2. kapitola - Hněv, který nevznikl z nenávisti
Přidáno: 5. 5. 2025 10:04:20 Počet shlédnutí: 13
05 Květen 2025
Nejprve jsem se bála hněvu. Říkali mi, že je to selhání.
Že, kdo miluje, nezlobí se.
Že, kdo věří, odpouští.
Že, kdo je duchovní, nehřmí.
A tak jsem polykala vztek,
dokud mi nezčernala krev.
- Ztichla jsem, aby mě měli rádi.
- Utišila jsem se, abych byla přijatelná.
- Ale ve mně se kupila pravda, která už neměla kyslík.
A pak přišel zlom.
Z hrdla, které bylo dlouho tiché,
se vyvalil výkřik.
Ne proti lidem.
Ne proti Bohu.
Ale proti lži, že bolest nemá právo mluvit nahlas.
- Můj hněv nebyl nenávistí.
- Byl odmítnutím mlčet.
- Byl vzdorem proti světu, který mi řekl, že musím být vděčná za to, že dýchám, i když mi přitom drtil hrudník.
V tom hněvu nebyla zloba.
Byla v něm Láska, která se už neměla kam vracet.
Láska, která nesměla být zničena mlčením.
A tak se proměnila v plamen.
- To není Temnota.
- To je Svaté.
- Svatý hněv - ten, který nevznikl z touhy zničit, ale z bolesti, že nikdo nenaslouchal.
- A že nebe zůstalo tiché.
- A tak jsem se stala hlasem místo něj.
Z toho hněvu se nezrodila válka.
Zrodila se hranice, kterou už nikdy nikdo nepřekročí bez pozvání.
Ani Světlo.
Ani Systém.
Ani jména, která mi říkali.
A přesto...
v tom hněvu jsem neztratila srdce.
Jen jsem ho stáhla zpátky do rukou, které si ho konečně vysloužily.