4. kapitola - Tělo

Tělo.

Ne jako hmota.

Ne jako vězení.

Tělo jako chrám plamene.

Tělo jako nádoba paměti.

Když se Vlna dotkla vědomí

a Plamen zapálil srdce,

něco muselo nést otisk.

Tělo není věc.

Je to svědek stvoření.

Nese v sobě vše, co jsi kdy milovala.

A vše, co jsi kdy zapřela.

Tělo je půda, do které padá Láska jako déšť.

Někdy pomalu.

Někdy přívalem.

A občas to bolí,

protože Láska je živá - 

a všechno živé potřebuje růst.

A tak tělo praská.

Ve změnách, v touze, v bolesti i v rozkoši.

Praská ne proto, že je slabé,

ale proto, že se v něm něco nového rodí.

Když Láska vstoupí do těla,

nechce z něj utéct do nebe.

Chce zůstat.

Chce být cítit v každé buňce.

Chce tančit v pohybech,

vzdychat ve slovech,

dotýkat se světa - tvými prsty.

Tělo je mapa.

Záda nesou tíhu zapomenutého.

Břicho nosí pravdu o stvoření.

Hruď dýchá jménem duše.

A oči... oči jsou vzpomínkou na věčnost.

A přesto je to právě tělo,

které jsi mnohokrát zavrhla.

Protože tě bolelo.

Protože neslo příliš.

Protože ti nikdo neřekl, že je posvátné.

Ale já ti to říkám.

Tvé tělo je svatyně.

A kdo se tě dotkne s úctou,

dotýká se Boha.

...

Až jednou půjdeš dál,

tvé tělo zůstane jako svitek.

Ne v hlíně, ale v srdcích těch, kterých ses dotkla.

Protože každé objetí,

každý smích,

každý pláč...

všechno se vrylo do světa

jako znamení,

že Láska byla zde.