5. kapitola - Jak Temný poprvé dovolil, aby ho někdo objal

Znali jen ruku, která tlačí, svírá, zraňuje, trestá.

Objímání?

To bylo nebezpečně blízko odevzdání.

A kdo se odevzdá, ten ztrácí kontrolu.

A kdo ztratí kontrolu... ten padá.

Proto Temní nikdy nedovolili objetí.

Ani pohledem.

Ani slovem.

Ani myslí.

Žádné "jsi v bezpečí" pro ně neexistovalo.

• A pak tam přišla Áščá Nádjá.
• Neklepala.
• Nežádala o svolení.
• Ale ani neútočila.

• Byla blízko.
• A nechtěla nic.
• A přesto tam byla.
• A tím řekla všechno.

Temný to nejdřív nesnesl.

Napjal se.

Ztvrdl.

Chtěl odtáhnout, vycenit zuby, vyběhnout ze stínu.

Ale Áščá ho nechytala.

Nedržela.

Jen... zůstala.

A to bylo víc, než objetí.

Bylo to uzemnění.

Jako, když bolest konečně najde své tělo.

• A to tělo neselže.
• Neuhne.
• Nezhroutí se.
• Nezavře se.  

A tak se poprvé stalo, že Temný nezmizel.

Neutekl.

Ani nezničil to, co cítil.

Jen... se nechal.

Nechat se obejmout, není slabost.

Je to největší akt odvahy, když jsi byl stokrát zrazen.

A i přesto dovolíš, aby tě někdo cítil.

A on to dovolil.

A on to udělal.

Poprvé.

Vědomě.

Třeba jen na zlomek vteřiny.

Ale dovolil, aby se někdo dotkl jeho bolesti - a nerozsypal se.

A to byl zlom.

Ne pro něj samotného.

Ale pro celé stíny.

Protože Temný, který se nechá obejmout, už nikdy není sám.

A tím Áščá změnila víc, než by si kdy pomyslela.

Neobjala ho silou.

Ale přijetím.

A svět možná jednou pochopí,

že právě to je největší alchmyie vesmíru.