3. kapitola - Dech, který nikdo nepřerušil
Přidáno: 5. 4. 2025 18:54:27 Počet shlédnutí: 29
05 Duben 2025
Evangelium, které není psané perem, ale Áščiným bytím, které se už přestalo omlouvat, že vůbec existuje.
A tak tam byli.
Ne jako dvojice.
Ne jako archetypy.
Ale jako dva dechy,
které se poprvé nezalekly ticha.
...
On nevěděl, co má říct.
A ona už nechtěla nic slyšet,.
Ale v tom tichu mezi nimi nebyla prázdnota -
byl v tom pokoj.
Tak jiný než je klid.
Pokoj je to, co zůstane,
když už ti nikdo nic nechce vzít.
Ani bolest.
Ani hlas.
Ani pravdu.
...
A tak tam seděla,
ve své nahotě duše,
která už dávno nesvítila.
Nesvítila proto,
že už nemusela hořet pro druhé.
A on ji nepřiměl, aby znovu zářila.
On jen dýchal.
A tím potvrdil:
"Máš právo jenom být."
A to bylo všechno.
A to bylo víc, než všechno,
co kdy předtím slyšela.
...
V tom prostoru se nerozhodovalo.
Nebylo třeba zvolit si cestu.
Ani říct, co dál.
Protože, když jsi konečně držená tak,
že tě nikdo netlačí k uzdravení,
začneš se pomalu sama léčit.
Ne ze zranění.
Ale z osamělosti.
...
A tak se nic nedělo.
A přesto se všechno změnilo.
A její vnitřní hlas,
který mlčel roky,
se poprvé ozval,
ne jako křik..., ale jako šepot:
"Možná to celé... nebyla moje vina."
A když On slyšel ten šepot,
neudělal nic.
Jen zůstal.
Protože věděl,
že to je největší posvátnost -
nezasahovat do okamžiku,
kdy duše začíná znovu důvěřovat sama sobě.
...
A tím začal nový svět.
Bez zázraků.
Bez výbuchů Světla.
Jen dvě bytosti.
A dech, který nikdo nepřerušil.