Wei WuXian

Xiao Zhan jako Wei WuXian (Wei Ying), zdroj obrázku internet.

Wei Ying - je soukromé jméno, pro rodinu, pro přátele, pro milované a pro císaře 

Wei WuXian - je oficiální jméno

Patriarcha Yiling (Patriarcha z Yilingu) - je titul

Qu Jin Chen Qing - Wei WuXian téma

(z AJ překlad T. J.)

Usnul jsem na okamžik za nočního vánku

a loď mezitím plula jezerní mlhou

S večerem se na oblohu vrátily hvězdy,

když jsem utrhl vrbový lístek a odfoukl jej až na kraj světa

Roztáhnul jsem zlátnoucího papírového draka

a pohlédnul zpět na starý smrtelný svět

Papírová lucerna pak na jezeře odplula v dál

a minulé události přešly do své nové kapitoly

Předrefrén

Opírajíc se o zábradlí vysoké budovy

pozvednul jsem sklenici a obdivoval přitom ulici plnou květů

Avšak smáčel jsem krví meč u XuanWu

Jednou, v jeskyni

Všechna kritika mnou prochází

Tehdy jsem byl odvážný, tak proč se nyní mám trápit a obávat řečí ostatních?

Prošel jsem ohněm, ale v srdci mám stále bolest a lítost

Refrén

Jednou jsem se smál, když jsem bojoval o džbánek likéru

v souboji s tím nejkrásnějším člověkem z Gusu

Tohle nemělo nic společného se životem a smrtí

Přesto se však ze mě pokaždé stane někdo,

o kom se v lidových pověstech vypráví

Za mým oknem kvetou magnólie, vytvářejíc tak nádhernou scénu

Byl můj předchozí život snem nebo skutečností?

Poté, jak jsem na dlouhou dobu opustil tento svět,

se všechny příčiny minulosti staly jen pouhými pomluvami.

Předrefrén

Když jsem zemřel ve Městě bez Noci

Kdo by uvěřil, že ten mladý muž nelhal?

Ze spravedlnosti a kvůli slibu jsem se chopil flétny místo meče

A pověsti mě předcházely

Jak mohu dokázat, že má věrnost je stále stejná?

Všechno na světě je plné tisíců lidí s tisíci názory a tisíci tvářemi

Refrén

Najednou mě někdo přerušil

Když moje prsty škádlivě vířily mračná oblaka

A struny qinu se neúmyslně zachvěly

Proč jen si ten okamžik tak hluboce pamatuji ve svých snech?

Přemostění

Proč musím dokazovat svojí věrnost?

Hrajíc bezstarostně na flétnu pod padajícími hvězdami.

Než abych po sobě ve světě zanechal úctyhodné jméno,

raději si dám šálek dobrého vína.

Refrén

Také jsem kdysi objímal svět

A byl tím jediným okouzleným obdivovatelem větvičky jara

Nemělo to nic společného se životem a smrtí

Proč se provždy stát tím, o kom sve vypráví v legendách?

Za zavřenými dveřmi jsou všechny zvuky slabé,

jen stíny jsou hluboké

Je tohle naše setkání snem nebo skutečností?

potom, co jsem na tak dlouhou dobu opustil tento svět,

se můj předchozí život nakonec proměnil v jizvu.

......

Úryvek z novely Věčná, část věnovaná Weiovi

Věčnou najdete namluvenou zde: https://www.taniassecret.cz/zajimavosti/youtube-alchymistka

Wei WuXian (The Untamed) – pád do náruče smrti

Ta noc ve Městě bez noci

Wei se propadal do propasti. Před očima se mu za víčky vznášel Lan Zhanův obraz. WangJi vypadal vyděšeně, zoufale, ztraceně, a přitom stále ještě nechápal, co se doopravdy děje. Ještě si plně neuvědomoval, že Wei Yinga ztrácí navždy. Ještě pořád nechtěl a nemohl uvěřit tomu, že Wei WuXian... padá. Padá do propasti. Padá do nenávratna. Padá do smrti bez návratu...

Wei se propadal. Padal vzduchem níž a níž. Za zavřenými víčky se mu leskly slzy míru. Toho míru, který konečně cítil ve svém srdci. V srdci, které mu tak bláznivě bušilo nekonečnou radostí z toho, že už je konec, že nastává smrt. Už se nemusí vracet do života. Už nemusí cítit bolest z nespravedlnosti světa. Už nemusí bránit slabé před spravedlivými. Už nemusí rozhodovat o tom, co je dobré a špatné. Už nemusí nic.
Jen zavřít oči a propadat se a propadat se...do náruče smrti.

Předal všechno, co měl. Přišel o všechno, co kdy měl.

O všechno ne, ale to ještě nevěděl.

Smrt se rozlila svým tichem za víčky, obejmula Wei Yingovu duši a začala konejšit jeho srdce plné bolesti.

„Milovaný, drahý. Už neplakej. Již nikdy více nemusíš prolévat slzy hořkosti nad nespravedlností světa. Tam, venku, v životě, je každý den dnem boje na život a na smrt. Touha po moci je největší chtivostí a zalyká se chtíčem.

Tady už nemusíš.
Nemusíš nikomu dokazovat.
Nemusíš nikomu už otvírat své srdce plné lásky, života a smíchu.
Nezaslouží si tě.
Nezaslouží si, aby jim někdo ukázal, jak vypadá láska. Jak vypadá laskavost, jak vypadá soucit.
Nejsou připravení uvidět, nejsou připravení přijmout.

Weii, ten, kdo je ochotný ušpinit si ruce, ponořit se do bahna lidské bídy a lidského utrpení jen proto, aby pomohl, obejmul, zachránil, ten zůstane vždycky nepochopen. Osvícení je přeci zářivé a jasné, nenoří se do nejhlubší lidské bolesti, ale vznáší se na obláčku a lidská bída se jej nedotýká!? A bahno je přeci temnotou, a temnota je podle nich zlo. A člověk, který se noří do hlubin oceánu, aby z něj na povrch světa vynesl perlu, takový člověk je pro ně nepochopitelný.

Weii, a ty ses bál o život těch dětí, žen a starých lidí. Projevil jsi lásku. Postavil ses té nejkrutější lidské zlobě tváří v tvář. Nebál jsi se, ušpinit si ruce. Láska byla pro tebe důležitější než ty sám.

A víš přeci, že to nemohlo jinak skončit. Byl jsi pro ně hrozbou.
Tak silný!
Tak mocný!
S tou nejmocnější zbraní světa, kterou jsi jim však nechtěl vydat!

Weii, milovaný. Takhle svět oplácí všem těm zářivým bytostem světla, které jim až příliš jasně nastavují zrcadlo, do kterého nechtějí pohlédnout.

Kdybys šel s davem, Weii, a zabil všechny Weny, děti, ženy i starce, byl bys mohl žít poklidný život?
Ty sám víš nejlépe, že nemohl. Tvé srdce toho není schopné.

A proto tě tak miluji a vždycky milovat budu.

Milovaný. Drahý. Už neplakej. Jen se schovej v mé náruči a nech mě tě hýčkat.

Pst.
Spinkej a nech si zdát ten nejkrásnější sen."

A tak Wei WuXian, Wei Ying, snil. Snil o tátovi s mámou, se kterými mohl prožít jen tak krátkou dobu. Přehrával si ve snu tu jedinou vzpomínku, kterou si pamatoval. Wei Ying seděl s maminkou na oslíku a táta ho vedl za uzdu. Všichni tři se tolik smáli! Jaké štěstí, jaká radost, jaký mír.
Utápěl se v maminčině náruči a hřál se v paprscích otcova smíchu.
A jeho bolavé srdce a usoužená duše se zatím léčily.
A smrt mu zatím zpívala ukolébavku.

Další část z novely Věčná

Weiova litanie života a smrti

Vzbudil jsem se
s ranním rozbřeskem
s krvavými šrámy
a v šatech na cáry

Kdo jsem
a s tímhle tělem?
Kdo vzbudil mě
a vydal do vřavy?

Do vřavy lidského života,
hluku a šílenství,
jež nikdy neustává?

Byl jsem v tichu.

Vlastně jsem nebyl.

Byl jsem,
anebo jsem nebyl?

Nevím.
Nic nevím.

Ale vzpomínám si na to,
jak kdybych to prožil.

Prožil to ticho,
a nic nekonání.
Prožil tu milost
a nic neříkání.

Ticho.
Milost.
Ticho.
Teď cítím lítost.
Lítost po tom tichu.
Nehlučném.
Prázdném.
Dokonalém.
Tichu.

Prosím, vrať se!
Prosím,
vrať mě zpátky!

Já se neprosil.
Já o nic nežádal.

Ale kdo si to dovolil,
za mě požádat?

Z ticha.

Do života.

...
Když padal jsem
do propasti,
do té krásné náruče smrti
Smířen jsem byl
s životem i smrtí

Dokonáno jest
a všechna bolest světa
z mého srdce
odplavila se

Tím pádem
Tou smrtí

Už nemohl jsem dál
Nebylo kam jít
Nebyl nikdo
kdo by při mně stál
alespoň já
tomu věřil

Padal jsem do ticha
A to jsem nevěděl
že ticho vyléčí
duše mé úděl

A tak jsem letěl
Letěl do pádu
Letěl do smrti
A letěl do zapomínání...

Ne, do nuceného
těžkého zmrtvýchvstání!

Jen blázen by se
znovu narodil
do křiku lidí
do jejich naříkání.

.....

Také jsem kdysi
s nadšením
svět objímal
S každým jarem
jsem rozkvétal
a s létem se tornádem stal

Svět ze mě šílel
a přitom
hluboce obdivoval

Byl jsem tím zřídlem
jež život ten
posiloval

Ale výšky
jsou strmé
a pády
hluboké

Mé bláznivé srdce
bylo příliš
otevřené

Byl jsem životem
Byl jsem legendou
Byl jsem divokým
Byl jsem ...

Až jsem se stal
Smrtí
A s tou smrtí
Patriarchou

Kráčel jsem
po dvou stezkách
když cesta meče
se mi uzavřela

S otevřeným srdcem
S ranou uprostřed těla

Jen proto
že jsem příliš
miloval

Až příliš jsem hájil
život
pro jeho krásu
Až příliš jsem hájil
život
pro jeho slávu

Jeho právo na lásku

Před tím šíleným davem

A pak jsem letěl
Letěl do pádu
Letěl do smrti
A letěl do zapomínání...

A vítal jsem ji

Protože jsem víc už
nesnesl
Protože jsem víc
už nemohl
unést

Co svět nepochopil
Co svět nepřijal

Ten svět plný mohyl
co sám nachystal

A tak jsem jí
přivítal
Lásku
S náručí
otevřenou

Konečnou
Dokonanou
Dokonalou

Smrt

Přijď Smrti
Ty věčná
milenko Života
Jak jsi krásná
Jak jsi hebká...

Přiviň mě
do své náruče
a už nepouštěj

Už mě nikdy neopusť
a nevracej do Života!

Vždyť!
Nač žít?

Každý musí kráčet sám
A Život je jen velkou iluzí
krutého Boha

Výsměchem slabým
násilníkem milujících
útočníkem na bezbranné

Přijď, ó Smrti
A uchraň mě Života
v bezmezné prázdnotě
bez Lásky

Milovaná!

Už neotálej!

Buď tou jedinou
která projeví
milosrdenství
obětem
Života