Historie Tábora

tabor_zizkovo_6

 

 

 

 

 

 

 

"Tábor nevznikal jako středověké město, to nebylo úmyslem jeho zakladatelů. Tábor se měl stát především bezpečnou pevností, která by byla s to zajistit ochranu proti nepřátelům, která by vytvořila středisko, odkud by mohly být hlásány převratné ideje."

 

 

Jiří Kejř

Vznik městského zřízení v Táboře, str. 37

Tábor a husitská revoluce

 

 

 


Historie Tábora ve zkratce

 

 

Krátkou a pěkně sepsanou historii jsem objevila v knize fotografií fotografa Petra Mareše:

 

"Když se řekne Tábor, mnohým vytane na mysli představa Jana Žižky, některým možná v uších zazní melodie slavného husitského chorálu. Kdo si však vzpomene, že počátky Tábora sahají mnohem dál do minulosti?

 

Na počátku se město ovšem nazývalo jinak - prostým jménem Hradiště. Založil je patrně král Přemysl Otakar II., který tímto způsobem zamýšlel omezovat územní i mocenskou rozpínavost ctižádostivých šlechtických rodů. Jeho úmysl však nevyšel. V době vzpoury Vítkovců proti králi Hradiště podlehlo zkáze. Zůstaly jen zbytky opevnění a městská citadela - hrad Kotnov, v 16. století přestavěný na pivovar. Polorozbořené sídliště si přivlastnila vedlejší větev Vítkovců, páni z Ústí.

 

Tábor, město, Bechyňská brána, Kotnov

Kotnov a Bechyňská brána, foto: TJ

 

V březnu 1420 se městského areálu zmocnili přívrženci Husova reformního učení, pocházející z nedalekého Sezimova Ústí a z okolních vesnic.

 Mistr Jan Hus

Pomník Mistra Jana Husa na Husově náměstí, foto: TJ 

 

Na troskách Hradiště začali stavět nový domov, kde chtěli vybudovat nový, snad lepší svět. Tak začala nejslavnější kapitola v dějinách města, které nyní přijalo husitské jméno Hradiště na hoře Tábor. Po třicet let husitská pevnost bojovala proti domácím i zahraničním nepřátelům. Její správci a kazatelé sváděli zápasy za politickou i náboženskou samostatnost.

 

Roku 1452 se musel Tábor sklonit před autoritou pozdějšího českého krále Jiřího z Poděbrad. Začala nová doba budování královského města. Vyrostla nová radnice s rozlehlým sálem,

 Radnice na Žižkově náměstí v Táboře

Pohled na Starou radnici na Žižkově náměstí, foto: TJ 

 

postaven byl kamenný kostel,

 Kostel Proměnění Páně na hoře Tábor

 Kostel Proměnění Páně na hoře Tábor, foto: TJ

 

založeno vodní dílo Jordán.

 Táborská vodní nádrž Jordán     Tábor, Jordán, hráz, přehrada, rybník, jezero

 Jordán, foto: TJ

 

Zásobování pitnou vodou měla zlepšit soustava kašen, do nichž z Jordánu přiváděl životodárnou tekutinu stroj ve vodárenské věži.

Tábor, město, Vodárenská věž

  Vodárenská věž, foto: TJ

 

Přeměně dřevěného města na kamenné v průběhu 16. století nechtěně napomohly i rozsáhlé požáry. Tomu nejničivějšímu z roku 1559 padly za oběť dvě třetiny domů.

 

Odmítnutí poslušnosti králi Ferdinandu I. roku 1547 však stálo táborskou obec většinu pozemkového majetku. Ani protihabsburské povstání v roce 1618 nepřineslo Táboru mnoho dobrého, na jeho obyvatele znovu dopadly tvrdé tresty. Tentokrát se týkaly rovněž osobní víry měšťanů. Výčet strastí vyhnáním nekatolíků z města nekončí. Roku 1648 Tábor dobyli Švédové, o více než třicet let později zahubila mnoho obyvatel morová rána. V roce 1744 se Tábor znovu stal kořistí nepřátelského vojska, pro změnu pruského.

 

Až v 19. století začala éra nového vzestupu, mimo jiné i v oblasti kultury a vzdělání. Roku 1862 otevřelo své třídy táborské reálné gymnázium, první vzdělávací ústav tohoto druhu v habsburské monarchii, kde se učilo pouze česky.

 

 Reálné gymnázium Tábor

 Reálné gymnázium - pohled ze zadní strany, foto: TJ

 

Posléze je následovala Zemědělská škola, která připravovala špičkové odborníky i ze zahraničí.

 Tábor, zemědělská škola

Zemědělská škola, foto: TJ

 

V roce 1877 založili představitelé místního kulturního života rovněž městské muzeum, které mělo shromažďovat památky na slavné dějiny města.

 

V těch letech začínalo také budování nového města, jež mělo spojit historické jádro Tábora s železniční stanicí na trati z Prahy do Českých Budějovic.

 Vlakové, železniční nádraží, Tábor, zima

Vlakové/železniční nádraží v Táboře, foto: TJ 

První světová válka však na čas přerušila zdárný rozvoj města. Avšak po odeznění válečných hrůz, již v atmosféře svobodné Masarykovy republiky, začalo vedení města uskutečňovat velkorysé urbanistické záměry. Vznikaly další čtvrti a pozoruhodné komunální stavby. Tábor postupně získával dnešní tvář.

 

V březnu 1939 však město a jeho obyvatele opět dostihly velké dějiny, Německá okupace stála mnoho tragických obětí. Přímo ve městě, v budově bývalého Domu dětí a mládeže, pracovala služebna nechvalně proslulého gestapa. V době heydrichiády bylo na vojenské střelnici popraveno 156 nevinných mužů, žen i dětí.

 

Dnes už zůstává vzpomínkou nejen osvobození Rudou armádou a krátký čas svobody, nýbrž i čtyři desetiletí socialismu. Město je nyní domovem 35 000 obyvatel. Záleží jen na nich, jaký ve svém domově povedou život."

 

Doslovná citace z knihy "Tábor, Sezimovo Ústí, Planá nad Lužnicí"

Autor: Petr Mareš

1. vydání

České Budějovice 2012

204 stran

ISBN 978-80-260-2784-3 


Husité

 

Když se mluví o husitech, jsou lidé většinou rozdělení do dvou hlavních táborů. Jedni je obdivují a druzí je zatracují. Ti, kteří zbydou - těm je to jedno.

 

Já jsem se dlouho nemohla rozhodnout na jakou stranu se přiklonit.

 

Teď to cítím tak, že tohle bylo asi jedno z opravdu mála období kdy se Češi vzepjali k nějakému vzdoru a nenechali si něco líbit. Vzhledem k tomu, že nic není černobílé, nelze samozřejmě na husitskou otázku nahlížet pohledem - je to absolutně špatně nebo je to dokonale svaté. Pravda je samozřejmě někde úplně jinde. (A pokud došlo k rozvrácení země a ekonomiky, tak byly i další stejně zásadní, a pro něco i možná zkázonosnější, okamžiky našich dějin. Důkazem budiž cisterciácký klášter ve Zlaté Koruně - po "husitském" útoku se relativně snadno otřepal, ale po ráně, kterou mu zasadil Josef II. se už nezvednul. I když, ani Josef II. nedokázal zcela zničit dílo Přemysla Otakara II. a jeho lokátora Hirza spolupracujícího s řádem cisterciáků.)

 

Přesto však je potěšující vidět, že Češi v sobě dokážou najít i dostatečnou dávku agresivity, aby se dokázali bránit. A na obraně není nic odsouzeníhodného!

 

Švejkův způsob odboje je obdivuhodný, ale málokdo jej dokáže následovat a dovést do té naprosté dokonalosti, která Švejkova nadřízeného vytáčela do vývrtky.

 

Ale Češi mohou čerpat z obojího! Jen je nutné rozpoznat, kdy je jaký způsob odboje vhodný.

 

Zatím jsme se jaksi nerozhoupali nic moc k ničemu. A říkat si, že jsme národ Švejků - je s prominutím, naprosté nepochopení Švejka. Zatím mu totiž nesaháme ani po kotníky.

 

T. J.