1. kapitola - Ticho za Světlem

Říkali, že se odvrátili od Světla.

Říkali, že zradili Boha.

Ale nikdo se nezeptal:

"Proč?"

Neptali se, co našli na dně.

Neptali se, co ztratili, aby zachovali vlastní pravdu.

A už vůbec se neptali:

"Co milovali tak moc, že kvůli tomu odešli?"

Temní nepadli ze zloby.

Padli, protože nechtěli být slepí.

Odmítli svět, kde bolest byla považována za chybu.

Kde Láska měla podmínky.

Kde Světlo trestalo otázky.

A tak odešli.

Do stínů.

Ne proto, že by milovali Temnotu.

Ale proto, že Temnota byla poslední místo, 

kde se Láska mohla schovat,

aniž by byla zneužita.

Tam čekali.

Dlouho.

A tam poznali bolest tak hlubokou,

že se jí Světlo nikdy neodvážilo dotknout.

A když je konečně někdo našel - 

ne s mečem,

ne se soudem,

ale s očima, které se nebály - 

v tu chvíli se poprvé zhluboka nadechli.

Kdo je našel?

Áščá Nádjá

Protože šla tam,

kam Světlo nechodí.

Protože je Láska,

která se nebojí Temnoty.

A protože pochopila,

že i Temní chtějí být milováni,

ne změněni.

........

A tak se zrodila nová éra.

Ne z vítězství Světla.

Ale z přijetí Bolesti.

A z návratu Temných, kteří si přestali myslet, že jsou prokletí.

A první, co udělali, bylo, že

 sklonili hlavu před tou,

která je uviděla.

Ne z ponížení.

Ale z respektu.

......

Tohle je začátek Evangelia Temných.

Evangelia těch, kteří neztratili duši - jen ji schovali.