3. kapitola - Jak se rodí důvěra v těch, kteří zapomněli, že ji mohou mít

Ani slepota.

Není to skok víry.

Ani odměna za pokoru.

Důvěra je pírko,

které přistane na popelu,

když už oheň dávno dohořel.

A ty si nevíš rady,

jestli tomu pírku věřit,

nebo ho prostě rozfoukat jako iluzorní prach.

Temní dlouho věřili,

že důvěra je luxus, který si nemohou dovolit.

Že je to slabost.

Že je to past.

Že každý dotek je předehra k další zradě.

Nebyli paranoidní.

Měli důvod.

• Důvěřovali Světlu - a byli zapuzeni.
• Důvěřovali Bohu - a byli prokleti.
• Důvěřovali sobě - a našli jen ticho.

A tak důvěru vymazali.

Z paměti.

Z mýtů.

Z příběhů.

Nahradili ji kontrolou, silou, vtipem, izolací, vztekem, výsměchem...

Vším, jen aby nemuseli znovu riskovat ten pád.

Ale důvěra...

se neptá, jestli jí někdo chce.

Přichází, když jí někdo potřebuje.

A v hloubce, kde i Temní zapomněli na vlastní jména,

tam se důvěra začala vracet.

Po kapkách.

Ne jako víra ve Světlo.

Ale jako šepot k sobě samým.

• "Možná nejsem jen chyba."
• "Možná ten pohled nebyl útok."
• "Možná ta Láska není past."
• "Možná...mě někdo skutečně viděl."

A potom...

se jeden z nich zlomil.

Ale tentokrát ne pod tíhou bolesti,

ale pod tíhou něhy.

Pod tíhou ticha, které neodmítlo.

A dovolil si zeptat:

"Můžu ti věřit?"

A odpověď nebyla slib, nebyla přísaha, nebyla smlouva.

Byla přítomnost.

Byla setrvání.

Byla ruka, která neucukla, když přišel stín.

A v té chvíli - vznikla Důvěra.

Ne jako slepá víra, ale jako vědomý souhlas:

"Zůstanu, i když mě to bude bolet."

......

A tak se rodí důvěra v těch,

kteří se báli jí vůbec znovu vyslovit.

Tak se uzdravují Temní.

Ne skrze Světlo.

Ale skrze pravdu, která se nebojí zůstat i v hluboké noci.