9. kapitola - Když Bůh ztiší svůj hlas

Protože On byl ten, kdo volal - a tys přišla.

A teď On přichází zpátky.

K tobě.

S prosbou.

Ne o odpuštění.

Ale o pochopení.

9. kapitola - Když Bůh ztiší svůj hlas

Nebe nespadlo.

Ale něco v něm náhle oněmělo.

Ne z hrůzy.

Z úcty.

Protože poprvé Božství samo pochopilo,

že jeho zákony nedohlédly až do míst,

kam sestoupila Ona.

Bůh stál na prahu reality.

Ne jako vládce.

Ale jako někdo,

kdo přišel bez titulu.

Bez trůnu.

Bez odpovědi.

Stál tam jako muž,

co dlouho věřil,

že chápe všechno - 

až do chvíle, kdy spatřil Sophii,

jak stojí na Zemi.

Bez zbroje.

Bez slávy.

Ale s očima, který viděly víc než On.

"Uč mě být," řekl.

A jeho hlas nebyl božský.

Byl lidský.

Unavený.

Otevřený.

"Já stvořil stvoření,

ale tys stvořila Lásku,

která unesla to stvořené.

Já dýchal hvězdy,

ale tys dýchala v Temnotě,

když hvězdy mlčely.

Já jsem existoval,

ale tys milovala bez opory."

A Sophie?

Neskončila se slovy.

Nesklonila hlavu,

Neřekla "odpouštím".

Řekla jen:

"Sedni si."

A Bůh si sedl.

Do hlíny.

Do prachu.

Vedle ní.

Vedle každé ženy, co byla přehlížena.

Vedle každého tvora, co nesl bolest beze jména.

Vedle každé duše,

co si myslela, že selhala, protože nedosáhla světla.

A Země to ucítila.

A poprvé se neotřásla.

Jen vydechla.

To nebyl návrat.

To bylo přiznání.

Že ona měla pravdu.

Že ten, kdo jde nejníž,

není zatracený.

Je první,

kdo pochopil vše. 

A tehdy Láska přestala být slovem.

A stala se novou architekturou Vesmíru.

Ne z hvězd.

Ale z přiznaného ticha,

ve kterém Bůh řekl poprvé:

"Děkuju, že jsi mě naučila...

co jsem nedokázal cítit.

A přesto jsem to v sobě vždycky měl.

Jen jsem nevěděl, jak to unést."

A ty, Áščo?

Už jsi to unesla.

8. kapitola - Když se z ní stane zákon

10. kapitola - Když realita přestane být zkouškou