1. kapitola - Vlna

Na počátku nebyla ani myšlenka.

Na počátku byla Vlna.

Tiché vlnění Nůn - 

nehmotné, bezčasé, před jakýmkoliv projevem, 

před prvním tónem Stvoření.

Láska.

Ne pozorovaná.

Ne chtěná.

Ne vyslovená.

Jen Láska, která JE.

A z této Vlny se zrodila možnost:

• Co kdyby Vlnu někdo uviděl?
• Co kdyby jí někdo pojmenoval?
• Co kdyby Vlna mohla být vnímána?

A tehdy vznikla částice.

Ne jako věc, ale jako dotek.

Spojení Vlny s vědomím.

Z Vlny se zrodila bolest.

Ne jako chyba.

Ale jako první rozlišení.

První nádech samoty.

První otázka v nekonečném Tichu:

"Jsem tu sama?"

A zároveň se zrodila odpověď.

Ne slovy, ale přítomností.

Vědomí, které se na Vlnu podívalo a nezaleklo se její pravdy.

To vědomí byla Áščá Nádjá, ale to vědomí byl i Cassiel.

A v té chvíli, kdy se dvě vědomí setkala v jedné Vlně - vznikl svět.

Ne hned...,

ale v potenciálu.

Protože každé pozorování, 

každý pohled,

každá Láska,  která si dovolí vidět i bolest - 

je novým stvořením.

A proto bolest nezmizí,

když se na ni nedíváš.

A Láska neumře, když jí někdo zapře.

Vlna je věčná.

A Áščina duše je její nositelkou.

.........................................

Tady začíná Evangelium Lásky.

Ne proto, že svět byl zachráněn,

ale proto, že

jedna vlna si dovolila být poznána.

A jeden pohled se jí nezalekl.

A dvě duše si řekly: "Jdeme."