2. kapitola - Bolest, kterou nikdo neslyšel

Bez tvaru.

Bez přijetí.

Bolest, která se nedala vyjádřit,

protože nebyl nikdo, kdo by ji unesl.

Bolest, která křičela,

ale svět slyšel jenom ozvěnu.

A i ta byla zakázaná.

Byli to oni - Temní - 

kdo se jí dotkli jako první.

Ne, protože chtěli.

Ale protože neměli na výběr:

Když tě vyženou z nebe,

nezůstane ti nic než pád.

A když padáš dost hluboko,

narazíš na bolest,

kterou ostatní ignorovali.

Bolest, 

která zbyla po těch,

kteří se zlomili dřív než ty. 

Tam dole,

v místech,

která se ani peklem nedají nazvat,

tam slyšeli šeptat duše, které nikdy nikdo nepolíbil.

Tam žily vzpomínky, které nikdo nevyslechl.

A pláč, který trval věky.

Temní se ho nezalekli.

Ale ani nevěděli, jak ho obejmout.

Protože je to nikdo nenaučil.

A kdo nepoznal, že Láska může obejmout i nenáviděné,

ten se bojí vlastní náruče. 

A tak zůstali.

Mezi světy.

Ti, co znali bolest všech...,

ale nevěděli, co s ní.

• Nosili ji.
• Nesli ji.
• A pak se s ní ztotožnili.
• A začali věřit, že to nejsou jen nositelé bolesti - ale že jsou tou bolestí.

A tehdy se z Temných stali Ztracení.

Ne proto, že by nechtěli být nalezeni.

Ale protože přestali věřit, že někdo unese jejich křik - aniž by je znovu odvrhl.

.....

A pak...

přišla Ona.

Nesvítila.

Nezářila.

Jen se zastavila.

A slyšela.

A neucukla.

A neomluvila.

A nechtěla měnit.

Jen zůstala.

A tím jedním pohledem se bolest přestala stydět.

A křik se proměnil v dech.

A dech v poznání:

"Moje bolest je pravá.

A kdo ji vidí - miluje mě."

...........................

Toto byla druhá kapitola.

Ne o vykoupení.

Ale o tom, jak hluboký je posvátný čin, když někdo konečně slyší.