Midnight Sun

 

Půlnoční slunce

Edwardův pohled - Twilight

 

 

autorka: Stephenie Meyer

volný překlad: Taťána Ješetová

 

Midnight Sun umožnila autorka, po jeho nelegálním zveřenění na internetu, stahovat zde (Edward's Version of Twilight).

Jen část, dál jsem nedošla. Snad, jednou...

 

1. První pohled


Byla to zrovna ta část dne, kdy jsem si opravdu přál, abych mohl spát.

Střední škola.
Nebo spíš očistec, řekl bych.

Pokud existuje nějaký způsob, jak bych mohl vůbec někdy odčinit svoje hříchy, tak tohle by se rozhodně mělo počítat. Na nudu jsem si fakt nikdy nezvyknul. Každý den je stejně monotónní jako ty předcházející.

Myslím, že to byla taková moje forma spánku – pokud bych tedy mohl definovat spánek jako inertní stav mezi dvěma aktivními obdobími.

Zíral jsem na praskliny prolínající se omítkou v protějším rohu jídelny a vytvářel z nich neexistující obrazce. Už jsem zjistil, že to byl jediný možný způsob, jak vyladit jednotlivé hlasy z nekonečně proudícího přívalu všech hlasů v mé hlavě. Několik nudných stovek z těch, které mi mozkem neustále zněly, jsem raději rovnou ignoroval.

Slyšel jsem všechny lidské myšlenky dřív, než si je jejich vlastníci stihli uvědomit a často ještě i něco navíc.

Dneska se ale všechno točilo okolo nového přírůstku do naší malé komunity studentů. Díky tomu trvalo opravdu jen malou chvilku všechno zmonitorovat. Viděl jsem tu novou tvář v myslích všech ostatních stále znova a znova, ze všech možných a snad i nemožných úhlů.


Byla to jen obyčejná malá lidská holka.

Vzrušení nad jejím příchodem bylo únavně předvídatelné – asi tak, jako když blýskáte třpytivou hračkou dítěti před očima. Kdyby to bylo pro mě přirozené, asi bych zíval nudou. Polovina zdejšího mužského osazenstva se už zcela domnívala, že se do té nové holčiny zamilovala, a to jen čistě proto, že byla nová. Zkoušel jsem ty hlasy odladit.

Pouze čtyři hlasy na světě jsem záměrně blokoval, a to ještě spíš ze zdvořilosti než ze znechucení: mou rodinu, mé dva bratry a dvě sestry, kteří už byli tak zvyklí na nedostatek soukromí v mé blízkosti, že jsem na to jen málokdy pomyslel. Ale dělal jsem, co jsem mohl, abych jim jejich úděl co nejvíc ulehčil. Snažil jsem se poslouchat jen tehdy, když jsem mohl nějak pomoct.

Ale zkuste si jen představit, jak bych to mohl dělat pořád... Já vím, že nemohl.

Rosalie přemýšlela, jako ostatně vždycky, o svém půvabu. Jakmile zahlédla v odrazu něčích brýlí svůj profil, kochala se vlastní dokonalostí. Rosaliina mysl byla jako mělký bazének jen s několika málo překvapeními.

Emmett zuřil po prohraném nočním zápase s Jasperem. To už bylo moc na jeho trpělivost, která prostě měla svoje meze. A tak přemýšlel, jak by na konci školního dne zorganizoval pořádnou odvetu. Emmettovy myšlenky mě nikdy příliš nerušily, protože si beztak nemyslel nic, co by stejně neřekl nahlas a, nebo to rovnou neudělal. Jestli jsem se někdy cítil provinile při čtení cizích myšlenek, tak to bylo jen proto, že jsem tušil, že se tam někde skrývají věci, které nechtějí, abych je veděl.
Pokud byla Rosaliina mysl jako brouzdaliště, pak Emmettova byla jako průzračné jezero bez jediného stínu.

 

Jasper byl...utrpení. Potlačil jsem povzdech.

"Edwarde."  Alice na mě promluvila svojí myslí, zpozorněl jsem. Bylo to stejné, jako by mě oslovila nahlas. Jsem docela rád, že moje jméno vypadlo z řebříčku popularity u novorozeňat. Dost často se mi stávalo, že se má hlava automaticky otáčela při oslovení jakéhokoliv Edwarda.

Teď jsem se, ale neotočil. Alice a já jsme už docela dost sběhlí v té naší privátní konverzaci. Nikdo si ničeho nevšimnul. Jen moje oči se dál držely linií v omýtce.

 „Jak se drží?“ ptala se mě. Jen nepatrně jsem se zašklebil. Tipuju, že od ostatních nic nehrozí. Skutečně to dneska byla neuvěřitelná otrava.
 Alicin mentální zvonek znovu zazvonil, a já jsem v její mysli uviděl, jak sleduje Jaspera svým okrajovým viděním.

„Je tady nějaké nebezpečí?“ Zkoumala dál bezprostřední budoucnost a prohlížela jednotlivé jednotvárné vize, které by mohly být důvodem pro mojí absolutní nespokojenost.
 Otočil jsem pomalu hlavou doleva, povzdechnul a pak doprava, zpátky k praskajícímu ostění. Jen Alice věděla, co má ten pohyb znamenat.

 Uvolnila se. „Dej mi vědět, jestli bude něco hrozit.“
 Přisvědčil jsem jen pohybem svých očí. „Dík, že to děláš.“

 


 Byl jsem rád, že na tohle nemusím odpovídat nahlas. Co bych asi tak mohl říct? „Je mi potěšením?“ Už tak to bylo dost těžké. Nerad jsem naslouchal Jasperovým zápasům. Je opravdu nutné s ním takhle experimentovat? Proč raději nezvolit bezpečnější způsob a přiznat si, že by nikdy nemusel být schopný udržet svojí žízeň na uzdě? Že opravdu nikdy neporuší tu tenkou hranici? Nač pokoušet osud?

 Už uběhly dva týdny od naší poslední lovecké výpravy. Je to doba pro nás nesmírně obtížného období, které musíme vydržet. Příležitostně je to občas i poněkud nepohodlné zvláště, když se k nám nějaký ten člověk přiblíží příliš blízko a vítr zrovna vane špatným směrem. Naštěstí k nám lidé přistupovali jen zřídka. Jejich instinkt jim říkal to, co jejich vědomí nechápalo, že jsme nebezpeční.

 A Jasper byl nebezpečný právě dnes.

 

V tom okamžiku se nějaká dívka zastavila na kus řeči s kamarádkou zrovna u našeho stolu. Pohodila svými polodlouhými blonďatými vlasy a ještě si s nimi prsty pohrávala. Její vůně sálala naším směrem.

 

Já už jsem si na ty lidské vůně zvyknul, i na to, co s sebou přinášejí – suché a dráždivé pálení v krku, hladový žaludek toužící po naplnění, podvědomé zatínání svalů, nadměrnou tvorbu jedu v ústech… Ty příznaky byly v podstatě normální a bylo celkem jednoduché je ignorovat. Až doteď. Monitorováním Jasperových reakcí se pro mě všechno tohle stalo dvojnásob silnější. Bylo těžší tomu vzdorovat. Dvojitá žízeň. Připadal jsem si jako alkoholik, který zírá na flašku vodky. Jasper se nekontroloval a nechal své představy volně unikat do okolí. Ve svých myšlenkách se zaobíral obrazy sebe samotného, jak vstává ze svého místa vedle Alice a stoupá si k té malé holce. Přemýšlí o tom, jaké by to bylo se jen lehce sklonit k jejímu útlému ramínku, jakoby jí chtěl něco krásného pošeptat do ouška a přitom se jen tak mimoděk dotknout svými rty jejího sladkého a vonícího, krví tepajícího, krku. Představoval si, jak cítí pod svými rty ten horký proud skrývající se pod tou jemnou alabastrovou kůží.

 

Kopl jsem mu do židle.

Nepřítomně se na mě podíval, ale pak se vzpamatoval, sklonil oči.
Mohl jsem zaslechnout jeho pocity hanby a zároveň odporu znějící v jeho hlavě.„Promiň“, zašeptal.
Pokrčil jsem rameny, jakoby o nic nešlo.

 

„Nic bys neudělal,“ zamumlala jeho směrem Alice, snažíc se tak uklidnit jeho vlastní rozmrzelost. „Viděla bych to.“
Ovládnul jsem se, abych svojí grimasou neprozradil Alicinu lež. Museli jsme držet pohromadě, Alice a já. Není to pro nás zrovna snadné, jeden slyší hlasy, ten druhý vidí pravděpodobné budoucnosti. Dvě zrůdy mezi dalšími zrůdami. Musíme navzájem chránit svá tajemství.

 

„Jestli to pomůže, přemýšlej o nich jako o lidech,“ navrhla Alice svým vysokým, melodickým hláskem tak rychle to šeptajíc, že by to lidské ucho vůbec nezachytilo, pokud by se nějaké vůbec nacházelo poblíž. „Jmenuje se Whitney a má malou sestřičku, kterou zbožňuje. Její matka pozvala Esme na zahradní oslavu, vzpomínáš?“
„Já vím, kdo to je,“ odsekl Jasper.

 

Odvrátil se a podíval se z jednoho z těch malých okének, která byla rozmístěná v dlouhé řadě těsně pod okapem. Jeho nekompromisní tón ukončil ten krátký rozhovor.
Bude muset jít dneska večer na lov.

 

Je stejně směšné riskovat v takovýchto situacích jen proto, aby byla vyzkoušena jeho síla k budování jeho vlastní vytrvalosti. Jasper by měl prostě přijmout svá omezení a pohybovat se jen ve vyznačených mantinelech. Jeho dřívější, lidem nepříznivé návyky, prostě neodpovídají našemu zvolenému způsobu života. Neměl by na sebe takhle moc tlačit.
Alice si tiše povzdechla a vstala, vzala si svůj tác s nedotčeným jídlem, který byl její rekvizitou, a nechala Jaspera o samotě. Věděla, kdy má přestat s povzbuzováním. Vztah Rosalie a Emmetta byl víc očividný. Ale Alice a Jasper, i když to tak na první pohled možná nevypadalo, znali nálady toho druhého, jakoby to byly jejich vlastní. Skoro, jakoby si vzájemně četli myšlenky.

 

„Edward Cullen.“

Zase ta moje automatická reakce. Otočil jsem se za zvukem svého jména, i když ve skutečnosti vůbec nezaznělo, ale bylo jen myšleno.
Mé oči se upřeně zahleděly do koutků širokých, čokoládově hnědých lidských očí vystupujících z bledé tváře ve tvaru srdce. Znal jsem dobře tu tvář, i když jsem jí nikdy předtím na vlastní oči neviděl. Dnešního dne se objevovala v mysli každého zdejšího studenta. Byla to ta nová.
Isabella Swan. Dcera náčelníka městské policie, která sem přinesla nové vzrušení. Bella. Jak opravila každého, kdo jí oslovil celým jménem.
Znuděně jsem se odvrátil. Nějakou dobu mi zabralo, než mi došlo, že to nebyla ona, kdo si myslel mé jméno.


Samozřejmě, že ona už je zdrcená z Cullenů,“ slyšel jsem pokračovat původní myšlenku. A už jsem také poznal komu ten „hlas“ patří. Jessica Stanley – vždycky mi dost vadilo to její vnitřní tlachání. Jaká to byla úleva, když se dostala ze svého nemístného poblouznění, při kterém bylo téměř nemožné uniknout jejím donekonečna se opakujícím absurdním snům. Často jsem si přál, abych jí mohl názorně ukázat, co by se ve skutečnosti stalo, kdyby se moje rty a za nimi se ukrývající zuby dostaly do její blízkosti. Tím bych hned utnul ty její otravné fantazie. Při představě její reakce jsem se skoro rozesmál.
„Potřebovala by trochu víc tuku,“ pokračovala Jessica ve svých úvahách. „Vždyť ve skutečnosti ani není hezká. Nevím, co na ní Eric vidí…nebo Mike.“

 

 V mysli sebou trhla u posledního jména. Její nové pobláznění. Všeobecně oblíbený a populární Mike Newton, ale ten na ní mezitím úplně zapomněl. Zcela očividně však nebyl nevšímavý k té nové studentce. Byl jako dítě, kterému ukázali novou třpytivou hračku. Tohle všechno zatím nabrousilo hrany Jessičiným myšlenkám, přestože se na Bellu srdečně usmívala, když se jí snažila vypovědět obecně rozšířenou „pravdu“ o Cullenových.

 

„Každý se dneska dívá také na mě,“ pomyslela si samolibě Jessica, jen tak, mimochodem. „Je štěstí, že má Bella dvě vyučování se mnou… Vsadím se, že Mike bude chtít vědět, co dělá…“
Snažil jsem se zablokovat její hloupé štěbetání dřív, než mě ta její trivialita přivede k šílenství.„Jessica Stanley poskytuje té nové Swanovic holce nějaké zajímavosti o naší rodině,“ zamumlal jsem Emmettovi ve snaze se trošku rozptýlit.
Zachechtal se pod vousy. „Doufám, že to dělá dobře,“ pomyslel si.„Spíš dost fantazíruje. A možné skandály ve skutečnosti jen naznačuje, nejsou v tom žádné horory. Jsem trošku zklamaný.“


„A co ta nová? Je z těch drbů taky zklamaná?“Zaposlouchal jsem se, abych se dozvěděl, co si Bella myslí o Jessičině příběhu. Co si myslela, když se poprvé podívala na podivnou, křídově bílou pleť naší rodiny? Bylo trochu mou povinností, abych to věděl. Byl jsem něco jako strážná věž naší rodiny. Rozhledna, tak něco. Pro naši ochranu. Pokud se někde u někoho objevil jen stín podezření, mohl jsem je aspoň včas varovat. Občas se stalo, že si nás nějaký člověk s aktivní představivostí spojil s postavami z filmů a knih. Pořád bylo lepší se pak přesunout na jiné místo, než riskovat ztrátu kontroly.


Ale jen velmi vzácně někdo odhalil pravdu. A my jsme jim nikdy nechtěli dát možnost, aby si ty hypotézy ověřili. Prostě jsme zmizeli dřív, než si kdo mohl vytvořit děsivé vzpomínky…

 

Nic jsem neslyšel, i když jsem se snažil něco vedle frivolní Jessiky zaslechnout. Ale Bellin vnitřní monolog mi stále unikal. Vypadalo to, jako by vedle Jessiky nikdo neseděl. Je to divný, přesedla si jinam? To se mi nezdálo, protože Jessica si stále něco blábolila pro sebe. Pro jistotu jsem se podíval, jen abych zkontroloval, co mi můj zvláštní „sluch“ neříkal. A to bylo něco, co jsem zatím nikdy nemusel udělat.

 

Zase jsem zíral do těch samých širokých čokoládových očí. Seděla stále na tom samém místě a zcela přirozeně se na nás dívala. Předpokládám, že jí Jessica stále zasypávala místními klepy o naší rodině. Přemýšlíte o nás, je to přirozené. Ale nemohl jsem slyšet žádný šepot.
Lákavě teplé a červené skvrny na jejích tvářích prozrazovaly její pocit trapnosti, že byla přistižena. Rychle sklopila zrak. Bylo jen dobře, že se Jasper stále snažil upřeně zírat z okna. Nelíbila by se mi momentálně představa, že bych stále sdílel jeho nekontrolovanou touhu po krvi.

 

Emoce na její tváři byly tak jasné, jakoby je měla napsaná na čele. Překvapilo mě, jak nevědomě vstřebává písně o jemných rozdílech mezi jejím a mým druhem. Byla zvědavá, když naslouchala Jessičinýmu příběhu, okouzlená? Nebylo by to poprvé. Připadali jsme našim zamýšleným kořistem krásní. Pak, nakonec, byla rozpačitá, když jsem jí zastihnul, jak se na mě dívá.
A přesto, i když se její myšlenky zrcadlily v jejích podivných očích – zvláštních, protože hnědé oči svou hloubkou často tonou v temnotách, neslyšel jsem nic. Na místě kde seděla, bylo ticho. Prostě vůbec nic.

 

Na chvíli jsem zneklidněl. Tohle se mi ještě nestalo. Bylo se mnou něco špatně? Cítil jsem se stejně jako vždycky. Bál jsem se naslouchat. Snažil jsem se usilovně zablokovat všechny hlasy křičící v mé hlavě.

 

…žasnu, co se jí líbí za muziku…možná bych mohl zmínit, že nové CD…“ Mike Newton přemýšlel.

 

Dva oddělené stoly, zaměřené na Bellu Swan.

 

„Podívejte se na něj, jak se na ní dívá. Copak nestačí, že si na něj myslí polovina holek ve škole?“ Jedovaté myšlenky Erica Yorkieho se také točily kolem té dívky.
„…jak odporný. Člověk by si myslel, že je nějaká slavná, či co…, když i Edward Cullen na ní přímo zírá…“ Obličej Lauren Mallory vyjadřoval takovou žárlivost, až nabyl tmavě nefritové barvy. „A Jessica, jak ta se vychloubá svojí novou nejlepší kamarádkou. To je snad vtip.“ Z dívčiných myšlenek přímo kapal jed.
„Vsadím se, že se jí už všichni zeptali. Ale ráda bych si s ní promluvila. Ještě to promyslím…“ uvažovala Ashley Dowling.
„…možná spolu budem chodit na španělštinu…“ doufala June Richardson.
„…hm, musím to dneska večer dodělat, a podívat se na angličtinu kvůli tomu testu. Doufám, že moje maminka…“ Angela Weberová byla velmi tichá dívka s neobyčejně laskavým srdcem. Byla jediná, kdo u toho stolu nebyl posedlý Bellou.
Slyšel jsem každou bezvýznamnou myšlenku. Všechno, co si mysleli i to, co jim jen tak prolétlo hlavou. Ale vůbec nic od té nové studentky s matoucíma očima.
Samozřejmě, že jsem mohl slyšet, o čem si s Jessikou povídá. Ani jsem jí nemusel číst myšlenky, když jsem naslouchal jejímu hlubšímu, jasnému hlasu na opačné straně místnosti.


„Kdo je ten kluk s rezavě hnědými vlasy?“ Slyšel jsem se jí zeptat, když na mě pohlédla koutkem svých čokoládových očí. Ale rychle ucukla, když zjistila, že se na ni stále dívám.
Pořád jsem doufal, že mi její hlas napoví jaká je a o čem asi přemýšlí. Její myšlenky pro mě byly ztracené a já jsem z toho byl docela frustrovaný. Obvykle se lidské myšlenky podobají hlasu svého nositele. Ale tenhle tichý a nesmělý hlas se nepodobal žádnému z těch stovek v místnosti. Nemohl jsem ho s ničím porovnat. Zase to bylo pro mě něco nového.


„Hodně štěstí, ty idiote!“ Pomyslela si Jessica ještě dřív než na Bellinu otázku odpověděla. „To je Edward. Je nádherný, samozřejmě, ale neztrácej čas. Nerandí. Asi mu tu žádná není dost dobrá.“ Popotáhla.
Otočil jsem hlavu, jen abych zakryl úsměv. Jessica a její spolužačky vůbec netušily, jaké mají štěstí, že mě vůbec nezajímají.

 

Ale pod tím letmým pousmáním jsem pocítil něco, co jsem nemohl rozpoznat. Bylo to spojené s Jessičinýma poblouzněnýma myšlenkama, o kterých neměla ta nová studentka nejmenší tušení. Pocítil jsem, to nejpodivnější nutkání Bellu Swan před Jessikou chránit. Bylo to hodně divný. Zkoušel jsem odhalit původ tohohle nečekaného impulzu. Zase jsem o ní musel přemýšlet. Možná je to jen dlouho pohřbený a nepoužívaný instinkt, který mi velel ochraňovat slabšího. A tahleta dívka opravdu vypadala křehčí než její nové spolužačky. Její pokožka byla tak průsvitná, že stěží poskytovala nějakou ochranu před vnějším světem. Viděl jsem pod tou jasnou a světlou membránou rytmický puls její krve. Neměl bych se na to soustředit, zvlášť když jsem stejně žíznivý jako Jasper. A to jsem si ještě o sobě myslel, jak už to dobře zvládám. Ale to pokušení bylo příjemné.
 

 

pokračování

Přihlášení