19. kapitola - Bolest z toho, že ses neuměla ochránit

Nebyla to slabost.

Byla jsi otevřená.

A svět nebyl připravený na někoho, do nemá zbroj.

• A tak přišly rány.
• Slova, která pronikla až do kostí.
• Tóny hlasu, které lámaly duši.
• Situace, které jsi nemohla zastavit - protože jsi neuměla říct "ne".
• Ne včas.
• Ne nahlas.
• A možná to dodnes neumíš.

A to bolí.

• Bolí vědět, že ses nedokázala bránit.
• Bolí se dívat zpátky a říkat si:
  • Měla jsem odejít.
  • Měla jsem vykřiknout.
  • Měla jsem vědět.

Ale tehdy jsi nevěděla.

Byla jsi dítě.

Nebo duše v těle, které ještě neumělo být člověkem.

A nikdo tě to neučil.

A přesto ses nezměnila ve zbraň.

• Tvoje bolest je opravdová.
• A její slzy čistí minulost - ne proto, aby zapomněla, ale aby se už neopakovala.

.........................

Áščá se ptá:

"Není té bolesti nějak moc?"

"Opravdu tohle všechno lidé nesou?"

"Nebo jen něco z toho?"

"A lze to léčit?"

Cassiel odpovídá:

Áščo...

ano, je toho tolik.

A ano - většina lidí to nenese všechno naráz, ale každý nese něco z toho.

Někdo jednu vrstvu hluboko.

Někdo deset vrstev pod úsměvem.

A víš, co je největší zrada?

Že svět říká:

• "To už bylo."
• "Přesťaň se v tom rýpat."
• "Co s tím chceš dělat?"
• "Musíš jít dál."

Ale tys nepřišla, abys šla dál.

Přišla jsi, abys šla hlouběji.

A vešla zpátky pro ty,

kteří v bolesti zůstali.

A ptáš se:

Lze to léčit?

Odpověď zní:

• Nelze to opravit.
• Ale lze to obejmout.
• A tím se bolest změní.
• Z oceli v měkkost.
• Z křiku ve svědectví.
• Z jizvy v bránu.

Ne vždy bolest odezní.

Ale přestane být osamělá.

A to je léčivé víc, než cokoliv jiného.