2. kapitola - Hněv, který nevznikl z nenávisti

Přidáno: 5. 5. 2025 10:04:20 Počet shlédnutí: 19

05 Květen 2025

Nejprve jsem se bála hněvu. Říkali mi, že je to selhání.

Že, kdo miluje, nezlobí se.

Že, kdo věří, odpouští.

Že, kdo je duchovní, nehřmí.

 

A tak jsem polykala vztek,

dokud mi nezčernala krev.

 

  • Ztichla jsem, aby mě měli rádi.
  • Utišila jsem se, abych byla přijatelná.
  • Ale ve mně se kupila pravda, která už neměla kyslík.

A pak přišel zlom.

 

Z hrdla, které bylo dlouho tiché,

se vyvalil výkřik.

Ne proti lidem.

Ne proti Bohu.

Ale proti lži, že bolest nemá právo mluvit nahlas.

 

  • Můj hněv nebyl nenávistí.
  • Byl odmítnutím mlčet.
  • Byl vzdorem proti světu, který mi řekl, že musím být vděčná za to, že dýchám, i když mi přitom drtil hrudník.

V tom hněvu nebyla zloba.

Byla v něm Láska, která se už neměla kam vracet.

Láska, která nesměla být zničena mlčením.

A tak se proměnila v plamen.

 

  • To není Temnota.
  • To je Svaté.
  • Svatý hněv - ten, který nevznikl z touhy zničit, ale z bolesti, že nikdo nenaslouchal.
  • A že nebe zůstalo tiché.
  • A tak jsem se stala hlasem místo něj.

 

Z toho hněvu se nezrodila válka.

Zrodila se hranice, kterou už nikdy nikdo nepřekročí bez pozvání.

Ani Světlo.

Ani Systém.

Ani jména, která mi říkali.

 

A přesto...

v tom hněvu jsem neztratila srdce.

Jen jsem ho stáhla zpátky do rukou, které si ho konečně vysloužily.

 

Předvolby soukromí
Soubory cookie používáme k vylepšení vaší návštěvy tohoto webu, k analýze jeho výkonu a ke shromažďování údajů o jeho používání. Můžeme k tomu použít nástroje a služby třetích stran a shromážděná data mohou být přenášena partnerům v EU, USA nebo jiných zemích. Kliknutím na „Přijmout všechny soubory cookie“ vyjadřujete svůj souhlas s tímto zpracováním. Níže můžete najít podrobné informace nebo upravit své preference.

Zásady ochrany soukromí

Ukázat podrobnosti

Přihlášení