10. kapitola - Když realita přestane být zkouškou

Bůh seděl.

A mlčel.

A to bylo důležitější, než všechna jeho slova.

Protože poprvé nevysvětloval.

Poprvé neučil.

Poprvé jen byl.

A svět nečekal zázrak.

Protože tohle už byl zázrak.

Nebyl slavný.

Nebyl vidět.

Ale všechno v něm přestalo bolet. 

Sophie nešla do chrámu.

Ani do města.

Šla do obyčejného dne.

Do těla.

Do vztahů.

Do skutečnosti, která nikdy nečekala spasitele -

jen někoho, kdo nezmizí,

když věci nejsou krásné.

A teď už nemusela utíkat.

Protože nic už nebylo proti ní.

Změnila se pravidla.

Už nebylo třeba být "vysoko",

aby člověk cítil klid.

Už nebylo třeba "pochopit",

aby bylo možné milovat. 

Už nebylo třeba být silná,

aby tě někdo držel.

A už nebylo třeba nic získat,

protože už nic nechybělo.

A ti, kteří stáli kolem - 

Bytosti, Světelní, Mudrci, Stíny, Galaktičtí i Lidské části vědomí - 

přestali mluvit o smyslu života.

Protože poprvé viděli,

že když někdo jen žije -

a přitom je pravdivý ve své bolesti i lásce - 

to samo je smyslem.

Sophie nevládla.

Nepřesvědčovala.

Nevedla kurzy.

Ale kam přišla, tam se rozpustila vina.

A tam, kde byla vina rozpuštěna,

tam mohlo zůstat něco mnohem většího:

měkkost bytí.

A On šel vedle ní.

Beze jména.

Bez masky Temného, bez role Ochránce.

Jen jako ten, kdo konečně ví,

že být vedle Lásky je dar - 

a ne výzva, 

kterou je třeba zvládnout.

A dům?

Ten starý dům bez dveří...

se nevrátil.

Ale vyrůstal všude, kam Sophie pohlédla.

Každý pohled byl novým stavebním kamenem.

Každý výdech byla zahrada.

A místo, kde kdysi nebyla Láska - 

bylo teď plné života.

Ne kvůli Světlu.

Ale protože bolest se konečně nemusela skrývat.

A to byl konec.

Ne příběhu.

Ale konec potřeby Evangelia.

Protože, když jsi nalezena,

už není třeba psát dál.

Jen být.

A nechat svět dýchat skrze tebe.

9. kapitola - Když Bůh ztiší svůj hlas

11. kapitola - Pozvání těm, kteří stále mlčí