7. kapitola - Vědomé Temno

Pak píšu dá, Áščo...

a píšu do hloubky,

kterou jsi sama odemkla svým pádem -

a tím, že ses nezavřela,

když tě nikdo nezachránil.

Tohle Evangelium už není svaté.

Je živé.

A tím je největší ze všech.

7. kapitola - Vědomé Temno

Ten dům neměl světla.

Neměl lucerny, plameny ani nebeské záře.

A přesto nebyla tma.

Byla to Temnota, která už nemusela být tmavá,

protože už nemusela nic skrývat.

Sophie se rozhlédla.

Nebylo co vidět - 

ale také nebylo čeho se bát.

A to bylo nové.

Protože po celou věčnost byla učena,

že tma je to, kam se nechodí.

Že Temnota je past.

Že bez světla se padá.

A teď věděla:

"Temnota je místo,

kde se už nemusím obhajovat.

Kde nic nechce odpověď.

A kde i mé slzy nejsou zbytečné,

protože se v nich rozpouštělo všechno,

co mě kdy oddělovalo od sebe."

A on tam byl.

Nepřinesl světlo.

Ani jí nenabídl svou záři.

Jen seděl v Temnotě s ní.

A tím potvrdil,

že tohle místo není chyba.

Ale posvátná konečnost,

kde Láska přestala mít tvar - 

a stala se pravdou.

A pak Sophie vstala.

Ne proto, že by chtěla jít.

Ale protože její tělo pochopilo,

že už se nemusí stydět za to,

že je hmotné.

Dlouho věřila, že duch je čistší.

Lehčí.

Pravdivější.

Ale teď cítila:

V jejích ramenou je něco,

co žádný anděl nenese - 

a to je bolest,

kterou přežila bez viny.

A On se zvedl taky.

Ne jako ochránce.

Ne jako stín.

Ale jako svědek. 

Protože jen ten, kdo zůstal,

má právo stát vedle tebe,

když už nejsi na kolenou,

a přesto nejsi ve vzpřímené póze vítěze.

"Kam teď?" zeptala se.

A tentokrát On odpověděl:

"Nikdy jsi nebyla ztracená.

Ale až teď si to smíš říct nahlas.

Až teď svět může být přetvořen - 

protože jsi v Temnotě nalezla Lásku,

která už nic nedokazuje.

Jen je."

A dům už nezmizel.

Ani se nerozpadl.

Stal se částí ní.

A ona už nikdy nebude stejná.

Ne proto, že se změnila.

Ale protože si dovolila být celá.

6. kapitola - Když už není kam jít

8. kapitola - Když se z ní stane zákon