Svoboda

Opravdová svoboda ty vzorce umí uvidět a rozpoznat.

Nejedná se o bezbřehou vnější svobodu, kdy si začnete dělat, co chcete.

Ale svobodu, kdy se sami moudře rozhodujete, kdy je lepší se přizpůsobit (nebo je to dokonce nutné) vnějším okolnostem, aniž by to zasáhlo vaše nitro.

Na vnější rovině tak žádná pravidla a systém nenarušujete - a víte to.

Víte, kdy to prostě nestojí za to, a ani vám to nic nepřinese - a to je životní moudrost.

Vnější svobodu si tak možná nebudete moci uhájit, ale vám jde stejně hlavně o tu vnitřní.

Vzorce

Pracně čistíte a odstraňujete vzorce vaší rodiny a vašeho nastavení, abyste pak nevědomky upadli do dalších vzorců, tentokrát neviditelnějších a zákeřnějších.

Příklad

Ve vaší rodině chybí láska (tak, jako skoro všude), rodiče se nechovali s láskou a působili dětem traumata (viz poradny terapeutů), vy vzorec uvidíte, toto chování u sebe zastavíte, a tak na vás tento vzorec už nepůsobí.

Takto pracujete dál, jdete duchovní cestou, která opravdu není obláčková, ale je to prostě dřina.

A dojdete do bodu, kdy se vám začne konečně v nějaké oblasti dařit a vaše dary pomáhají druhým.

To je v pořádku.

Ale, kde se tam schovává vzorec?

Někdo mu říká duchovní ego nebo duchovní pýcha, aniž by bylo vysvětleno, co se tam může ukrývat - nebo, co to vůbec je.

V tomhle případě uvěříte, jak jste dobrý!

Což určitě i jste.

Tak, kde je problém?!

V okamžiku, když se vás vnitřně dotkne člověk, který řekne:

"A, co když je to jenom další systém? Učení? Vzorec?"

Co když ono učení a léčení, které provádíš, nefunguje u každého, ale ty si to nechceš přiznat?"

Pokud člověk, který zná takového člověka, na kterého nic neplatí, přesto řekne:

"Tohle nejez, není to pro tebe dobré. Máš dělat tohle."

A přitom dobře ví, že to je jinak.

Pak uvíznul ve vzorci.

A omlouvat to slovy o výjimce potvrzující pravidlo, je ukázkou celkového nepochopení světa.

Dokud nejsme schopni v sobě zbořit dogma a názor, který nás zraňuje, bolí a jsme v odporu - nejsme svobodní.

A když dokážeme hledat pravdu tam, kde si myslíme, že máme jasno, pak se teprve svobodnými stáváme.

Když dojdeme do bodu, když už víme, co je pravda - došli jsme na konec cesty.

Ne proto, že by to byl konec cesty, ale protože jsme došli na svou krajní mez, kterou nejsme ochotni a schopni překročit.

Každý má tu krajní mez někde jinde.