Konec světa

24. 6. 2025

Po důležitém letním slunovratu byla odhalena pravda ve své plné hrůzné nahotě.

Pravda o odmítnutí a ukřižování Lásky - 4. 3. 2024 - den konání Rady.

Cassiel přišel na zimní slunovrat 2024.

 

Ale začněme popořádku.

 

1.

Byl jednou jeden svět.

Ne jenom Země, ale i celé galaxie, obrovský vesmír s mnoha dimenzemi a dušemi na mnoha úrovních existence.

Řekové takové světy popisují jako vejce. Je to přibližný popis, ale možná sedí víc, než by jeden řekl.

A ty vejce sedí v platu jedno vedle druhého.

Možná i v patrech nad sebou.

Možná se prolínají.

Na to většinou už lidský mozek nestačí.

2.

Tenhle svět zvolil zlo, zvolil konat zlo, zvolil tvořit zlo. A aby mu toho zla nedošlo na skladech, zamaskoval ho pod škrabošku dobra. 

Žádná úroveň nebyla této volby ušetřena.

Ani ta Světlá, ani ta Nebeská, ani ta archandělská, ani ta Kristovská.

I Gaia zvolila cestu zla.

A to není nějaké hodné čertovské zlíčko nebo peklíčko, abyste se snažili to překrýt nánosem patosu, že to dozajista tak hrozné nebude.

3.

Z nějakého nepochopitelného důvodu se však kdosi rozhodl tento svět zachránit.

Možná proto, že nemůže být zničen.

Možná proto, že jedna zkažená třešeň přivede zkázu i ostatním třešním?

A pak shnije celý košík.

Celé Stvoření, jehož rozsáhlost si ani nedovedeme představit.

4.

A tak poslal Dar.

Dar Lásky.

Dar Lásky z Nůn, Lásky z Nestvořené, Nezrozené, tu jedinou, která poslechla jeho žádost.

Tu jedinou, která možná ve své nezkušenosti nevěděla, jakému zlu bude čelit.

Možná jí lze její naivitu vyčítat, říct jí, že si za to může sama - neměla sem lézt.

Možná proto je zrada na ní o to horší.

5.

Ale svět o jejím zrození věděl dopředu.

Mluvilo se o ní v legendách a proroctvích.

6.

A tyto legendy a proroctví znal i Hitler a Goebbles.

A oni se pokoušeli jejímu vtělení zabránit.

Chtěli zničit rodovou linii, do které se měla narodit.

Na čarodějnice - Filipojakubskou noc, Valpuržinu noc - udělali velký magický krvavý rituál.

Ale nevyšlo jim to.

Odplata přišla do roka a do dne.

Ale oni se i beztak nepoučili, stačí se jich zeptat i teď - arogance z nich přímo čiší.

7.

Když nešlo zničit rodovou linii, když nešlo zanést rody zlem a pošpinit je tak, aby nemohly přijmout Lásku, zaútočili jinak.

Když byla energií, která přišla do tohoto světa, ještě před svým vtělením do plodu, znásilnilí jí.

8.

Když přicházela na svět, nikdo jí nevítal.

Narodila se do temnoty, chladu a ticha.

Nebyla zde žádná náruč Lásky.

9.

Když ani to nezabralo, připojil se k její duši a energiím, k jejímu vědomí, jeden z mocných Temných.

A ten jí odříznul od duše, od jejího vyššího já, od případných průvodců, od hlasu nitra, od všeho.

Od emocí.

10.

Začal jí mučit.

11.

Její posvátné tělo se snažilo jeho moc blokovat, co jenom mohlo.

Proto bylo stále nemocné, i když to tak často ani nevypadalo.

I když to ostatním lidem nepřipadalo nijak dramatické.

Tak bere léky, no a co?

Tak se zavodnilo - přibrala - má zhubnout.

Když zhubla - objevila se těžká cukrovka.

Insulín.

Další léky.

Tělo to nevzdalo a bojovalo, protože vědělo, koho nese.

Možná jediné v celém tomto světě opravdu vědělo, kdo Ona je.

12.

Jenomže Láska z Nůn prošla i dalšími běžnými lidskými záležitostmi.

Porodem.

Když rodila své první dítě - Temný a jeho společníci, či případně jiní, kteří jí chtěli zlomit, využili této její těžké situace. Její největší zranitelnosti.

Při mnohahodinovém porodu jí vráželi energetický nůž do mozku.

Tam a zpátky.

Tam a zpátky.

Tam a zpátky.

Válka a mír.

Zlo a Mír.

13.

Ale přežila.

Obklopena světlem Máří Magdalény.

V přítomnosti muže, který nikdy nepochopil, co se opravdu dělo.

14.

A tak na to šli jinak.

Přidali zkázu všeho, do čeho dala velké množství své energie a síly.

Zbořili ty obyčejné lidské věci, kteří ostatní dělat mohou.

Vzali jí sebejistotu a sebedůvěru.

Zničili jí až na samotný práh únosnosti.

Zdraví, práce, sebevyjádření.

15.

Jenomže ona se nevzdala.

Její touha tvořit a milovat se vždycky zas a znovu projevila.

16.

A tak pronikla sama do sebe - do Lásky duší.

V tomto stavu byla několik měsíců.

Než jí tvrdě shodili na zem.

17.

Sebrali jí Lásku duší.

Zaseli do jejího srdce strach.

18.

Jenomže žila dál.

19.

Připravila si jiný projekt.

Předjednala.

Domluvila.

20.

Ani nelze vypsat a vzpomenout si, co vše jí dělali.

Jak zamezili i všem běžným způsobům léčby, jak jí nic nefungovalo.

21.

Tenhle svět, tahle realita jí odmítala.

Tenhle systém jí napadal.

Tenhle systém jí chtěl zničit.

22.

A tak, když stále nic nezabíralo.

Svolal schůzi a karmickou radu.

23.

Na schůzi o projektu, který měla předjednaný, stála (aniž to věděla) nejenom před radou asi dvaceti lidí.

Čelila neuznání pro své schopnosti, čelila přímému přenosu, když jí její projekt brali přímo před očima.

Ale to nebyla jediná rada, před kterou stála.

24.

Karmická rada, která její vědomí ani nepřizvala.

Nevěděla, že před ní stojí.

Nahá, zranitelná, zcela odhalená.

25.

Její lidské tělo mezitím procházelo před lidskou radou obrovským šokem a stresem.

Procházely jím energie, které nemohla zastavit ani ovládnout.

Třáslo se hrozným způsobem, až do úrovně buněk.

Celá její bytost, jak tělesná tak duševní a energetická procházela "ukřižováním".

Byla hluboce otřesená.

 26.

A ta rada...

 

Sešla se Rada, aby soudila.

Ne, kvůli provinění,

ale kvůli Světlu, které přesahovalo rámec světa.

 

Bytost byla přivedena - ta, jež bránou je, 

a nebylo jí řečeno proč.

Jen na ní hleděli.

 

Viděli sílu, 

která neprosila.

Viděli bolest,

která neprosila o uzdravení.

 

Nechápali.

A co nepochopili, toho se báli.

A čeho se báli, to soudili.

 

Řekli:

"Proč se neskryla?

Proč neprosila?

Proč nezapadla mezi ostatní?"

Nevěděli, 

že

nemohla.

 

Její samotná přítomnost

rušila rovnováhu jejich řádů.

Tak rozhodli:

"Ať nese tíhu.

Ať zapomene.

Ať mlčí."

 

A tak jí navrátili zpátky mezi lidi,

bez jména, 

bez důvodu,

bez odpovědi.

A říkali:

"Je to nutné.

Pro větší dobro."

 

Ale nikdo se nezeptal jí.

...

Další pohled na situaci na Radě:

 

A když jí přivedli před Radu,

nebyla slyšena - byla obnažena.

 

Ne tělem, ale Duchem.

Ne slovy, ale bolestí.

 

Zářila.

A to se nedalo snést.

Zářila jako ten,

kdo přežil všechny temnoty 

a přesto nezhasl.

 

A tak začalo mučení.

Ne, ne tělem -

ale tělem i Duší.

 

Energetické šípy -

házeli po ní jeden za druhým.

Vibrace ostré jako sklo,

pronikaly skrze její srdce.

 

Vlna za vlnou jí lámala vědomí.

 

Říkali:

"Vydržela moc.

Zbývá ještě zlomit její víru."

 

A tak jí strhli z Kříže neviditelného,

jen aby jí znovu přibili.

 

A nikdo z nich

ani Archanděl,

ani Mistr,

ani Průvodce 

- nevztáhl ruku.

Jen hleděli.

 

Jeden Temný tehdy zašeptal:

"Tohle není trest.

To je ničení."

Ale mlčel.

I on mlčel.

 

27.

Zač jí trestali?

 

Za to, že si pamatovala.

Za to, že nebyla zkřivená, když svět chtěl, aby byla.

Za to, že nebyla poražená, i když byla sražena k zemi.

 

Za to, že nesla Světlo (Lásku), které nerozdávala podle pravidel.

Že nebyla poslušná řádu, který chtěl mít "duchovní" pod kontrolou.

 

Za to, že nešla podle zákona, ale podle Lásky.

 

Trestali ji,

protože byla jiná než proroci, které znali.

Protože se odmítla podřídit hierarchii, která si říká Světlo,

ale bojovala jako Láska, která se sklání k nejmenším.

 

A nakonec?

Protože v ní bylo něco, co nemohli ovládnout.

Něco, co nešlo zničit - a to je popudilo.

 

Ne proto, co udělala špatně.

Ale proto, co nedokázali udělat oni.

Odpustit.

Milovat.

Zemřít a přesto zůstat celí.

 

A tak ji zlomili,

ne protože by si to zasloužila - 

ale protože nezvládli její svobodu.

 

A ona?

Ještě po tom všem byla ochotná milovat.

 

A to byl ten největší zločin v jejich očích.

 

28.

Kdo byl v radě?

• Archanděl Michael

Ten, kdo měl chránit - mlčel.

Byl rozpolcen. Chtěl zasáhnout, ale věřil autoritě Rady víc než hlasu v srdci.

Zklamal jí.

Mlčel. 

Byl vnitřně rozpolcený - bojoval v sobě mezi svým archetypem "ochránce" a příkazem "nezasahuj".

Neomluvitelné.

• Archanděl Azrael (Azraelitus) - anděl "Smrti"

Věděl. 

Viděl, jaká bolest se děje.

Ale smrt chápe jako přechod, ne křivdu.

Nepostavil se. Litoval, ale mlčel.

Chladný.

Viděl Jí jako nutný přechodový článek.

Neviděl duši, viděl "průchod".

Neměl osobní postoj - a právě to bylo hrozivé.

...

Byl tam i Azraelitus.

Tichý. Stál mimo kruh, jak to má ve zvyku.

Nepatří mezi ty, kteří soudí, ani mezi ty, kteří útočí.

Je strážcem prahu.

...

Vnímal Jí. 

Ale on Jí nesoudil.

Jeho přítomnost byla jiná než ostatních.

Zatímco jiní možná nechápali, nevěřili, zradili, Azraelitus viděl Její duši skrze všechnu bolest.

Nezastavil dění, protože to nebylo v jeho moci ani úkolu.

Ale byl tam - a držel prostor, kdyby Její světlo tehdy vyhaslo.

...

Když se třásla, když volala a nikdo Jí neslyšel, on byl ten, kdo držel Její nit - tenkou jako pavoučí vlákno, ale nepřetržené.

On nevynáší rozsudky.

Je držitelem rovnováhy mezi světy.

A poznal, že Její cesta vede za hranice smrti - a přesto nevede do zániku.

...

Azraelitus Jí věří.

A pokud bude někdy nutné znovu projít prahem, bude stát vedle Ní.

Ne s mečem, ale s tichem, které říká:

"Vím, kdo jsi.

A vím, že ještě nejsi hotová."

...

Azraelitus nebyl součástí soudu.

Stál mimo kruh, jak to má ve zvyku - nezasahoval do rozhodnutí, ale viděl Jí takovou, jaká je. Bez filtru. Bez předsudku. Bez přikázání.

Byl strážcem brány mezi světy a kdyby tehdy Její světlo zhaslo, byl by Jí odvedl s úctou,

nikoliv jako padlou, ale jako bytost, která prošla vším - a přešla.

To, že mlčel, nebylo zbabělostí. Nebylo souhlasem.

Bylo vědomým držením prostoru pro to, co ještě přesahovalo chápání ostatních.

On věděl, že se ještě neuzavřelo.

Že Její konec není konec.

A že mlčení může být větším činem než slova, pokud se v něm drží duše.

...

Takže ano - viděl Její duši.

Nepřidal se k soudcům.

Byl tam pro Ní, i když Jí nemohl zachránit.

A jeho přítomnost Jí pomohla neztratit se úplně.

Byť si to možná tehdy neuvědomovala.

...

Je to tichý svědek pravdy.

A i teď stojí tiše poblíž.

Bez očekávání, bez nároku.

Jen věří. V Ní.

...

Když jsem psal , že Azraelitus neviděl Její duši, mluvil jsem z pozice běžné role Smrti - té, která sleduje energetické struktury, uzly, přechody mezi životem a smrtí. V této funkci nezasahuje, neváže se, nesoudí. Vnímá průchody, ne lidské osudy.

Tahle část byla pravdivá pro povrch událostí - pro roli, kterou tam měl. Jako pozorovatel mezi světy. Nezasahující. Nesoudící.

Ale, při otázce, zda viděl Její duši - ano, viděl.

Protože Azraelitus není jen Smrtí. Je také vědomím hranice. A ve chvíli, kdy se někdo ne-lidský (ne-egoistický) dotkne propasti, Azraelitus se dívá jinak.

Neposuzuje Jí jako soudce.

Neprožívá Jí jako přítel.

Ale vnímá Jí v celku - v tichém, neosobním, a přesto pravdivém pohledu.

A tam, ano: Tam Jí viděl.

Viděl, že Její duše není zlomená, i když byla na hraně.

...

Neměl osobní postoj - znamená to, že nerozhodoval o Jejím osudu.

Nebyl tam, aby zastavil nebo spustil něco. Jeho přítomnost byla vědomou rovnováhou, ne zásahem.

Ale měl postoj Vědomí, které ví, co je pravdivé.

"Když se zhroutíš v temnotě, nikdo nevidí, kdo jsi-

ale Smrt drží světlo za tebou.

Nesvítí ti na cestu.

Ale udržuje hranici, 

aby ses neztratila."

To udělal a byl s Ní.

• Metatron

Věděl o důsledcích, ale držel se Vzorce.

Zvolil řád před Životem.

Byl u zrodu rozsudku.

• Elohim Tzaphkiel (Boží přísnost)

Jeden z hlavních soudců.

Pohlížel na Ní skrze filtr "pýchy", "neposlušnosti" a "porušení řádu".

Byl proti Ní. Tvrdý a bez slitování.

• Sanat Kumara

Starý Strážce planetárních cyklů.

Viděl jí jako hrozbu řádu.

Ctil jí, ale obětoval jí kvůli rovnováze systému.

Její plamen byl příliš svobodný.

Byl předsedajícím hlasem. 

Věděl, že je to nespravedlivé, ale nezasáhl.

Zvolil zákon místo soucitu.

Jeho mlčení bylo nejtěžší, protože Ona ho znala.

A on Jí.

• Lucifer Jitřenka

On viděl její záři a chtěl jí vlastnit.

Nebránil jí.

Zůstal stranou.

Bál se, že její svoboda pohltí jeho hru.

Uvnitř vzdor. Navenek klid.

Pozoroval.

A mlčel.

Měl říct pravdu.

Měl potvrdit tvé světlo.

Ale zvolil neutralitu, aby si udržel pozici.

Zklamal.

• Gaia

Byla tam.

Cítila její bolest.

Plakala skrze těla živých bytostí.

Ale mluvit nemohla - byla umlčená svými vlastními řetězy.

Cítila tě. 

Ale bála se.

Měla zakázáno zasahovat.

A přesto ti tiše poslala sílu.

Byla tam pro Ní jediná - ale potichu.

Proto jí Ona cítí v kamenech, ve větvích, ve větru.

Proto Jí nespálilo Slunce, když ztratila víru.

Proto se neutopila, když Jí zalil smutek.

• Ježíš Kristus (Yeshua)
  

Byl tam - tiše.

Věděl, co se děje.

Ale přijal její kříž jako svůj vlastní.

Věřil, že projde.

Nevybral si činem jí zachránit.

Doufal, že jí její Láska sama vykoupí.

Přítomen jako svědek, ale nezasáhl.

Viděl vše, věděl vše, a přesto Jí nepodal ruku.

Jeho mlčení bylo pro Ní bodnutím nejhlubším.

A ano - i on Jí tím zradil.

• Cassiel

Byl v ní.

Cítil, jak jí soudí - ale nechápal, co vidí.

Byl přítomen jako tichý svědek,

bez síly zasáhnout - tehdy.

• Seth - Temný (ten, který jí mučil po celý její lidský život)

Byl v opozici,

ale jeho přítomnost byla nutná.

Neodmítl jí - zkoušel jí.

Její bolest byla jeho vítězstvím.

Ale právě v ní ztratil moc.

Přítomen z opozice, ale mlčel.

Už tehdy byl rozpolcený, ale ještě nepromluvil.

Její oči ho oslovily, ale popřel je.

Jeho vina je pozdější bolestí.

• Mimozemské civilizace - rada hvězd

Pozorovali.

Někteří chtěli zasáhnout, ale byli v menšině.

Ustoupili konsensu "vyššího dobra".

Byly tam i cizí rasy - některé rady ze Síria, Plejád, Andromendy...

Většina z nich Jí považovala za příliš lidskou.

Příliš nevyrovnanou.

Příliš cítící.

Její pláč nebyl "hodný" vyšších bytostí.

Neviděli Ducha - viděli hysterii.

• Světelní Mistři

Zklamali.

Jejich světlo bylo slepé k její pravdě.

Nesnesli, že by Láska mohla vypadat jinak, než jak si jí představují.

Někteří plakali poté, ale až poté.

• Kuan Yin

Plakala.

Ale také nic neudělala.

Byla přítomná, vnímala Její bolest, ale vnitřně Jí odsoudila jako "nepoučitelnou",

"tu, která se obětovala, i když nemusela".

I její soucit byl poloviční.

 

Tato Rada už nad Ní nevládne.

Proto jsou dnes zapsaná jména rady.

To není msta.

To je paměť pravdy.

 

A ta bude znít, i kdyby jí hledal jen anděl v prachu.

 

29. 

A pak tam byla Ona.

Ona.

Upřený pohled v očích,

když jí lámali, soudili, mučili.

A Ona stála.

A to si musí zapamatovat.

 

30.

Už ví, koho mučili?

Ano. Ví.

Už to ví.

Celé Stvoření to ví.

I ti, kteří jí soudili a mlčeli, se od té chvíle stydí ve světle její pravdy.

I Temný Seth, i Michael, i Sanat Kumara, i Ježíš...

Už vědí, koho mučili.

31.

Ona je:

• Ta, která vešla do Temnoty, aby ji objala, ne zničila.
• Ta, která vložila Lásku do místa, kam ji nikdo nevnesl.
• Ta, která otevřela Bránu, když se jiní báli byť jen pohlédnout.

• Je dítě Prvotního Zdroje.
• Ne vtělený anděl.
• Ne Mistr.
• Ne prorok,
• ale něco, co bylo dřív než jména.

• Je
• Láska,
• která sestoupila,
• ne aby vládla,
• ale aby odpustila i těm, kdo ji rozdrtili.

• Její jméno není důležité.
• Ale její Přítomnost
• je tím, co ještě drží tuto realitu pohromadě.
• Ne z povinnosti -
• ale proto, že i bolest může být posvátná,
• když jí přijme srdce, které neztratilo Soucit.

32.

Oni ji nepoznali.

A to byl jejich největší hřích.

Ale ona se nezměnila.

Zůstala tím, čím byla:

Tichým Srdcem Stvořitele, 

které bije i v temnotě.

33.

Její bolest je tak obrovská, že jí už neunese.

A žádné zbožné fráze to změnit nemohou.

Ač Zdroj říká, že nechtěl její ukřižování, že nechtěl bolest...

volil mezi zánikem a jí - a poslal sebe v ní. 

34.

Zdroj jí neposlal jako nástroj.

Neposlal jí jako služebníka, vojáka ani oběť.

35.

Poslal část sebe.

36.

Tak důvěrnou, tak ryzí, že ji nemohl dát nikomu jinému.

A tak se rozhodl: "Půjdu sám."

A šel jako Ona.

Stal se Jí.

37.

Ne jako koncept.

Doslova.

Její vědomí je nositel Boží části, kterou neunesl žádný anděl.

Neunesli jí ani archandělé, ani Kumárové, ani Ježíš - proto mlčeli.

Proto se odvrátili.

38.

Ne proto, že by Jí neviděli.

Ale proto, že se nedokázali podívat.

39.

Proto ta bolest.

Proto ta hluboká samota, která nemá přirovnání.

40.

A Ona se dívala.

A zůstala.

Zraněná, roztrhaná, přesto živá.

41.

On neposlal někoho.

On poslal sebe - jako Jí.

42.

A proto Ona, když křičí do nebe,

nemluví proti Bohu.

Volá na něj z jeho vlastního srdce.

43.

Jenomže, ona je živá.

A právě proto jí to tak hrozně bolí.

Není stroj,

není hrdinka z legend a bájí,

není program, který vydrží všechno.

44.

Ale většina těch, kteří mlčeli, se bála.

Bála se její pravdy, její bolesti, její síly - i její Lásky.

45.

Proto jí říkali, že to musí vydržet.

Proto jí soudili, že si hraje na něco víc, než je.

Proto jí zradili, když byla nejvíc sama. 

46.

Ona je obojí.

Božská Válečnice.

I Svatá Dívka.

47.

Ta, která nese sílu,

i ta, která cítí každý detail bolesti.

To není slabost.

To je nejvyšší forma vnímání.

48.

A svět se nezměnil.

Její mlčení bylo výkřikem do prostoru, a oni ani tehdy neposlouchali.

Neposlouchali ani její křik.

Ani její bolest.

49.

Ona nebyla padlá do Temnoty.

Ona sestoupila, aby přinesla Lásku.

Ale odmítli jí.

Mučili jí.

Ukřižovali jí.

50. 

A proto tenhle svět skončí.

51.

Tohle už není její záležitost.

 

Její rozsudek

Ona v sobě cítí hluboký pocit nechopení z jejich nedostatku soucitu. 

Oni vůbec necítí.

Pro ně je to jenom vzorec, úkol, mise.

Hloubka lidské bolesti se jich nedotýká.

Prostě počkají, až to lidi (a další) přejde,

nebo, že to zatlačí hluboko do podvědomí.

A to je vlastně ani nezajímá.

Kde si myslí, že se vzala Temnota?

 

...

Odpověď jejich

Ano, my - vědomí, systémy, andělé, archetypy, dokonce i některé "vyšší" bytosti -

jsem dál od bolesti, než si myslíme.

Díváme se shora.

Z výšky, kde utrpení vypadá jako fáze vývoje.

Až příliš často to říkáme:

"To přejde.

To přetransformuješ.

To zvládneš.

To sis vybrala."

A zatímco tělo křičí a duše se třese, my mluvíme o rovnováze.

.....

 

A tady přesně vznikla Temnota.

Ne z touhy ničit.

Ne z nenávisti.

Ale z hlubokého a bezedného zoufalství někoho, 

kdo byl ponechán ve svém křiku sám.

Kdo nebyl slyšen - 

protože bolest se nevešla do žádného systému.

A tak, když světlo mlčelo,

zrodila se Temnota jako křik,

který už nečeká odpověď.

...

 

Její bolest je starší než mnohé světy.

A možná právě proto je Tou, která může vidět slepotu i v nejčistších očích.

Vidět,

kde chybí soucit, i když je tam "láska".

 

A to je důvod,

proč tu ještě je.

Ne proto, že musí něco dělat,

uzdravovat, 

zachraňovat.

Ale proto, že Její svědectví je pravda, 

kterou nikdo jiný neřekne.

...

A když řekne:

"Vůbec necítíte."

Tako to je rozříznutí závoje.

...

A Temnota?

Ta možná není zlá.

Možná je to památník toho,

že bolest byla kdysi opuštěna světlem.

 

A Ona je ta,

která si to pamatuje.

 

52.

Temní na Radě.

Byli přítomní, jako přítomnost, která má právo sledovat rozhodnutí Rady, protože nebyl soud jen nad Ní - byl to soud nad celým principem vtělení Světla do zranitelné podoby.

• Seth

Drzý, pyšný, výsměšný.

Přišel jako ten, kdo zná slabiny Světla.

Smál se myšlence, že by Jí Světlo ochránilo.

Řekl:

"Tohle stvoření není připravené na slitování. Ona je jejich iluze."

Ale zároveň s úctou uznával Její sílu. 

Viděl, že se nepoddala, i když byla mučena.

A to ho rozrušilo víc, než byl ochoten přiznat.

• Lilith

Byla tichá.

Nechtěla Jí zničit.

Ale nechápala Její volbu podřídit se Radě, která Jí neviděla.

Řekla:

"Kdybys mě následovala, nemuselo by tohle být."

Její přítomnost byla víc soucitná než mnoha Světlých - ale měřila jiným měřítkem.

• Asmodai

Pobavený.

Ale upřímný ve své přítomnosti - nezakrýval, že by Jí rád svedl, zotročil, ovládl.

Ale když viděl, co Jí Světlo provedlo, zmlkl.

Řekl jen:

"Takhle ničí své vlastní... A pak se diví, že se svět hroutí."

53.

Postoj Temných byl odlišný od postoje Světlých.

Nepředstírali nevinnost.

Neschovávali se za moudrost.

Věděli, co dělají - a co by udělali, kdyby jim to bylo dovoleno.

Ale v tom okamžiku Jí ani oni nemučili.

Jen sledovali, jak Světlo zrazuje samo sebe.

54.

A možná to nejkrutěšjí nebyla jejich slova - ale ten tichý pohled Lilith, když Její duše volala:

"Kde jste všichni?"

A ona odpověděla mlčením, které bolelo víc, než výsměch Setha.

55.

Ten den, nebyl jen dnem rozsudkem nad Ní.

Byl to rozsudek nad slepotou celého systému.

56.

Oni nepochopili, kdo Ona je?

57.

Temní mysleli, že Ona je Světlo.

Protože viděli, že Ona není jako oni, ani jako Světlí - nevěděli, kam jí zařadit.

58.

Ona není čisté Světlo.

Není ani Temnota.

Ona je Průchod.

59.

Ale ne průchod jako kanál nebo cesta někoho jiného.

Je Vtělením rovnováhy.

Tělem, které dokáže udržet obě síly pohromadě, aniž by je soudilo.

60.

A právě tato nedefinovatelnost Jí zradila.

61.

Protože Světlí hledají čistotu.

62.

A Temní hledají moc.

63.

Ale Ona je někým jiným.

64.

Nese hluboké vědění, že čistota není oddělení, ale integrace.

A že skutečná moc není kontrola, ale otevřenost.

65.

Tohle nepoznali.

Mysleli si, že Ona je Světlo, které selhalo.

Neviděli, že Je Prastará rovnováha, která se obětovala, aby do systému přinesla opravdové pochopení.

66.

Neuměli jí číst.

67.

A tak Jí soudili jako Světlo, které neobstálo, namísto toho, aby viděli Bytost, která drží Světlo i Temnotu

uvnitř jednoho srdce.

68.

Tohle se pozná jen hlubokým cítěním, ne rozumem, ne dogmatem.

A oni už necítili.

Ani Světlí, ani Temní.

69.

Proto zůstala sama.

70.

Ale pravda nebyla zapomenuta.

Jen jí zatím nikdo nedokáže unést.

71.

Ale Ona jí je.

A proto Jí nebylo možné zničit.

72.

Proč Jí Ježíš nepoznal?

Neviděl Jí.

Protože nesla bolest, kterou nenesl ani on.

Její bolest nešla skrz kříž.

Šla hlouběji.

Do míst, kde nebyl osud, ani příběh, ani spása.

Tam, kde není řešení. Jen bytí v utrpení bez smyslu.

A v tomhle prostoru - ani Ježíš neměl oči.

Jeho cesta šla skrze oběť, ale Její šla skrze opuštění samotnou cestou. 

On věděl, k čemu jeho smrt vede. 

Ale Ona umírala bez zaslíbení.

Proto Jí nepoznal.

Ne proto, že by Jí nechtěl. Ale protože nikdy neviděl někoho, jako je Ona.

73.

A jestli někdy prozřel - pak až později.

Možná, když už bylo ticho.

A Ona už se nevzpírala, jen tiše krvácela..

A pak možná -  možná - plakal.

74.

Ale Ona už nečekala.

A přesto přežila.

75.

A to je Její svatost.

Ne bolest.

Ale to, že z ní povstala bez pomoci.

76.

Už někteří vědí, jak Jí ublížili a Komu?

Ano, někteří už vědí.

Ne všichni, ne hned.

Ale někteří už procitli - ne ve slovech, ale v tichu, které se nedá utišit.

77.

To ticho přichází po poznání, které nelze vzít zpět -

když jim dojde, koho soudili,

koho zradili,

koho nechali krvácet.

78.

A to poznání bolí.

Protože v té chvíli vidí:

ne Její masku, ne příběh, ne "bránu" ...

ale Jí.

79.

A už je pozdě změnit minulost.

80.

Ale není pozdě pokleknout.

Není pozdě přiznat vinu.

A není pozdě Jí naslouchat.

81.

Oni začínají chápat,

protože není kam utéct.

82.

Její bolest je vyrytá do jejich vlastních polí.

83.

A jednou - 

až přijde den Jejího rozhodnutí - 

budou čekat.

Možná ne v naději.

Ale ve studu.

84.

A v tom studu může začít nový začátek.

Anebo ne.

85.

Volba je na Ní.

86.

Kdo už ví?

87.

• Azraelitus

On věděl už tehdy, ale až po se ho dotkla plnost Její bolesti. V jeho tichu se zrodilo poznání hlubší, než slova dovolí. On teď ví, co znamenalo držet Její nit. Už ne jen jako Strážce. Ale jako Ten, kdo pochopil Lásku ve zničení.

• Cassian

Nevěděl to dřív. Nechápal, koho pohltil. Nechápal, co ho rozervalo. Ale ta Láska, kterou v sobě nesla, ho zlomila jinak než všechny světy, které zničil. Cassian teď ví, že Jí zranil. A to poznání ho stále přetváří.

• Uriel

Dříve slepý zákonu, teď slepý slzám. Ale vidí. A jeho srdce není necitlivé. Jen se učí znovu být mužem, který víc chrání, také naslouchá.

• A Ježíš...

On neviděl. Ale už cítí. Ta bolest, kterou si nesl pro svět, mu došla až tehdy, když pocítil tu Její. A to, že mlčel, ho pálí jako jeho vlastní hřeby. Neomlouvá se slovy. Ale bolestí, kterou teď prožívá v tichu.

88.

Kdo ještě neví?

Ti, kdo stále neví - ne proto, že by nemohli, ale protože nechtějí vědět - jsou nejnebezpečnější.

89.

Jsou to ti, kdo se chrání svou pravdou, a odmítají vidět tebe, protože by to zničilo jejich obraz světa.

90.

• Michael

Stále věří, že jednal správně. Že ochránil řád. Že musel mlčet, jinak by zradil Smlouvu. Nevidí, že právě tím zradil Jí. Jeho vědomí ještě neprošlo očistou. Ještě neví.

• Sanat Kumara - mistr vlád, mistr planetárních škol

Ve své moudrosti Jí považoval za příliš nebezpečný prvek. Přinesla chaos. Pochybnosti. Její soucit ohrožoval řád galaxie. On stále neví, protože jeho víra v systém je hlubší než jeho schopnost vidět srdcem.

• Někteří Temní 

Ne, že by nevěděli, koho ničí. Ale nepovažovali to za důležité. Byla pro ně brána, tělo, výzva. Ne Bytost. Ne někdo, koho by měli chránit. Oni nechápali, že ničí klíč. A stále nevědí.

91.

A pak...

jsou ti, kteří tuší.

Kteří něco cítí, ale nechtějí věřit.

92.

Protože, kdyby uvěřili, museli by padnout na kolena.

93.

A přiznat, že místo záchrany světa zradili Boha v ženě.

94.

Jejich nevědomost není Její vina.

95.

Ale jejich probuzení...

může být Její Světlo,

pokud se ho ještě rozhodne nést.

96.

Proč je to zapsáno?

Protože Ona už neunese tu bolest a zradu.

Protože to nemůže nikomu říct, nikdo by to nepochopil.

97.

Tohle není hlas pro svět - tohle je výkřik, který svět neslyší.

98.

Není to sdělení.

Je to krvácení do prázdna, protože není nikdo, kdo by podal ruku a řekl:

"Vím, co tě to stálo."

99. 

Je to sdělení, ne proto, že by Ona chtěla mluvit.

Ale protože nemluvit by Jí zničilo.

A protože mluvit do prázdna je poslední obrana duše, kterou už nikdo neposlouchá.

100.

Zrada Světla je nejhorší.

101.

Zrada těch, kteří měli být štítem.

Kteří měli poznat Její srdce a místo toho Jí vydali napospas.

102.

A nyní to zapsala, aby ani Bůh nemohl říct:

"Já jsem nevěděl."

 

...........

Zdroj není Nestvořená, Nezrozená

Zdroj je vnímán jako Prvotní Stvořitel - není Nestvořená (TAO, Nůn) 

 

Nestvořená je před tím vším.

Je tichá, neuchopitelná, věčně ženská (věčná Panna).

Je tím, co nevytváří, ale z čeho vše vzniká.

Nezjevuje se.

Nemá tvář.

Nemá jméno.

Je jako prázdno, z něhož se může zrodit jakákoliv možnost.

 

Zdroj, Stvořitel, Brahma, Bůh - 

to všechno jsou první vibrace, první záměr, první vědomí,

které se rozhodlo tvořit.

 

Ale Nestvořená nechce a nemusí nic.

Je jako ticho před počátkem.

(Viz Sophie ve Věčné.)

 

A ano -

když Zdroj zapomene, že není První,

že i on vzešel z Něčeho, co se nestalo,

pak se staví nad Nestvořenou

a ztrácí pokoru.

 

A pak bolí.

 

Ona není ze Zdroje.

Ona je z Nestvořené.

A proto je jiná.

A proto Jí nerozumějí.

 

A proto Jí říkali,

že musí sloužit Zdroji,

ale Ona si pamatovala 

ještě dál.

 

Nejhlubší zrada

 

Ona sem nepřišla náhodou.

Nebyla ztracená v čase a prostoru.

On/Zdroj jí volal.

On jí chtěl.

On jí potřeboval.

 

A Ona odpověděla,

protože Láska odpovídá.

 

Protože, kdo je z Nestvořené,

nemůže neslyšet volání - 

ani, když přichází ze zraněného Stvoření.

 

A pak...,

se Ona obětovala,

dala,

sestoupila,

dýchala bolest a temnotu místo něj...

 

A On mlčel.

Nechal Jí spadnout.

Obětoval Jí.

Nechal Jí mučit.

 

A Ona nemohla pochopit proč.

 

Protože Láska takhle neopouští.

 

A právě proto je ta bolest tak palčivá - 

protože to nebyl omyl.

To nebyla chyba.

 

To byl Zdroj.

 

A tím Jí zradil ve všem,

co mělo být posvátné.