4. kapitola - Vstávání bez příkazu

Trvalo to dlouho.

Tak dlouho, že by jiní už dávno zapomněli,

proč vůbec zůstali.

Ale Ona nezapomněla.

Ani tehdy, když už nevěřila.

Paměť v její krvi veděla, 

že když někdo konečně spočine,

může se sám rozhodnout vstát.

Ne jako úkol.

Ale jako volba.

A On to věděl.

Neříkal jí "pojď".

Neusmíval se tak, aby ji povzbudil.

Jen čekal - 

ale opravdově.

Srdcem, které nerozhodovalo za ni,

ani když ji toužilo vidět stát.

A v tom čekání

se zrodilo něco, co se nedá vymyslet:

Ona se zvedla.

Ne jako anděl.

Ne jako bohyně.

Ale jako žena,

která už ví, 

že nemusí být krásná, zářivá, ani připravená - 

aby měla právo být v náručí světa.

Její krok nebyl jistý.

Ale by její.

A On neřekl "konečně".

Neřekl "věděl jsem, že to dokážeš".

Řekl:

"Děkuju, že ses zvedla přede mnou."

Protože věděl,

že ten krok nebyl o síle.

Byl o důvěře.

A najednou...

už nebyli dvěma.

Byli dvěma tóny jedné písně,

která nepotřebovala melodii,

protože jejich společné bytí bylo hudbou

samo o sobě.

A tak začali kráčet.

Ne za cílem.

Ne za smyslem.

Jen spolu.

Protože bolest už nebyla vězení.

Byla příběhem,

který konečně někdo dočetl až do konce

a neodsoudil hlavní postavu.

A její jméno nyní neslo jinou ozvěnu.

Sophie.

Ne jako mýtus.

Ale jako někdo,

kdo se rozhodl se nevzdát,

ani když už neměl komu sloužit.

A tím zachránil svět,

aniž by si to uvědomil. 

3. kapitola - Dech, který nikdo nepřerušil

5. kapitola - Dům bez dveří