Příběnice

 

 

Cestu z Tábora do Příběnic najdete zde.

 

 

"Příběnice, ležící na Lužnici jihozápadně od Tábora v katastru obce Malšice (okres Tábor), jsou sídlištním celkem, sestávajícím z hradů Příběnic na levém a Příběniček na pravém břehu řeky, z podhradních sídlišť k oběma hradům příslušných a z předhradí s poplužním dvorem nad Příběnicemi. Tato výjimečná koncentrace středověkého osídlení, jež tu zaniklo k určitému známému datu, byla už odedávna sledována odborným zájmem. Navíc zvyšuje důležitost místa jen historický význam v dějinách národa."

"V místě Příběnic, mezi obcemi Dražičky a Bečice, proráží Lužnice hlubokým korytem středočeský žulový masiv a vytváří mohutné zákruty, z nichž právě příběnický je nejvýraznější.

 

Na levém břehu přechází prudký svah v nevelkou pobřežní planinu, vytvořenou říčními sedimenty.

 

Skalnatou ostrožnu zaujal hrad Příběnice, jeho svažité předpolí bylo zastavěno předhradím, planina při řece pod ostrožnou byla vyhlédnuta jako ideální místo podhradí, jež se stalo zárodkem budoucího městečka. Neširoký výběžek této planiny, sledující jižním směrem břeh řeky, byl zastavěn latránem, uličním sídlištěm v trase cesty tudy původně procházející. Hrad Příběničky zaujal temeno protilehlé strmé ostrožny, spadající k řece s náhorní planiny východní stranou. K západu a jihu od vlastního hradu vzniklo předhradí a na nevelké planině při řece poněkud jižněji bylo vyhlédnuto místo pro malé podhradní sídliště.

 

Tato situace přírodních podmínek dávala při obratném jich využití možnosti ještě většího opevnění a ideální možnost uzávěry údolí Lužnice a jejího toku, který poskytoval v krajině jinak málo schůdné důležitou možnost komunikace. Současně mohla takto být kontrolována i cesta, sledující tok Lužnice v jeho dolní části."

 

 

 

Hrad Příběnice

 

- stavební charakteristika

 

Věž

"Hradu Příběnicům vévodila mohutná osmiboká věž, jejíž zdivo je dosud na západní straně zachováno do výšky 5 m (článek je z roku 1959, pozn. T. J.). Mohutné zdivo věže v síle 3,5 m uzavírá polygon o průměru 11 m. Je lomové, v nárožích vyložené žulovými kvádry. Věž zaujímala východní část hradu, oddělenou příkopem od západní části s palácem a dalšími budovami."

osmiboká věž v Příběnicích

Pozůstatky osmiboké věže (archiv T. J.)

 

 

Nádvoří hradu

"Vlastní areál hradu má své ústřední nádvoří o rozloze 30x15 m, kolem něhož jsou rozmístěny jednotlivé objekty. Jižní stranu nádvoří zaujímal původně palác, oddélná budova, jejíž severní fronta obrácená do nádvoří byla pročleněna pěti opěrnými pilíři. Přízemní odkrytá část paláce je příčkou rozdělena ve dvě prostory se samostatnými vchody."

 

Kaple

"Západní stranu nádvoří uzavíral objekt čtvercové podoby, jehož východní stěna není úplná. Není vyloučeno, že v tomto objektu máme zachovánu hradní kapli, jednolodní síňovou stavbu orientovanou k východu. V těchto místech zkoumaných v dřívějších letech Dr. Koupovou z táborského musea, byla nalezena polévaná dlaždice s reliéfem heraldického českého lva."

 

Věžovitá stavba

"Severní strana nádvoří byla rovněž zastavěna objekty, stejně jako část hradu položená více k západu, kde byly odkryty základy věžovité stavby."

 

Příběnické podhradí

"Příběnické podhradí, uzavřené jednak svahem ostrožny, jednak řekou, vytvářelo součást sídlištního celku - opevněné předpolí. Bylo obehnáno hradbou, přisedající na skalní stěnu na severní straně a sledující odtud v odstupu asi desítimetrovém tok řeky až k nejzazšímu výběžku planiny na jihu, kde se stýkala s hradbou, vedenou po svahu kopce od brány při malšické cestě. Takto uzavřená plocha byla přístupná vlastně jen od východní strany cestou prudce klesající po svahu ostrožny."

 

Pozůstatky Příběnického podhradí

Pozůstatky Příběnického podhradí (archiv T. J.)

 

 

Cesty

"Byla to malšická cesta, jež se v předhradí rozdělovala na dvě větve, hradní a městskou. ještě nad městečkem či spíše v místě, kde vcházela do městského areálu, byla přeťata hradbou s věžovitou branou.

 

Druhou komunikací příběnického městečka byla táborská cesta, přicházející po pravém břehu řeky pod hradní skálu, kde dřevěným mostem přešla do areálu podhradí branou při úpatí skály. Není vyloučeno, že na místo můstku byl přechod přes řeku zjednán přívozem. V městečku se tato cesta křižovala s malšickou a vedla dále po proudu řeky latránem, kde se lomila a branou při řece vcházela na most, vedoucí do podhradí Příběniček. V místě lomu osy hlavní cesty se oddělovala ulička, směřující dále k jihu až na obratiště před bránu objektu na jižním konci latránu."

 

Stavební materiál a další stavby

 

"Lze předpokládat, že původní osídlení městečka zaujímalo celou plochu takto vymezenou. Vzhledem k tomu, že dnes jsou patrné pouze objekty při svahu hradního kopce a v latránu, zachované vesměs ve zbytcích kamenné výstavby, byla na místě domněnka, že latrán, sledující v podstatě táborskou cestu, měl výstavbu kamennou, zatím co městečko na planině při řece bylo vesměs zbudováno ze dřeva a tak zmizelo s povrchu.

 

Pokud jde o jednotlivé stavební objekty a jejich význam, je nutno říci, že hradba zachovala dosud z velké části svoje zbytky, někde dokonce v plné výši i s cimbuřím (tak v blízkosti brány na most do Příběniček). Stejně tak jsou dosud velmi dobře patrné obě brány při táborské cestě, zvláště brána, vedoucí na most do Příběniček.

 

Druhou skupinu objektů kamenné výstavby nalézáme ve vlastním latránu. První jeho objekty můžeme sledovat po pravé straně cesty až k místu jejího lomu na most. V tomto prostoru, vymezeném na východě a jihu trasou cesty a na západě hradbou, jsou zřetelné terénní prohlubně se zbytky obvodového zdiva, ukazující na bohaté půdorysné členění jednotlivých stavebních celků.

 

Další sídlištní prostor, vymezený samostatnou hradební zídkou, leží na jihovýchod odtud, na severní straně vymezen cestou k mostu, na východě trasou slepé latránské komunikace, na západě pak hradbou k níž je přisazen. Je to nepochybně sídlištní celek, patrně dvorec s bohatým vnitřním pročleněním půdorysu. Proti němu na druhé straně cesty ve svahu jsou stopy rozsáhlého obdélného stavení, s půdorysem mnohem prostším. Dále k jihu máme stopy dalšího stavebního celku, sevřeného stykem obou hradebních zdí a zaujímajícího tak nejjižněji část sídliště. Před tímto objektem končila severojižní komunikace na prostorném obratišti.

 

Zdá se, že příběnický latrán byl zastavěn stavebními celky, vytvořenými organickým seskupením menších jednotek. Tyto celky, jakési dvorce, byly uzavřeny odhradní zdí, čímž byl posílen pevnostní charakter tohoto sídliště."

 

Antonín Hejna

Výsledky archeologického výzkumu v Příběnicích, str.12,13

Jihočeský sborník historický

 

Historie Příběnic

 a Příběniček

 

 

 "Počátek osídlení Příběnic klademe nejdříve podle historických dat do 1. poloviny 13. století, kdy byl hrad střediskem držav rožmberských Vítkovců, jímž náležel celý kraj od Jistebnice až k Soběslavi.

 

Vzhledem k neobvyklému pojmenování hradu se právem můžeme domnívat, že tu, patrně na planině nad hradem, existovala starší osada, jež dala jméno pozdějšímu hradu.

 

První historická zpráva o Příběnicích je z roku 1243, kdy byl hrad v majetku Vítka z Příběnic a z Rožmberka. Pro rozšíření panství a pro stavební rozvoj hradu a sídliště pod ním měla nepochybně význam doba vlády Jindřicha z Rožmberka (1262-1310) a jeho nástupce Petra (1310-1347), dvořana Jana Lucemburského a velkorysého stavebníka.

 

Snad již za vlády Jidnřichovy byl postaven na protilehlém břehu hrad Příběničky, poněvadž Petr buduje na obou hradech kaple.

 

Synové Petrovi si po několika letech společné vlády rozdělili v roce 1369 oba hrady a panství. Oldřich zůstal na Příběnicích a vládl městečku a vesnici na levém břehu a celému zboží na Soběslavsku a Jistebnicku, Petr a Jan vládli z Příběniček okolním vesnicím na pravém břehu řeky a městečku Jistebnici. Po smrti bratří se obě panství spojila v rukou Jindřicha, vůdce panské jednoty a dočasného věznitele Václava IV.

 

Příběnice, zprvu rodové sídlo, se během dvou století, dík své výhodné poloze, staly pevností, opěrným bodem rožmberského panství. Tento význam Příběnic i celého komplexu včetně Příběniček byl zřejmý především za vlády Oldřicha z Rožmberka (1403-62). Od roku 1420 se stal Oldřich nepřítelem Táborů i jejich kazatelů, které stíhal a věžnil na svých hradech.

 

Bylo to právě uvěznění významného kazatele Václava Korandy na Příběnicích v roce 1420, jež se stalo příčinou jejich pádu.

 

Když se uvězněnému Korandovi podařilo osvobodit sebe a své spoluvězně a získat i část hradní posádky, nedalo vnějšímu útoku Táborů pod vedením hejtmana Zbyňka z Buchova příliš mnoho práce zmocnit se hradu, sídliště pod ním i opuštěných Příběniček.

 

O tom, co se dělo v městečku pod hradem, nejsme zpraveni. Je možné, že část ovybatelů zůstala při svém hospodářství. Poloprázdné městečko se brzy po ovládnutí Táborem stalo útočištěm táborské chudiny, t. zv. adamitů, která, vedená Martinem Húskou i jinými kazateli, byla vypuzena z Tábora měšťanskou stranou vedenou Mikulášem z Pelhřimova. Tyto rozpory se projevily v Táboře již na podzim roku 1420, vyvrcholily však na počátku dalšího roku exilem adamitů. Uprchlíkům však nebylo dopřáno klidu ani po několika týdnech pobytu. Krátká epizoda příběnických adamitů byla brzy potom tragicky ukončena Janem Žižkou na Klokotech v dubnu a v okolí Stráže nad Nežárkou v září roku 1421.

 

Odchodem táborské chudiny z Příběnic nastalo další, poslední obdbobí jejich osídlení. Třebas byl hrad v moci Tábora, moc Oldřichova byla postupem let stále zřetelnější a projevovala se hlavně odváděním feudální renty ze zabraného zboží. Smlouva, kterou Oldřich uzavřel v roce 1437 s Táborem, znamenala konec hradu i města. Třebas bylo touto smlouvou žádáno rozboření hradeb a věží, sdílelo městečko osud s hradem k němuž náleželo. Po rozboření obou hradů zaniklo i podhradní osídlení ne-li ještě v roce 1437, tedy brzy potom."

 

Antonín Hejna

Výsledky archeologického výzkumu v Příběnicích, str.13,14

Jihočeský sborník historický

 

 

 

 

Adamité 

 

 

Avšak, co se týká adamitů Ivo Wiesner ve své knize Do ráje projdeš peklem II. Konec předpeklí ráje říká, že adamité byli českou větví Katarů. Ale dopřejme si zajímavou citaci přímo z knihy, str. 56:

 

 

"Starodávná  minulost velmi poznamenala území Vizigótů, známého pod jménem Carcassone... Protože Gótové i Galové byli nábožensky velmi tolerantní, měla zdejší víra podobu splynutí nazarenského (essenského) křesťanství, antického, galského i germánského pohanství, kultu Mithry a především gnostické filosofie. Také židovské náboženství bylo respektováno jako plnoprávná a legitimní víra, což se o zbývající Evropě říct nedá.

 

Zdejší vikomti svůj původ odvozovali přímo z pokrevní linie Ježíše Krista a jeho legitimní manželky Marie Magdalény, která právě sem, do tohoto Bohem požehnaného kraje, odešla s několika přáteli, aby tu porodila Ježíšovo první dítě - dceru Tamaru. Když byzantský císař vyhnal skupinu Bogomilů (kteří se hlásili k manicheismu a křesťanské gnozi), našli exulanti útočiště právě tady. Postupně se sžili s obyvateli a zdejší vyznání víry bylo vždy velmi vzdálené římskokatolickému křesťanskému dogmatu, tedy pokud s ním někdy předtím mělo vůbec něco společného. Spíš lze říci, že si římskokatolické víry nikdo příliš nevšímal.

 

V průběhu dvanáctého století nejen prostý lid, ale i zdejší šlechta odmítla papeže. Přesto katolické kněze nikdo nevyhnal, jen je prostě ignorovali.

 

Rozšířilo se duchovní učení zvané "Katarství" (od řeckého slova katharsis - znovuzrození).

 

Sami Kataři se nesnažili o nějakou revoltu nebo vytvoření církve s tuhou vnitřní strukturou. Byli totiž stoupenci gnostického křesťanství, zachovávajícího ducha původního Ježíšova učení, od něhož se římskokatolická církev po Nicejském koncilu zcela odchýlila.

 

Gnostičtí biskupové se odvolávali na původní Evangelium sepsané těmi, kteří osobně Ježíše znali a byli jeho přímými žáky, jako například Marie Magdaléna...

 

...Římskokatolická církev se ve svém postavení cítila mocensky ohrožena, což nakonec vedlo k několika křížovým výpravám, jimž pomáhal hlavně francouzský král...

 

... Zbytky Katarů, kteří unikli masovému vraždění a násilné římskokatolické konverzi, se rozprchly po Evropě. 

 

Poměrně početná skupina Katarů se usadila také v jižních Čechách, neboť Čechy jim byli blízké stále doutnajícím odporem proti římskému papeži a jeho dogmatické církvi.

 

Král Václav I. je nepronásledoval, protože si z církve zas tak moc vrásky nedělal. Kataři byli koncekonců většinou šikovní a zkušení řemeslníci a kulturně vyspělí lidé. 

 

Označení "Katar" Němci nakonec zkomolili na "katzer" a z toho se vyvinul i český termín "kacíř".

 

Českou větví Katarů byli adamité.

 

Likvidaci zbytku francouzských Katarů dokončil francouzský král Ludvík IX., zvaný "Svatý". Posledním symbolickým aktem bylo dobytí hradu Carcassone v předhůří Pyrenejí a upálení 205 zajatých Katarů, kteří se ani bitvy nezúčastnili, protože odmítali vzít do ruky zbraně."

 

 

 

Velice zajímavý příběh, který nám najednou "sektu" adamitů staví do úplně jiného světla. Pokud však adamité byli proti římskokatolické církvi, stejně tak, jako husité, proč ti je potom zavraždili? Že by se již husité v té době odklonili od svého původního záměru boje proti římskokatolické církvi?

 

 

Stejně tak je i zajímavé spojení s francouzským králem Ludvíkem IX., řečeným "Svatým" - onen Ludvík daroval klášteru Svatá Trnová Koruna trn z Kristovy koruny. Vzhledem k tomu, že se domnívám, že po určitou dobu po založení kláštera probíhalo v Koruně vyučování a zasvěcování do tajných učení předávaných cisterciáky (je zde provázanost s templáři), a to učení zcela určitě velmi silně korespondovalo s učením gnostickým a essénským, byly to mocenské zájmy, které způsobily tolik utrpení.

 

 

Zdá se, že propojovací článek mezi Svatou Trnovou Korunou a Táborem jsou adamité, tajné učení a Máří Magdaléna!

 

 

O významu Zlaté Koruny zde.

 

 

 

 

Fotogalerie středověkého města Carcassonne

(archiv T. J.)