FOGLARŮV JEŽEK V KLECI – AUTOROVA FIKCE ČI SKUTEČNOST?

Jak mj. praví moderní fyzika: „kromě naší reality, existuje ještě mnoho jiných, paralelních rovin reality. Navíc i naše realita, vnímaná našimi nedokonalými lidskými smysly má i svou utajenou stránku, v níž se na první pohled nahodilé děje a skutečnosti, navzájem doplňují a kde každá, byť sebemenší událost má svůj význam v konečném kontextu skládačky, zvané život a bytí.“Tento skrytý proud v dějích universa se nazývá „fantastickou realitou“, přičemž označení „fantastický“ není užito ve významu „neskutečný, vybájený“, nýbrž ve významu „skrytý, utajený“!

Samotný autor Rychlých šípů¸ Jaroslav Foglar, sepsal své knihy na základě krátké noticky v novinách, v níž byla zmínka o nalezeném kojenci na schodech kostela ve čtvrti, kterou pak ve svých knihách pojmenoval jako Stínadla.S fantazií sobě vlastní, rozšířil pak příběh tohoto nalezence, ve svých knihách, aniž by tušil, jak moc se přiblížil pravdě, která však byla ještě fantastičtější než jeho literární fikce.

Zde je tedy skutečný příběh Jana „Tleskače“ a jeho hlavolamu, tak jak byl zaznamenán na základě výpovědi pamětníků i na základě dobových úředních záznamů.

V roce 1918, v posledním roce I. světové války, prchal se svou rodinou, z císařského Německa profesor Weiss, vědec a vynálezce, profesor Humboldtovy univerzity.Důvodem jeho útěku bylo obvinění z protistátní činnosti.

V jeho stopách šlo komando stadtkorpsu, které mělo za úkol dopadnout profesora a živého, či mrtvého ho dopravit do vlasti.Poslední dějství tohoto riskantního podniku skončilo v pražském údolí Šárka, kdy v nastalé přestřelce mezi profesorem a agenty berlínské služebny stadtkorpsu, zemřela v dešti kulek nejen profesorova manželka, ale i prakticky celý berlínský korps, až na jednoho muže.
Profesor sám byl těžce raněn – střely ho zasáhly do hrudníku a lýtka.S vypětím všech sil stačil ještě profesor Weiss položit svého malého synka v peřince ke kostelu Sv. Jakuba.
O den později profesor podlehl svým zraněním v pražské nemocnici u Sv. Apolináře na pražském Karlově, kam byl dopraven poté, co byl náhodnými chodci nalezen na ulici postřelený a v bezvědomí.

Od této dějové linie se odvíjí další neméně významná linie příběhu.Přeživší agent berlínského komanda stadtkorpsu se jmenoval Ernst Röhm. Ano, TEN Ernst Röhm, budoucí významný nacionální socialista od zrodu hnutí a následně říšský vůdce bojových formací nacionálně socialistické strany – pověstných SA.

Když byl Röhm v roce 1934 popraven za účast v chystané tzv. “druhé revoluci“, která si vzala za cíl svržení nacionálně socialistického pravicově orientovaného vedení strany, v čele s Adolfem Hitlerem, nalezlo při domovní prohlídce komando SS, kromě jiného i spis jakéhosi profesora Weisse, pocházející právě z doby Röhmova působení u stadtkorpsu.Protože jméno znělo velice židovsky, nechal velitel oddílu SS, tento spis sebrat a zařadit ho do archivu po Ernestu Röhmovi, dokazující nejen jeho účast v chystaném spiknutí, ale i styky s úhlavními nepřáteli nacionálních socialistů mimo marxistů), tj. s Židy.

Spis sám osobně pojednával o výzkumu profesora Weisse, který se týkal erudovaného rozboru vlastností horského křišťálu a o jeho elektromagnetických schopností přenášet elektromagnetické vlny a tím i konkrétní kódované informace.Když pověření pracovníci SS pečlivě třídili získané spisy z osobního archivu popraveného Röhma, narazili i na tento spis. Protože však se jednalo o vysoce erudovaný a sofistikovaný vědecký spis, postoupili ho k dalšímu zkoumání tehdejším vědeckým kapacitám v rámci organizace Ahnenerbe, pracující pod záštitou SS a následně se právě přes Ahnenerbe seznámil s obsahem spisu i Werner von Braun, konstruktér prvních raket.
Obsah spisu ho doslova nadchl a von Braun hodlal využít objevu profesora Weisse, k plánované konstrukci přenosu dat, v podobě elektrických impulsů v prototypu naváděcího zařízení první řízené dálkové rakety V5.

Dnes by spis profesora Weisse o využití horského křišťálu vyvolal mezi elektrotechniky jen pobavený úsměv, ale v roce 1917, kdy byl napsán i v roce 1934, kdy byl znovu objeven, měl doslova nevyčíslitelnou cenu.Vzhledem k dalším údajům ve spise, zahrnujících celé vyšetřování ze strany tehdejšího stadtkorpsu, obsahující i „pražskou stopu“, vyslal abwehr své agenty do Prahy.
Přes veškerá krycí zajištění neunikla jejich přítomnost na území republiky, československé kontrarozvědce kapitána Moravce.Než agenti abwehru pochopili, že jejich přítomnost nezůstala skrytá a než se kolem nich „stáhla smyčka“ české kontrarozvědky, stačili vypátrat posledního žijícího člena rodiny profesora Weisse, ano jeho malého syna, kterého Weiss položil na schody kostela Sv. Jakuba.

Než opustili rezidenti abwehru československou republiku, získali pro další kroky českého spojence.Byl jím pražský zámečnický mistr Mažňák, ke kterému byl malý Weiss, coby nalezený kojenec dán do výchovy.
Bezprostředně po jeho nalezení bylo malému Weissovi dáno jméno Jan, později po jeho svěření do rodiny zámečnického mistra Mažňáka mu bylo dáno příjmení po jeho pěstounovi.(Jméno Jan Tleskač bylo ve skutečnosti pouze Foglarovou denunciací, ostatně stejně jako plán létajícího kola, ukrytý v dutém tělese kovového ježka).
Skutečnost vynálezu, který zanechal v povijanu svého malinkého synka profesor Weiss, když jej odložil na schody svatojakubského kostela (a která později připadla malému Janovi, coby dědictví) byla rozhodně odlišná.Jednalo se o plány a kopie výpočtů na použití krystalu v elektrotechnickém průmyslu. Tyto plány, spolu s jedním kusem uměle vypěstovaného horského křišťálu byly opravdu uschovány v duté kouli s ostny a ta byla vsazena do válcové „klece“.

Vzhled „hlavolamu“ však nebyl náhodný, spíše naopak.
A nyní otázka pro všechny fanoušky Foglarových románů! Kam, že schoval Jan Tleskač tento podivný hlavolam?
Odpověď zní : - Ano, do trubky zakopané v zemi jeho dílničky.

První myšlenkou tedy určitě bude, že tma a vlhko nejsou tím nejlepším prostředím pro hedvábný papír s plány ať už fiktivního létajícího kola, nebo s výpočty profesora Weisse!
Ano, to je pravda.
Čemu však vysloveně toto prostředí vyhovuje, je horský křišťál. V kovové nádobě, ve tmě a vlhku, uprostřed klece ze zmagnetizovaného železa, mezi elektroproudy rostl krystal…

Je více než pravděpodobné, že kovový hlavolam nezakopal pod zem dílny malý Jan, nyní už Mažnák, ale jeho pěstoun, zámečnický mistr.
Mažnák st. tedy určitě nezahynul na otravu krve, jak to barvitě líčí ve své knize Jaroslav Foglar, poté kdy po potyčce s Vontskou radou, spadl do staré stoky.
Ve skutečnosti došlo zámečníkovi Mažnákovi, že asi vlastní velmi vzácný předmět, když po něm slídí i cizí špióni a tak stejně jako autor vynálezu před dvaceti lety, profesor Weiss, sbalil rodinu, včetně nevlastního syna Jana a v tichosti se vypařil…!

Objevuje se až po válce, v roce 1951 na Ellis Islandu, v přistěhovaleckém táboře. Zde jej potkává Jiří Voskovec, jenž pochopitelně znal literární dílo Jaroslava Foglara, a jméno Mažňák se mu vybavilo ihned po setkání se skutečným nositelem toho jména.
Také o setkání napsal dopis J. Foglarovi, kde píše, cituji: „Vaše fiktivní a moje skutečná postava Mažňák se chovala, jako kdybyste jí psal scénář!“

Dále Voskovec v dopise popisuje, jak došlo k neplánovanému přejmenování Mažňáka, když imigrační úředník nedokázal napsat Mažnákovo jméno a tak mu jmenovaný vzal z ruky tužku a zrcadlově, vzhůru nohama a tiskace mu napsal svoje jméno.
Kvůli psaní písmen vzhůru nohama se však spletl a počáteční písmeno M napsal ze své strany.
Poté co si imigrační úředník jméno přečetl, stalo se z převráceného M – W a z českého Mažňáka – americký WOZNIAK.

A pointa?

O 25 let později se mezi známá jména dostává jistý Steve Wozniak, který společně se svým kamarádem a kolegou postavil v roce 1977 první funkční počítač, nazvaný APPLE McINTOSH…!
Náhoda?

Tyto indicie Vám nestačí?

Tedy dobrá…

Perlička nakonec!
Vontská přísaha ve Foglarových knížkách zní: „ Buďme svorni ! Nevyzraďmě nic, co víme! Mlčenlivost chrání nás! Žlutá je barva naše!“

Co ale se skrývá za symboliku ve žluté barvě?
Věrní čtenáři a příznivci Foglarovy tvorby to určitě vědí! Vontové nosí na klopě špendlík se žlutou hlavičkou.
Žlutá hlavička je zase symbolem žlutých kvítků, které rostou v jejich vontské čtvrti – ve Stínadlech – a kromě toho jsou připomínkou památky smrti jednoho z prvních vůdců vontských part, zabitého v pouliční rvačce, během vontských bojů o moc nad Stínadly, a nad jehož rakví vznikl Vontský národ – sjednocený a semknutý.
Foglar dal tomuto mučedníkovi Vontů jméno Robert Komour. Ve skutečnosti však se jmenoval nejspíše Robert Apl, nebo Aplt.

A nyní pozor – kontrolní otázka?
Jakouže měl barvu první mikročip, který byl Wozniakem zkonstruován a následně vsazen do počítače Apple, v roce 1977?

No, ano. Žlutou!

Tolik tedy o zásahu fantastické, tedy ve významu skryté, reality i v rámci tzv. literární fikce.
Snad Vás tento příběh a jeho pozadí přinejmenším pobavilo, možná dokonce inspirovalo k vlastním výzkumům na podobné téma, ukryté často v hávu navenek literární fantazie…
U dalších záhad někdy nashledanou!

Carloman

Osada Závist 28. 8. 2012

Použité prameny:
Časopis FANTASTICKÁ FAKTA – č. 1, ročník 2002, str. 12 –13
Vlastní archiv autora článku.

Článek psán pouze pro web – www.taniassecret.cz.
Kopírování bez souhlasu autora je nezákonné.