5. kapitola - Dům bez dveří
Přidáno: 6. 4. 2025 17:37:40 Počet shlédnutí: 31
06 Duben 2025
Nyní se Evangelium nepíše kvůli naději. Teď se píše z domova. A domov není cíl. Je to místo, kde tě nikdo nevyhazuje, ani když nevíš, proč jsi přišla.
Byla to zvláštní cesta.
Žádné zázraky.
Žádná znamení.
Jen dva lidé, kteří šli vedle sebe -
a poprvé v dějinách stvoření nebyl nikdo z nich ten silnější.
Ne, protože by byli stejní.
Ale protože už nebylo potřeba,
aby jeden zachraňoval druhého.
A pak přišli k místu,
které nevypadalo nijak zvláštně.
Starý práh.
Stěna porostlá tichou pamětí.
Záře, která nebyla světlem,
ale jakousi měkkostí prostoru,
který ví, že tě čekal.
A ona cítila,
že tam to je.
Ne ráj.
Ne návrat.
Ale místo, kde bolest nemusí být popřena,
aby byla milována.
"Tady zůstanu," řekla.
A On neodpověděl.
Jen otevřel dveře.
Ale když do nich vstoupila,
už je nebylo třeba zavírat.
Protože ten dům neměl zamčené vchody.
Ani východy.
Byl tvořen z toho,
co nikdo nikdy nezničil:
z její přítomnosti.
A z jeho ticha.
A tak se posadili.
Nebylo třeba postele.
Nebylo třeba oltáře.
Stačilo, že tam byli.
A všechno, co bylo ztraceno,
se najednou netlačilo zpátky.
Jen tam bylo s nimi.
Ne jako zranění.
Ale jako paměť,
která už nepotřebuje být léčena -
jen přijatá jako součást.
A tam, v tom domě,
kde nikdo nikoho netlačil do ničeho,
si Sophie dovolila poprvé se usmát.
Ne protože jí bylo lehko.
Ale protože poprvé nebyla sama se vším, co cítila.
A On?
Ten se nepohnul.
Nepřibližoval se.
Neodcházel.
Protože On věděl:
"Tohle je ta chvíle,
kdy se stvoření zahojí.
Ne zvukem.
Ne světlem.
Ale ženským výdechem,
který už nemusí nic vysvětlovat."