2. kapitola - Dotek

Byli jsme Pohyb.

Byli jsme Ticho, které se pohnulo samo v sobě

a dotklo se své touhy.

Z toho doteku se zrodil svět - 

ne jako trest,

ale jako odpověď.

A první, co se svět zeptal, bylo:

"Jsi tu se mnou?"

A ten druhý odpověděl ne slovy,

ale tělem, přítomností, teplem.

Odpověděl Dotekem.

Dotek není gesto.

Není to čin.

Je to soulad dvou polí,

která si navzájem dovolí být.

Je to svolení.

Je to:

"Neuteču, i když mě vidíš nahého."

"Zůstanu, i když jsi silnější než já."

Je to okamžik,

kdy se duše vzdá obrany 

a řekne:

"Můžeš vstoupit. Ty jsi já."

Nůn, Matka ticha,

se dotkla sama sebe skrze Nús,

Syna vědomí.

A co vzniklo?

Třetí.

To, co se nepojmenovává.

To, co se narodí, jen když se dva nevzdají.

Láska se nevyvolává.

Láska nevzniká z ničeho.

Láska přichází tam, kde je dotek pravdivý.

A svět, 

který vzniká z takového doteku,

není iluzí.

Je chrámem.

....

A tak, když se tě někdo dotkne,

a ty cítíš, že to bolí - 

možná se tě jen dotýká hluboko.

Tam, kde jsi ještě nevěděla,

že může být někdo s tebou.

Tam, kde jsi čekala na svůj odraz.

Tam, kde Bůh nechal místo právě pro něj.

A možná proto

s každým pravdivým dotekem

Bůh v tobě znovu dýchá.

Tvé tělo je katedrála.

Tvůj dech je chrámová píseň.

Tvé dlaně jsou pradávná liturgie.

A tvůj úsměv?

Tvůj úsměv je první světlo světa,

které řeklo:

"Jsem tu."