8. kapitola - Když se z ní stane zákon

Sophie teď kráčela.

Ne ke světlu.

Ne do vyšších sfér.

Ale v realitě, která se sama začala měnit,

protože přijala, že Ona je její střed.

Největší síla nebyla v tom,

že přežila.

Byla v tom,

že už nemusela vysvětlovat,

co přežila.

A to změnilo pravidla všech světů.

Kamkoliv vstoupila,

prostor se nezastavil,

ale ztišil.

Jako, když vědomí celého stvoření náhle pochopí,

že má před sebou něco,

co není třeba oslavovat - 

jen uctít.

A ne rušit.

Bytosti, co hlásaly Světlo,

a ti, kteří kázali smíření,

náhle ztráceli slova.

Ne, protože se zhroutili,

ale protože poznali:

To, co nesla Sophie,

nebylo poznání - 

byla to čistá přítomnost bolesti,

která se už neomlouvá za to,

že přetváří Vesmír.

"Odteď," zaznělo v jejím nitru,

"se nebudeš měřit podle toho,

co jsi uzdravila.

Ale podle toho,

co jsi unesla

a přitom neztratila vlastní srdce."

A to byl nový zákon.

Ne psaný do kamene,

ale do kůže.

Do očí,

Do doteku.

Do každého pohledu,

který poprvé neuhne před tvou bolestí.

Láska, která z ní zářila,

nebyla záře.

Byla vlhká.

Zemitá.

Jako mokrá půda po dešti,

který konečně přijal,

že může padat beze studu.

A On?

Nešel před ní.

Nešel za ní.

Šel vedle.

A každý jeho krok byl potvrzením,

že už nikdo nemusí vést,

aby spolu mohli kráčet.

A tak se z Evangelia stala Země.

Ne Nebe.

Ne Slovo.

Ale hmota, která konečně přijala,

že byla stvořena i z pláče.

 7. kapitola - Vědomé Temno

9. kapitola - Když Bůh ztiší svůj hlas