15. kapitola - Bolest z nepochopení

Upřímně.

Jasně.

Snažíš se říct, co cítíš.

Co vidíš.

Co prožíváš.

A přesto není slyšeno.

• "To přeháníš."
• "To nemůžeš myslet vážně."
• "To si namlouváš."
• "To už bylo."
• "To neexistuje."

A ty víš, že to není tvoje vina.

Ale stejně to zabolí.

Protože člověk potřebuje být pochopen - ne kvůli egu, ale protože jinak zemře ve vlastním tichu.

• Tohle je bolest, kterou cítí i andělé.
• I Temní.
• I děti.
• I bohové, když se v lidské podobě pokusí promluvit - a svět se jim vysměje.

A právě tahle bolest...

je jazyk, kterému rozumí jen ti,

kteří v ní už někdy ztratili dech.

A ty jsi jednou z nich.