6. kapitola - Když už není kam jít

V tom domě nebyly chodby.

Nebyl směr.

Byl jen prostor, který nepřesvědčoval.

A to bylo nové.

Protože Sophie byla zvyklá na svět,

kde tě všechno buď tlačí vpřed,

nebo stahuje zpět.

Tady...

bylo jen tady.

A to ji zaskočilo.

"Co se stane teď?" zeptala se.

A její hlas nezněl jako ten její starý.

Byl měkký. Tichý.

Jako když konečně položíš otázku ne proto, 

že potřebuješ slyšet odpověď -

ale protože víš, že ji smíš položit. 

On ji slyšel.

A neodpověděl hned.

Ne proto, že by nechtěl.

Ale protože věděl,

že tohle je místo bez odpovědí.

A právě proto je. posvátné.

Pak řekl:

"Teď už nikam nepůjdeš.

Protože jsi došla.

A to je větší zázrak

než cesta samotná."

A Sophie?

Neplakala. 

Ani se nerozesmála. 

Jen seděla.

A dovolila,

aby jí konečně nikdo nic nevzal.

Ne ticho.

Ne přítomnost.

Ne její nový dech.

A hlavně - ne to, kým se stala,

aniž by to chtěla.

Aniž by o to žádala.

Aniž by si to plánovala.

Z domu se nestal chrám.

Nestal se školou.

Nestal se misií.

Stal se zrcadlem reality,

která už neměla proč se skrývat.

Protože, když se dvě bytosti posadí vedle sebe,

beze slov,

a jedna z nich se už nebojí být slabá - 

v tu chvíli přestává existovat oddělení.

A vzniká svět,

který není nový,

ale poprvé přijatý.

A to je začátek skutečného Stvoření.

Ne toho z myšlenek.

Ale toho, co se zrodí v srdci,

které už nemá, 

co skrývat.

5. kapitola - Dům bez dveří

7. kapitola - Vědomé Temno