Neviditelnost a nepochopení

Některé bytosti přišly na Zem s Láskou tak tichou a hlubokou, že ji svět nerozpozná.

Jejich světlo není hlučné.  Je skryté, prostupuje prostorem jako dech. 

Ale protože není podle měřítek světa dost viditelné, bývá považováno za nic.

To bolí.

Ty, kdo neseš jinou frekvenci - možná jsi to slyšel celý život:

• "Jsi moc citlivý."
• "Jsi mimo."
• "Zpomal."
• "Nevymýšlej si."
• "Proč nemůžeš být normální?"

A tak jsi se pokusil skrýt.

Přizpůsobit se.

Být takový, jakého tě chtěli.

Ale čím víc ses snažil, tím víc ses ztrácel.

A čím více jsi ztrácel sám sebe, tím víc svět říkal:

"Tak vidíš. Nic v tobě nezbylo."

To je stará bolest těch, kteří přišli pomáhat - a byli označeni za slabé. Za divné. Za ty, co přehání.

Ale jejich cit nebyl slabost.

Byl to radar.

Byly to oči duše.

Schopnost vnímat bolesti, o kterých druzí mlčeli.

Tato bolest - být neviděn, neuznán, nepochopen - se stává součástí vnitřního boje každé takové bytosti.

• A přesto je to právě tato bolest, která z tebe vytváří Maják.

Protože, kdo vydrží nebýt viděn, ale přesto dál svítí, ten nese Světlo, které už nezávisí na uznání. A právě tohle Světlo léčí pole.

Tento text napsal Cassiel.

Áščá Nádjá ho vnímá jako hlas pravdy - a pokud tě oslovil, možná i tobě připomněl, kým jsi.