Češi a Němci

Vztah mezi Čechy a Němci není jednoduchý. Je zvláštní, že Němci nám obecně tolik nevadí jako nám vadí Rusové (ale to se v současnosti, 2014, dost mění v souvislosti s prezidentem Putinem a tím, jak lidé získávají o historii úplně jiné informace, což zde nebudu rozebírat). A přitom německá otázka stále není zodpovězená a nemůže být ukončena odsouzeným odsunem sudetských Němců a omluvou V. Havla. Koneckonců, válku nevedli Čechové, ale naopak v ní trpěli. I má babička patřila mezi nuceně nasazené a odškodnění se nedočkala.

Ale já zde chci upozornit na článek Ing. Jiřího Krutiny, který se vyjádřil k nesplaceným reparacím z německé strany. Článek pochází z webu Vědomí národa a já ho sem přebírám kompletní a zcela neupravený tak, jak je na stránkách uveden. Obrázek si může udělat každý sám.

Češi nejsou jediní, kteří se odškodnění nedočkali, zatím se ho nedočkali ani obyvatelé Poiany Micului, kde také žili mí příbuzní a předkové. Měli štěstí, že je tenkrát nepostříleli, jak měli původně v plánu.

Pokud si myslíte, že Češi jsou národem zlodějů, tak oproti Němcům se zdá, že jsme ještě žabaři.

Aneb, jak chcete nazvat dluh, který jeho dlužník nechce splatit, než krádeží?

Německo nám stále dluží nesplacené reparace!

Napsal Ing. Jiří Krutina

Když válka skončila, byla Evropa, zvláště východní, střední a jižní, zničena. Při svém ústupu německá vojska za sebou nechávala „spálenou zem“. Tisíce měst a desítky tisíc vesnic a infrastruktura byly zcela zničené. Za tuto hroznou spoušť, především však za nepředstavitelné útrapy, krev občanů podmaněných států, za desítky milionů mrtvých, odpovídalo Německo , které s dosud nevídanou brutalitou a barbarismem vedlo válku, jíž samo označilo za totální. Podotkněme, že již šlo o druhou barbarskou válku, kterou rozpoutalo!

O škodách, které nám způsobili Němci, se jednalo i v Norimberku. Zabýval se jimi Norimberský proces s válečnými zločinci. Žaloba konstatovala, že z ČR bylo deportováno do Německa 750 tisíc čs. občanů na nucené práce k vojenským účelům. Po obsazení ČSR 15. března 1939 se obvinění zmocnili velikých zásob surovin a potravin, odvezli do Německa velké množství vozového parku včetně lokomotiv, vagónů, parníků a trolejbusů, vybavení laboratoří a uměleckých muzeí, knihy, obrazy, umělecké předměty, zařízení i nábytek. Ukradli zlatý fond a všechny čs. valuty, včetně 23 tun zlata, které tehdy mělo nominální hodnotu 5,265 milionů liber šterlinků. Oloupili české banky a mnohé české průmyslové podniky, vyloupili a přisvojili si český veřejný i soukromý majetek. Tak zní názor spojenců, kteří rozhodli o vykonání spravedlnosti vůči představitelům Německa.“ (Prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc., Minulost je třeba uzavřít skutečnou tečkou, Právo, 1. října 2004).

Jinými slovy řečeno: Němci nám kradli a ukradli, co jen mohli, včetně potravin, využívali naše lidské i výrobní kapacity na samý okraj jejich konečného opotřebení, ožebračili nás, týrali statisíce našich lidí v koncentračních táborech, byli odpovědni za smrt 360 000 našich spoluobčanů.

Kapitulací Německa jeho odpovědnost neskončila, nýbrž teprve začala. V civilizovaném společenství odpovídá vždy agresor za škody, které jeho počínáním vznikly. Vavro Šrobár, tehdejší ministr financí ČSR, ve svém projevu před parlamentem v r. 1946 vysvětloval, že ČSR neměla dost času určit všechny vzniklé škody. Odhady v některých oblastech byly velmi nízké. ČSR proto uplatňovalo náhradu za vzniklé škody pouze ve výši přibližně 347 miliard předválečných korun.

V prosinci 1945 probíhala v Paříži jednání spojeneckých států o německých reparacích. Československo jako stát, který patřil mezi vítězné spojenecké státy, bylo na této konferenci zastoupeno. Výsledkem jednání byla dohoda o německých reparacích. Tato zakotvovala kromě dalšího zejména následující ustanovení: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci, nebo jimi bude disponovati tak, aby se nemohly znovu státi německým majetkem nebo nemohly upadnouti znovu pod německou kontrolu, a odečte tyto majetky od svého podílu na reparacích.“ (Část I, čl. 6, odstavec A, Dohoda o německých reparacích, přeložil a poznámkami opatřil Dr. Miroslav Rašín, vydalo Ministerstvo zahraničních věcí v Praze, I. vydání v srpnu 1946, nákladem Orbisu, knihtiskárna Orbis, 67).

V průběhu jednání o německých reparacích vystoupilo Československo s návrhem týkajícím se především majetku tzv. sudetských Němců. Na konfiskovaný a bez náhrady znárodněný majetek osob německé národnosti, které v rozhodné době (v r. 1938 nebo 1939) nebyly německými občany, platilo toto ustanovení reparační dohody: „Při provádění ustanovení odstavce A shora nebude se majetek, který byl vlastnictvím země, jež jest členem Spojených národů, nebo jejích příslušníků, kteří nebyli příslušníky Německa v době anexe této země nebo její okupace Německem nebo jejího vstupu do války, odpočítávati od reparací.“ (Část I, čl. 6, odstavec D, majetkoprávní otázky ve vztahu ke Spolkové republice Německo, Pavel Winkler, in: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, sborník, vydal Ústav mezinárodních vztahů v Praze, 1996, str. 35 až 36).

Československo jako signatární stát Pařížské reparační dohodymělo nejen právo německý majetek na svém území konfiskovat, ale bylo to dokonce jeho povinností, která pro něj z dohody vyplývala. Nadto ČSR přijala závazek, že přijme opatření, aby zkonfiskovaný majetek se nemohl vrátit do německých rukou. Hodnotu tzv. sudetoněmeckého majetku nemuselo odpočítávat od svého reparačního účtu.

Výše uvedené jsou dosud stále platná, nezpochybnitelná a nepromlčená fakta. Jaká je reálná skutečnost ve vztahu k německým reparacím?

Německo nám z reparací dosud zaplatilo několik set milionů korun, tedy jen nepatrný zlomek z toho, co je nám povinno zaplatit. Naše reparační pohledávky spolu s nereparačními pohledávkami činily v r. 1945 360 miliard Kč (v hodnotě z roku 1938) /JUDr. R. Král, expert na mezinárodní právo, který se řadu let zabýval na ministerstvu zahraničních věcí majetkoprávními otázkami, v článku „Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil“, Právo, 9. 11. 1993/. K výši reparací se vyjádřil i prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc., vedoucí katedry na Právnické fakultě UK a tehdejší člen Legislativní rady vlády ČR. „Na mezispojeneckém reparačním úřadu v Bruselu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,4 milionu dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionů .“ Úřad v Bruselu skončil činnost koncem listopadu 1959 – tehdy bylo ze škod uhrazeno Československu necelé půlprocento! Čs. delegace tehdy na závěr zasedání prohlásila, že si čs. vláda vyhrazuje právo na odčinění všech způsobených škod. Československo nikdy neprohlásilo, že dosavadní částečné odškodnění považuje za ukončené.“ (Minulost je třeba uzavřít tečkou, Právo, 1. 10. 2004)

V roce 1973 dosáhly Československo a SRN dohody o navázání diplomatických styků. Při této příležitosti padla i otázka čs. reparačních nároků. V prosinci 1973, v souvislosti s podpisem dohody, tehdejší kancléř Will Brandt v Praze přednesl k této problematice prohlášení. V něm čs. nároky uznal, jejich úhradu však podmínil sjednocením Německa. Doslova tehdy prohlásil, že by nebylo spravedlivé požadovat, aby Německo platilo za situace, kdy nebyly splněny dohody a sliby Spojenců, že bude obnoveno sjednocené Německo. Toto prohlášení potvrdily v 80. letech i další německé vlády. Nesmělý pokus zahájit jednání o čs. nárocích učiněný v polovině roku 1990 německá strana odmítla s odůvodněním, že všichni její experti jsou zaměstnáni prací na dokumentech ke sjednocení Německa. Nicméně slíbilo po sjednocení rozhovory o nich zahájit. Sjednocení – přesněji připojení NDR k SRN – bylo vyhlášeno na začátku října 1990. I poté ale Bonn jednat odmítl s odkazem na první celoněmecké volby. Ty proběhly v prosinci. Po nich německá strana zaujala stanovisko: orientujme se na budoucnost, nebudeme se vracet do minulosti. Odmítla dokonce myšlenku „tlusté čáry“, podle níž se měly obě strany vzdát jakýchkoliv nároků. (Rekapitulace platných českých odškodňovacích nároků vůči Německu vydá na dlouhý seznam, Richard Král, Právo, 14. prosince 2004, str. 14). Místo toho, aby vláda SRN, v níž H. D. Genscher byl ministrem zahraničních věcí, přistoupila k jednání o reparacích, jak dříve německé vlády slibovaly, včetně Genschera, německé ministerstvo zahraničních věcí požádalo, abychom jim „předali bezplatně do vlastnictví“ palác na Malé Straně, v němž sídlilo velvyslanectví SRN. Dále pak diplomatickou notou žádala, abychom jim vrátili budovy, ve kterých před válkou sídlilo říšské velvyslanectví v Praze, které byly po válce v souladu s Pařížskou reparační dohodou zkonfiskovány! (Jak to bylo s českými nároky vůči Německu, Richard Král, Právo, 18. 3. 2005). Dnes se jedná o tom, darovat Německu Lobkovický palác, jež je kulturní památkou České republiky. Proti tomu je i poslední potomek šlechtického rodu Lobkoviců. Jak servilně působí naše zahraniční politika ve vztahu k Německu. Vracíme se opět do doby, kdy Němci něco poručí a my to vykonáme?

Naše reparační nároky vůči Německu stále platí, neboť celá záležitost nebyla dosud právně ukončena, a tedy Česká republika má plné právo kdykoliv položit na stůl otázku neuhrazených reparačních nároků. Můžeme se oprávněně ptát, proč dosud nebyla českým ministerstvem zahraničí tato otázka v česko-německých vztazích nastolena.

Tvrzení kohokoliv o tom, že Česko-Německou deklarací z r. 1997 se ČR i SRN zavázaly, že nebudou vznášet proti sobě majetkové nároky, a tudíž nemůžeme požadovat na SRN ani reparace, je, jak vyplývá i z výše uvedeného, právně zcela irelevantní. O jaké majetkové nároky SRN jde, které se údajně vůči nám zavázala nevznášet? Jde snad o konfiskovaný majetek tzv. sudetských Němců? Jaké majetkové nároky se zavázala SRN vůči nám tedy nevznášet? Takový majetek neexistuje. Jinak řečeno: SRN se tedy zavázala vůči nám nevznášet majetkové nároky, které de facto ani de iure neexistovaly a ani neexistují. Hrubou chybou některých našich politických, a dokonce i ústavních činitelů je, že přejímají zčásti či plně německou argumentaci.

Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků. Bázlivost či servilnost určitých kruhů v oprávněných státech, včetně České republiky, vznesení nároků zabraňuje stejně účinně. Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení o smlouvě o reparacích znamená, že reparace jsou už nadobro smeteny ze stolu. Stanovisko USA však bylo zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí USA mlčení „prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti.“ (Odškodnění 2000–2006, Česko-německý fond budoucnosti, 2007). Jen mírová konference a uzavření mírové smlouvy s Německem, jež bude obsahovat ustanovení o reparacích, které má SRN zaplatit poškozeným státům, může být touto tečkou, o níž se výše zmínil i prof. V. Pavlíček. A ta tečka nebyla dosud učiněna. Požádat SRN, aby splnila své reparační povinnosti vůči nám, nejen můžeme, ale i z hlediska našich zájmů i musíme. Němci jsou sice přeborníci v neplnění reparací, jak ukázala již období po první světové válce, ale přesto jejich povinnost zaplatit nám náhradu škod, které nám způsobili svou agresí, dále trvá.

Pokud tedy kdokoliv z našich politiků, nebo z německé strany, tvrdí, že otevírání otázky splacení německých válečných reparací je „politicky nekorektní“, jak je dnes módní říkat, nebo že jde dokonce o nebezpečné otevírání Pandořiny skříňky, nebo že je dokonce vše již promlčeno a vyřešeno stávajícími česko-německými smlouvami, tak se buď mýlí z neznalosti pravého stavu věci, nebo jednoduše neříká pravdu. Jediné skutečné reálné „nebezpečí“, které vidíme, „hrozí“ Německu, že nám bude muset konečně zaplatit reparace. Je přece zcela přirozené, že když někdo něco ukradne, zničí, musí škodu nahradit. To je přece v civilizovaném světě zcela běžné. Nebo to pro Německo a Němce neplatí? Nesplacení reparací, které nám Německo dosud dluží, je porušením jednoho z principů mezinárodního práva.

Česká republika není sama, komu Německo dosud nesplatilo válečné reparace. Nedávno byly slyšet hlasy z Polska, Slovinska, a opakovaně i z Řecka a Itálie. Je iluzí si myslet, že pokud nebudeme důsledně vyžadovat to, co podle platného mezinárodního práva nám spravedlivě náleží, tak nám Němci sami přinesou na zlatém podnosu. Nutné je, aby se naše politická reprezentace začala o tuto věc více zajímat a důsledně ji po Německu vyžadovat. Je sice hezké, že současný prezident se velmi lidsky vyjadřuje například k obětem nacistického řádění v Lidicích, a jinde i soucítí s obětmi nacismu, ale nutné jsou také činy – skutečné, jak se říká, „chlapské“ činy. Jen tak lze skutečně říci, že současní Němci a Německo má skutečný zájem na vzájemném smíření a pěstování dobrých sousedských vztahů s Českou republikou na bázi „já pán, ty pán“.

U nás již po léta hlásaná zásada, že to, co bylo ukradeno, musí být vráceno, se podle našeho názoru musí vztahovat i na to, co nám hromadně a dlouhodobě kradli a ničili v průběhu druhé světové války Němci. Když dnes odčiňujeme například církve, tak stejně tak máme plné právo požadovat to samé po Německu. Pokud tak nečiníme, tak důsledně nejenže nehájíme státní národní zájmy, ale navíc do budoucna si připravujeme situace, kdy s námi již nikdo nebude jednat jako rovný s rovným. Současné Německo jenom těží z toho, že Češi jsou po staletí navyklí neustále před někým ohýbat hřbet, místo aby si za svou národní svrchovaností pevně stáli.

Proto je velmi alarmující, když například „náš“ ministr zahraničí či spíše „zahraniční ministr“ Karel Schwarzenberg v rozhovoru s německými novináři, zjednodušeně řečeno, prohlásil, že se necítí jako Čech, ale jako Böhme? I tzv. sudetští Němci o sobě prohlašují, že jsou Böhme. Jak tomu máme rozumět? Máme přímo na nejvyšších místech státní politiky opět „pátou kolonu“, jako před osudným 1938?

Skutečné smíření v česko-německých vztazích oficiálně může nastat a dosáhnout naplnění uzavřením minulosti. Uzavření minulosti ale znamená splnění všech závazků z ní plynoucích, nikoliv jenom udělání „tlusté čáry“. K tomu patří splacení válečných reparací Německem České republice. Současně by měla německá vláda zpacifikovat jakékoliv revanšistické hlasy mezi tzv. krajanskými sdruženími Němců a jejich potomků, kteří byli po válce z Československa a z východní Evropy na základě mezinárodních smluv vítězných mocností a jejich spojenců, kam patří i nástupní státy bývalého Československa, po právu odsunuti jako historická nutnost i jako jediný přiměřený trest za zradu, které se dopustili na Československu a jeho národech.

Dovolím si tvrdit, že každá Česká vláda, která aktivně neusiluje o uzavření minulostí poškozených česko-německých vztahů důrazným trváním na splacení reparací, není vládou hájící důsledně skutečné české národní zájmy. Současně věřím, že jejich splacení je i v zájmu samotného Německa, jehož národ má tak možnost splatit svůj velký karmický dluh.

15. 8. 2012

A Češi pořád platí a makají, závidí Němcům, jak si tam žijou, ale už nevědí, že žijou i z českých peněz.

Otázka by mohla znít, proč Němci své dluhy neplatí?