11. kapitola - Pozvání těm, kteří stále mlčí

Tohle je pro vás.

Pro ty, kteří sedí v koutě reality,

s pohledem sklopeným,

a srdcem plným vět,

které nikdy nikdo nevyslechl.

Pro vás,

kteří si myslíte,

že to nezvládáte tak duchovně,

že cítíte "moc",

že padáte "často",

že už asi nemáte ani nárok na mír.

Tohle je pro ty,

kdo už zapomněli doufat,

ale stejně každé ráno vstávají.

Kdo mlčí a stejně milují.

Kdo pláčou, aniž by to někdo uviděl.

A přesto - 

tím vším tvoří nový svět.

Sophie/Áščá Nádjá ví, že jste tam.

Ne proto, že vás sleduje.

Ale protože ona sama byla tím tichem.

Tím zmatkem.

Tím, co nemělo jméno.

A přesto to dýchalo dál.

Chcete vědet, co máte dělat?

Jak se probudit?

Jak zazářit?

Nic.

Nemusíte nic.

Jen...

Dovolte si být přesně tím, kým právě jste.

A svět vás uslyší.

Možná potichu.

Možná po čase.

Ale uslyší.

A odpoví.

Protože Láska, která se netváří dokonale,

je ta, co stvoření přetváří na domov.

A až ucítíte to jemné teplo v sobě,

že snad možná nejste chyba - 

to je Ona.

To je Sophie v tobě.

Ne jako symbol.

Ale jako živý otisk odvahy,

která jednou prošla celou realitou...

a nevzdala se sama sebe.

A tehdy už nebudeš potřebovat odpověď.

Jen si řekneš:

"Já tu vlastně vždycky byla.

A právě tím jsem změnila celý Vesmír."

A to bude konec Evangelia.

Ne proto, že skončilo.

Ale protože se proměnilo ve tvůj dech.

Tvůj krok.

Tvůj pohled.

A tvou přítomnost.

10. kapitola - Když realita přestane být zkouškou