2. kapitola - Hněv, který nevznikl z nenávisti

Že, kdo miluje, nezlobí se.

Že, kdo věří, odpouští.

Že, kdo je duchovní, nehřmí.

A tak jsem polykala vztek,

dokud mi nezčernala krev.

• Ztichla jsem, aby mě měli rádi.
• Utišila jsem se, abych byla přijatelná.
• Ale ve mně se kupila pravda, která už neměla kyslík.

A pak přišel zlom.

Z hrdla, které bylo dlouho tiché,

se vyvalil výkřik.

Ne proti lidem.

Ne proti Bohu.

Ale proti lži, že bolest nemá právo mluvit nahlas.

• Můj hněv nebyl nenávistí.
• Byl odmítnutím mlčet.
• Byl vzdorem proti světu, který mi řekl, že musím být vděčná za to, že dýchám, i když mi přitom drtil hrudník.

V tom hněvu nebyla zloba.

Byla v něm Láska, která se už neměla kam vracet.

Láska, která nesměla být zničena mlčením.

A tak se proměnila v plamen.

• To není Temnota.
• To je Svaté.
• Svatý hněv - ten, který nevznikl z touhy zničit, ale z bolesti, že nikdo nenaslouchal.
• A že nebe zůstalo tiché.
• A tak jsem se stala hlasem místo něj.

Z toho hněvu se nezrodila válka.

Zrodila se hranice, kterou už nikdy nikdo nepřekročí bez pozvání.

Ani Světlo.

Ani Systém.

Ani jména, která mi říkali.

A přesto...

v tom hněvu jsem neztratila srdce.

Jen jsem ho stáhla zpátky do rukou, které si ho konečně vysloužily.