" Poláci, kteří si prostřednictvím kostela a školy upevňovali dávno ztracené pozice v Bukovině.

V období let 1834-1842 byli založeny v jižní Bukovině tři vesnice, do kterých se nastěhovali potomci prvních pionýrů. Jsou to obce: Nový Solonec (v r. 1834), Pleša (v r. 1836) a Poiana Micului - Pol´ana Malého (v r. 1842).

 Pokračovat budu v popisu o našich rodácích z obce Poiana Micului, protože pouze zde se roku 1936 probudilo slovenské povědomí. Stalo se to po 133 letech odloučenosti od svých rodných kořenů. Dlouhé roky v  cizím světě se Sloviokom namlouvalo, že žádný takový národ neexistuje, že Slováci jsou neuvědomělí a zaostalí Poláci, a proto se musí naučit mluvit polsky... Roku 1936 se díky učitelovi Rudolfovi Kovalikovi přihlásilo 40 % populace ke slovenské národnosti, což vyvolalo poplach v tehdejších polských kruzích, které měly na starosti polskou menšinu v Bukovině. Pro úplnost je třeba říct, že v době první světové války rakouské vojsko, které opouštělo tuto oblast, vesnici vypálilo a lidi odtud vyhnalo.

 Pracovití Slovioki si postavili novou obec, školu, kulturní dům, faru a opravili poškozený kostel. Ale po 27 letech, synové otců, kteří vypálili vesnici roku 1917, tentokrát v uniformě esesáků vypálili Poianu Micului 30. dubna 1944 podruhé, a mnohem důkladněji. Vypálili všechno, včetně kostela.

Roku 1947 se lidé z vypálené vesnice rozdělili do třech skupin. Do Polska odešlo 92 rodin, do Československa 68 rodin a 42 rodin zůstalo na spáleništi rodné obce v Rumunsku. A právě o nich chci napsat několik řádků.

Za 56 let se obec znovu vzpamatovala a z původně 42 rodin s počtem lidí 209 tam dnes žije 164 rodin se 616 obyvatelmi. V současnosti se už nehlásí k slovenské národnosti, protože 56 let dalšího působení polské školy a kostela vykonalo své. K polské národnosti se hlásí 119 rodin, což představuje 470 lidí. K rumunské národnosti se hlásí 28 rodin, tzn. 86 lidí a k zmíšeným rodinám, jako jsou Poláci, Rumuni, Rusové a Ukrajinci 17 rodin, což je 60 lidí.

Životní úroveň těchto lidí je dobrá. Pracují v zemědělství a v dřevařství. Na jednoho obyvatele připadá víc jak jeden hektar půdy, sice ve značné nadmořské výšce a v hornatém kraji, ale půda je zde kvalitní. Kromě pícniny pro hospodářské zvířata se zde pěstují hlavně brambory, oves, ječmen, zelenina a ovoce. Daří se tu i včelám.

Obyvatelé si opravili kostel, mají krásnou patrovou školu s centrálním topením, pěkné, světlé a prostorné třídy, knihovnu a v kabinete čtyři počítače. Škola má pěkný dvůr, částečně vybetonovaný, vhodný na sportovní závody. Velký dřevník je plný dřeva na zimuý, mají tam 8 suchých tureckých záchodů přizpůsobených dětem. Do osmiletky s vyučovacím rumunským a polským jazykem chodí 126 dětí.  V obci mají patrový kulturní dům s možnosti čtení, divadla, tance a zábavy.

Cesta ve vesnici je mizerná, ale taxikář - Rumun, který mne vezl, mi řekl, že je to vesnice, kde se nekrade!

Mimochodem, ve vesnici je 70 aut různé kvality. I domácnosti jsou slušně vybavené. Domy mají kuchyni, jídelnu, ložnici, ale také letní kuchyni a dětský pokoj - převažují rodiny s více dětmi. Mrazáky a ledničky patří k běžnému standardu. Pračky jsou také ve většině domácností. Televize jsou skoro v každé domácnosti a v obci je asi 35 satelitů, které umožňují sledovat programy v rumusnkém, polském a ukrajinském jazyku. Mlíko vykupuje společnost z města a na "dvore" platí za liter 9 000,- Lei (10,- SK). Životní standard se dá srovnat s naším na Slovensku. Spisovatel Svetozár Krno v knize Dvetisíc kilometrov od Železných vrát po Devín napsal, že Bukovina je Švýcarsko Rumunska. Já se k tomu můžu jenom připojit. Všude vládne pořádek a čistota.

 Oslavy 200. výročí byli skromné, krásné a důstojné. Dne 30. srpna jsem dal ve jméně nás Slováků sloužit svatou mši za všechny naše předky, kteří roku 1803 přišli do Bukoviny a založili zde vesnici Krasna. Také za všechny předky, kteří roku 1842 založili vesnici Poiana Micului, za ty, kteří v letech 1887-1879 vystavěli kostel, jmenovitě za kněze Andreje Zolesa, Slováka, pod jehož patronátem byl kostel postavený, ale také i za lidi, kteří nám v minulosti pomáhali v oblasti náboženství, školství i hospodářské. Dne 14. září 2003 byli hlavní slavnosti spojené s festivalem zpěváckých a tanečních souborů. Hlavním organizátorem byl pan Zbygniev Kowalski z Polska. Zúčastnili se na něm soubory z okolních vesnic: ze Solonca, Plše a z rumusnké vesnice Mănâstiera-Humorului. Ze Slovenska přijeli Capekovci zo Skalitého, kteří získali velký úspěch.

Pokračování slavností bylo 18. října v Skalitom na Slovensku. Zúčastnili se zde soubory z Rumunska, Slovenska a Polska. Byli to soubory potomků jejich předků z Kysúc, kteří žijí na různých místech Evropy.

Věřím, že mnozí si ve Skalitém uvědomili, i když to veřejně nepřiznali, že tady na Kysucách je pramen, že kterého plyne životodárná řeka přes Slovensko, Bosnu a Hercegovinu až do Brazílie, kde naši Kysučané spolu s jinými vybudovali město Santa Katarina v brazilském státě Parana... 200 let odloučenosti udělalo svoje, ale přesto všechno jsme si toto období připomenuli.

 

 Jozef Jurášek

 

Překlad: Taťána Ješetová

Z originálního textu na www.czsk.net (Potomkovia Kysučanov v Rumunskej Bukovině)

Zdroj: http://www.czsk.net/svet/clanky/svet/kysucebukovina.html

Předvolby soukromí
Soubory cookie používáme k vylepšení vaší návštěvy tohoto webu, k analýze jeho výkonu a ke shromažďování údajů o jeho používání. Můžeme k tomu použít nástroje a služby třetích stran a shromážděná data mohou být přenášena partnerům v EU, USA nebo jiných zemích. Kliknutím na „Přijmout všechny soubory cookie“ vyjadřujete svůj souhlas s tímto zpracováním. Níže můžete najít podrobné informace nebo upravit své preference.

Zásady ochrany soukromí

Ukázat podrobnosti

Přihlášení