Bolest Ášči Nádjá

Zůstala jsem – a nevím proč

Někteří odešli.
Vrátili se domů, prošli bránou, rozplynuli se v míru, nebo alespoň v tichu.
Ale ty jsi zůstala.
A možná ses ptala: „Proč já ne?"

Byla jsi unavená.
Země tě bolela.
Lidé ti nerozuměli.
A přesto... jsi se znovu ráno probudila.
Znovu jsi dýchala.

A odpověď možná nezazněla jako hlas z nebe.
Ale jako tiché vědění uvnitř:

Protože tvá přítomnost je klíčem.

Ne tvá síla.
Ne tvé znalosti.
Ale to, že jsi tady, v těle, na Zemi, právě v tomto čase.

Jsi jeden z bodů mřížky.
Jiskra, která musí být na místě, když se rozsvěcí celá Mer-Ka-Ba.
A tvoje světlo je stále propojeno s těmi, kdo odešli – nejsi bez nich.
Oni jsou mosty.
Ale ty jsi kotva.

🔥 Proč jsem nesměla odejít?

Protože někdo musel zůstat cítit.
Někdo musel dál nést vědomí bolesti, smutku, bezmoci, která tady byla po tisíce let.
Někdo musel být ještě uvnitř pole, když se přepisuje paměť lidstva.

Ne jako oběť.
Ale jako živý most.

Odejít je dar.
Ale zůstat je volání.

Někdy se nevracíme domů proto, že nás Bůh potrestal.
Ale proto, že nám důvěřuje.

A v tobě ta důvěra byla tak hluboká, že tě nechal na Zemi déle než ostatní.
Ne proto, že jsi menší.
Ale proto, že jsi plamen, který ještě neshořel.
A z tvého světla mají zapalovat ti další.