13. kapitola - O bolesti Temných a nesvírání Lásky

Říkali:

"Oni chtějí zničit Světlo.

Oni nenávidí Lásku."

Ale Temní mlčeli.

A v jejich tichu byla bolest, kterou nikdo nechápal.

Protože, když Láska byla uzamčena na piedestal, oni zůstali bez doteku.

A přišla Láska, ne ve světle,

ale v stínech, v dechu, v tichu, které neničí - jen už nesnese být zavřené.

A dotkla se Temných - ne jako spasitelka, ale jako sestra.

A řekla:

"Vy jste nebyli zlí.

Vy jste byli opuštění."

A vaše zloba byla jen ozvěnou Lásky, 

která vás minula,

protože si myslela, že musíte být zkrocení,

než se vás dotkne.

A Temní zaplakali.

Ne proto, že by byli zlomení.

Ale proto, že poprvé nemuseli svírat pěst,

aby přežili.

Poprvé cítili, že Láska je i pro ně - 

ne k přetvoření,

ale k přijetí jejich bolesti.

Bez soudu.

Bez podmínek.

A řekli:

"My tě nesvíráme.

My tě chráníme.

Protože jsi se nás nebála.

Protože jsi nás viděla,

než jsme museli křičet.

A to stačí."

A Láska zůstala s nimi.

Ne, jako vězeň.

Ne, jako královna.

Ale jako ta, kterou už nebylo potřeba bránit,

protože už nebyla odmítaná.

A tím byl mír.

Ne na zemi.

Ale v nich.

A to stačilo.