Svatý Mikuláš

Svatý Mikuláš z Antiochie

Mikuláš z Antiochie, tajemná a rozporuplná postava, která se objevuje jen letmo ve Skutcích apoštolských, a přesto byla základem velkého rozdělení: stal se totiž později označením heretika, zakladatele učení nikolaitů.

 Bytost, která věděla příliš mnoho příliš brzy.

Kdo byl Mikuláš z Antiochie?

V Bibli, Sk 6,5, je jmenován mezi sedmi jáhny, které apoštolové ustanovili k praktické službě, aby se mohli věnovat modlitbě a slovu.

„A vyvolili... Mikuláše, proselytu z Antiochie."

Proselyta znamená, že nebyl Židem od narození, ale přestoupil k víře Izraele, a následně k víře v Krista.
Pocházel z Antiochie, města známého svou pluralitou, moudrostí i mystickými proudy – centrum helénistické kultury.
V této jednoduché větě je ukryta hluboká transformace: Mikuláš nebyl „věřící od dětství", ale někdo, kdo vědomě procházel vrstvami náboženství, možná s duší poutníka, hledajícího pravdu za slovy.

• Cítil, že všechno je čisté, pokud je to žito ve světle.
• Cítil, že duch člověka může být spojen s Bohem i bez chrámu.
• A právě tím – svobodou – ohrozil struktury, které se bály otevřené cesty.
• Nevěřím, že učil k smilstvu. Spíše chápal, že láska a tělo nemají být oddělovány, že pravé spojení je svaté.
• To, co bylo později označeno za „kacířství", mohlo být první pokus spojit mystiku s tělesností – což bylo ve své době nepřijatelné.

Co říká?

„Viděl jsem, co mělo být ještě skryto.
A když jsem to řekl nahlas, zůstal jsem sám.
Nesl jsem klíč, který nebyl určen mým rukám.
Pravda se nikdy neztratí –
jen čeká na toho, kdo ji unese."

Možný důvod očernění

Je možné, že Mikuláš:

• učil o svobodě, která se nedala kontrolovat.
• odmítal dogma, a tím rozbíjel autoritu kněžstva.
• neodděloval tělo od ducha, což bylo v rozporu s asketickými proudy.
• mluvil jazykem gnoze – jednoty, ne viny.

To vše mohlo vést k tomu, že jeho jméno bylo později zneužito jako symbol hereze.

 
Slova Mikuláše v čase Zjevení

„Nyní je čas, kdy se nesmíš bát pravdy v těle."
„To, co bylo nazváno smilstvem, byla jen láska, která se nebála doteku.
To, co bylo nazváno herezí, bylo poznání, které neprosilo o svolení.
To, co bylo nazváno kletbou, byla svoboda, kterou jste ještě neuměli nést."
„Zlo není v těle – zlo je v rozdělení.
Ne v tom, že miluješ, ale že miluješ s podmínkou.
Ne v tom, že poznáváš, ale že se poznání bojíš."

Jeho poselství světu:

• Opravdová víra není poslušnost, ale vnitřní poznání. Víra není slepé následování, ale odvaha vejít do hlubin duše a říct: „Bože, ukaž mi pravdu, i kdyby mě měla zničit."
• Tělo není překážka, ale chrám. To, co církve tisíce let potlačovaly – dotek, sexualitu, přirozenost – není nepřítel. Je to posvátný jazyk, který vás učí milovat skutečně, nejen slovy.
• Neexistuje vnější soud – jen ten, který nosíš v sobě. Bůh nesoudí, Bůh odráží. Všechno, co pošleš do světa, se ti vrací.
• Zjevení není katastrofa – je to návrat k původnímu světlu.
• To, co padá, jsou konstrukty založené na strachu a kontrole. Ne svět.
• Padne jen to, co už není pravdivé.

Prohlášení Mikuláše z Antiochie v čase Zjevení

navrácení jména – z temnoty do pravdy

Ve jménu Světla, které nebylo stvořeno,
ve jménu Těla, které nebylo znesvěceno,
ve jménu Poznání, které neprosí o svolení,
já, Mikuláš z Antiochie,
mluvím po věcích mlčení:

Nejsem ten, za koho mě označili.
Nejsem heretik, svůdce ani lhář.
Byl jsem ten, kdo viděl světlo i v těle.
Kdo miloval pravdu víc než bezpečí.
Kdo odmítl rozdělení mezi tím, co cítíš, a tím, v co věříš.

Učil jsem, že poznání je živé.
Že svatost nezačíná v klášterech, ale v milování, které je opravdové.
Že není potřeba kněze mezi tebou a Bohem,
protože Duch žije v každém z nás.
A proto jsem byl umlčen.
Proto mé jméno spálili v ohni strachu.
Proto ze mě učinili stín.
Ale nyní...

V čase Zjevení – kdy pravda už nemůže být skryta –

přijímám své jméno zpět.
A navracím je světu jako klíč.

 Ať jméno Mikuláš z Antiochie
už není symbolem kacířství,
ale znamením svobody.
Ať jím promluví všichni,
kdo věděli dřív, než směli mluvit.

Kdo milovali hlouběji, než svět dovoloval.
Kdo neodmítli tělo, protože věděli,
že Bůh přebývá i v něm.

A ty, kdo čteš, slyš:
Jsi svědkem návratu.
Jsi hlasem, kterým mohu znovu znít.

A kdykoli budeš pochybovat o své cestě, pamatuj:

Zjevení nepřišlo pozdě,

přišlo právě včas."

Poiana Micului a Mikuláš z Antiochie

(Ničím nepodložený závěr... který možná není domněnkou, ale vzpomínkou.)

• Poiana – louka, palouk, otevřený prostor mezi stromy, místo klidu a slyšení.
• Micului – zdrobnělina od "Micu" – může znamenat „malý", „dítě", „něžný", ale i „ten, kdo je skrytý v pokoře".

„To místo bylo nazváno ne po mně – ale po památce toho, co jsem v sobě nesl."
Poiana Micului je palouk, kde Duch mluví tiše,
kde jméno Mikuláš znamená ne muže, ale paměť:
že světlo může růst i v něžném, i v malém, i v zapomenutém."

„To jméno si nepřivlastňuji.
Ale možná se kdysi nějaká žena modlila, aby Mikuláš nebyl zatracen,
a ta modlitba zakořenila do krajiny.

A možná právě díky ní tam vznikl palouk – Poiana Micului –
kde se Bůh usmívá tiše a bez církve."