Nová občanská válka 1448-1450

Nová občanská válka 1448-1450

 

 

3. intermezzo

 

 

Autor: Carloman

27.6.2011, Závist

 

Tento článek, nebo jeho výňatky, vyjma citovaných statí, může být kopírován a použit pouze s písemně potvrzeným souhlasem autora článku.

 

 

Po smrti Albrechta Rakouského nastalo opětovné bezvládí, byť obě znesvářené strany uznaly jako následníka trůnu, Albrechtova syna – Ladislava Pohrobka. Přesto se nové spory přiostřily, když roku 1447 papežský legát Jan Karvayal výslovně žádal, jménem papeže, aby se české nekatolické křídlo šlechty a měst oficiálně zřeklo kalicha.Vůdcem nekatolické strany, tj. utrakvistů, byl v té době zvolen Jiří z Poděbrad, který navrhoval za dané situace volbu tzv.“zemského správce“.


Byl si dobře vědom, že při této volbě je nejžhavějším kandidátem. V této jeho kandidatuře ho podporovala řada kališnické šlechty a měst.Situace kolem politického vydírání ze strany papežského stolce, reprezentovaného výše jmenovaným papežským legátem, přála více než kdy jindy volbě „zemského správce“.


Jiří z Poděbrad se rozhodl vytěžit z nastalé situace maximum svého politického vlivu a se svými spojenci ovlivnit další vývoj v království.

 

Cit. „V červenci 1448 se sešel v Kutné Hoře sněm strany podobojí a zvolil Jiřího z Poděbrad zemským správcem. Byla to ovšem volba provedená pouze jedinou stranou, nebyla tudíž všeobecně uznána. Chtěl-li si Jiří vymoci uznání, musil sáhnout ke zbrani. Bylo proto ihned přistoupeno k sbírání vojska a koncem srpna se u Kutné Hory soustředilo vojsko v síle asi 9 000 mužů, mezi nimiž bylo 12 pánů se svým doprovodem, více než 400 zemanů z východních Čech a měšťané hradečtí, mýtští, chrudimští, čáslavští, českobrodští a poličtí.Pod vrchním velením Jiřího Poděbradského byli podveliteli tohoto vojska krajští hejtmané Kostka z Postupic, Hertvik z Rusinova, Jan Čabelický a staří husitští hejtmané Jan Pardus, Jeník z Mečkova, Petr z Ostromeče aj.“ Str. 26

 

Prvým cílem útoku této armády se stala Praha, která byla tou dobou ryze katolická. Jiří však mohl počítat s širokou podporou pražských řemeslných cechů a pražské chudiny, které stranili kališníkům.Přesto se však uchýlil k léčce, neboť nechal vypustit „fámu“, že jeho vojsko je určeno k porážce a osvobození těch měst a hradů, které dosud byly v rukou Fridricha Saského, a to ještě z dob husitských válek.


Protože Jiřího stoupenci ze Západních Čech se začali shromažďovat u Loun, vyzněla tato fáma velmi věrohodně a nikdo neočekával jiný vývoj situace.Původně měl Jiří Poděbradský v plánu naoko táhnout na západ proti silám Fridricha Saského, přičemž jedna z mnoha zastávek bude i Praha. A při té příležitosti ji plánoval obsadit.


Strana katolická se do jisté míry dala oklamat, nicméně tak úplně na proklamovanou mírumilovnost kališnické armády vůči nim „nespolkla“ a přestože se nijak nechystala k obraně, odmítla striktně požadavek na Jiřího průchod Prahou.Zaskočený Jiří z Poděbrad změnil ihned taktiku a otevřeně vyhlásil 1. září 1448 Praze, potažmo katolické straně, válku.


Prahu a její vůdce ze strany podjednou to ale kupodivu překvapilo natolik, že se ocitla „v úzkých“. Povolat na obranu měšťanstvo a svěřit mu obranu hlavního města bylo velmi riskantní, neboť si všichni vůdcové katolíků velmi dobře uvědomovali sympatie a náklonnost širokých vrstev Pražanů ke kališníkům.Nebyl ani posílen sbor k obraně města, vytvořený z žoldnéřů, nýbrž byli požádáni o pomoc nejmocnější páni z řad katolické šlechty.


O.F. o této situaci píše toto:

Cit. „ Do poslední chvíle doufali jeho protivníci ( katolická šlechta a radní ), že Jiří dá se k Roudnici a překročí tam Labe, když však 2. září přitáhl k Vršovicům, nebylo více možno pochybovat, že jde o skutečný útok na Prahu. Došlo k němu v noci na 3. září. Vojákům Jiřího podařilo se s překvapením slézt hradby Nového Města proti Vyšehradu a zmocnili se pak rychle bez boje celého města. Obyvatelstvo se bez okolků přidalo k Jiřímu a nečetný průvod Menharta z Hradce a Hanuše z Kolovrat, dvou reprezentantů strany pod jednou se o odpor ani nepokusil. Menhart byl zajat, Hanušovi se podařilo uprchnout.“ Str. 26. – 27.

 

Je samozřejmé, že tento vojenský úspěch nebyl jen úspěchem válečným, nýbrž i získal Jiřímu Poděbradskému a jeho stoupencům jasnou a nezpochybnitelnou politickou převahu. Strana podjednou, reprezentovaná dalšími městy a tradičně katolickou šlechtou se nezmohla na vojenský protiúder, doufajíc, že válka je již skončena a že Jiřímu šlo pouze o dobytí a obsazení Prahy.


Navíc rozlišování strany podjednou a podobojí přestalo mít ryze náboženský význam, neboť v řadách stoupenců Jiřího z Poděbrad bychom snadno našli i ryze katolické pány (např. Zdenka ze Šternberka) a naopak v řadách strany podjednou i mnohé zuřivé kališníky (např. Bedřicha ze Strážnice nebo Koldu ze Žampachu), kteří neměli problém vstoupit do spojenectví se zapřisáhlými katolíky (např. Oldřichem z Hradce), přičemž tento zde posledně jmenovaný katolický pán jako první (a jediný !) vyhlásil Jiřímu nepřátelství ihned po dobytí Prahy, především jako reakci na zajetí jeho otce Menharta.Největším překvapením na tehdejší politické situaci však bylo určitě otevřené nepřátelství bašty husitské revoluce – města Tábor, proti straně Jiřího z Poděbrad.


Z těchto skutečností je zcela zřejmé, že nastalou politickou krizi a následnou občanskou válku nelze již vidět jako pokračování husitských válek a nelze ji ani považovat za válku náboženskou.Také pozdější označování Jiřího z Poděbrad za „husitského krále“, jeví se teď velmi nepřesvědčivě.


Katolická šlechta po úspěchu Jiřího na poli válečném, probrala se konečně z letargie a iniciovala vytvoření tzv. „Strakonické jednoty“.V tomto svazku bylo 11 pánů z jižních Čech a města Plzeň, Budějovice a Kadaň. Hlavou tohoto paktu byl zvolen hlavní iniciátor paktu - pan Oldřich z Rožmberka.


Boje s Jiřího proti stranou se však odbývaly formou drobné záškodnické války, přičemž oficiálně obě strany spolu usilovně vyjednávaly na diplomatické úrovni.K otevřenému nepřátelství došlo až poté, když ke Strakonické jednotě přistoupil i saský kurfiřt Fridrich.

 

Na straně Jiřího z Poděbrad stálo přes 30 pánů, většinou z řad nižší šlechty a 21 město. Jiří Poděbradský nechtěl se stát iniciátorem nové občanské války, a proto zatím nepodnikal žádné válečné operace, ale pouze vedl jednání s nepřátelskou stranou, přestože byl skálopevně přesvědčen o bezúčelnosti této diplomacie.Po vyhlášení otevřené války ze strany Strakonické jednoty s ulehčením se vyvázal z jalových diplomatických tahanic a zahájil dlouho připravovanou ofenzivu.


Tato ofenziva však nesměřovala přímo na vůdce Strakonické jednoty, Oldřicha z Rožmberka, nýbrž byla namířena na majetky a hrady jeho spojenců, které slibovaly snadná dílčí vítězství, která by pak mohly vést, když ne k porážce, tak alespoň k izolaci vedení Strakonické jednoty, především právě Oldřicha Rožmberského.18. května dobyla armáda podobojí hrad Kostelec nad Sázavou, majetek Kuneše z Dubé. Následovalo obležení hradu Buštěhradu, v držení pana Jindřicha z Kolovrat.


Současně s válečnými operacemi vedl Jiří z Poděbrad jednání i se zahraničními možnými spojenci a tak se mu podařilo uzavřít spojenectví s Vilémem Míšeňským, Albrechtem Braniborským a Otou Bavorským.


Nový zemský správce tak mistrně využil odvěké rivality jednotlivých německých říšských kurfiřtů a získal tak i spojence, kteří, přinejmenším politicky převážili spojenectví Fridricha Saského se Strakonickou jednotou.


Armáda Strakonické jednoty stále ještě, i přes vyhlášení války z její strany, nebyla bojeschopná natolik, aby mohla vytáhnout do pole proti kališníkům.


V řadách Strakonické jednoty se navíc negativně projevily osobní zájmy a ambice jednotlivých šlechtických rodů a katoličtí páni se nejprve rozhodli řešit svoje vlastní problémy.
Armáda se tak scházela mnohem pomaleji, než to bylo v dané situaci únosné a navíc ono tolik vychvalované spojenectví s Fridrichem Saským nepřinášelo patřičný efekt.


Fridrich Saský si byl velmi vědom, že po vstoupení jeho sousedů do spojenectví s Jiřím z Poděbrad, jsou apriori ohroženy jeho zájmy a majetek.


Poslední „podpásovkou“ pro Fridricha a jeho postavení v rámci začínající války bylo to, že jeho vlastní bratr Vilém uzavřel spojenectví s Jiřím Poděbradským a přidal se k ostatním, výše uvedeným, říšským kurfiřtům.


To znamenalo upoutání saských oddílů doma a jejich neúčast na válce proti kališnické straně.
Nakonec jediný kdo ze Strakonické jednoty vytáhl do války, byl syn pana Oldřicha z Rožmberka, Jindřich.


Jeho armáda se dala na pochod 25.května, směrem od Tochovic k Rokycanům, kde vyčkal na spojenecké oddíly pana Mikuláše z Lobkovic.


Jiří Poděbradský, poté co obdržel zprávu o pohybu nepřátelských sil, upustil od probíhajícího obléhání hradu Buštěhrad a vytáhl do pole, očekávajíce rozhodnou bitvu.


Svůj postup provedl v bojové pohotovosti, tj. v pochodovém tvaru vozové hradby, připraven ihned po přiblížení nepřítele zaujmout bojové postavení a zahájit bitvu.


Nepřítel však zůstal stát na místě, tj. u obce Mýto, mezi hradem Žebrák a městem Rokycany.
Po přiblížení oddílů Jiřího Poděbradského, nechal Jindřich Rožmberský uzavřít své armády do vlastní vozové hradby a připravil se k defenzivní taktice.


Jiří z Poděbrad ho napodobil a na dostřel děl nechal pochodový šik bojových vozů uzavřít do obranné formace a to přestože byl v početní převaze.


Přes všechna bojovná prohlášení obou stran a harašení zbraněmi se opakovala situace od Tábora, z roku 1438, z válek s Albrechtem Rakouským.


Nakonec až na drobné tradiční, spíše osobní šarvátky rytířského jezdectva z obou stran, k rozhodující bitvě nedošlo a celá situace byla v rukou dělostřelectva obou nepřátelských armád.
A bylo to právě dělostřelectvo, konkrétně strana zemské správce, která získala navrch. Jindřich Rožmberský ve snaze zachránit zbytek své armády se stáhl a vyklidil pole.


Přestože šlo pouze o další dílčí vítězství, nikoliv o rozhodující bitvu, vzalo to členům a přívržencům Strakonické jednoty chuť na další válečné operace proti kališníkům.


Výsledkem celé situace bylo jednání o příměří, iniciované Strakonickou jednotou, které bylo uzavřeno dne 9.června na hradě Vildštejně, přičemž byli z jednání o smíru vyloučeni předem Fridrich Saský a Kolda ze Žampachu, kteří se postavili proti smíru.

Kolda ze Žampachu byl nakonec přinucen k přistoupení ke smíru armádou hradeckého kraje, když tato mu poplenila a dobyla část jeho majetku a tvrzí.


Jiří s ostatními hotovostmi království zaútočil na Fridricha Saského a navázal tak v podstatě na původně oznámený oficiální cíl svého tažení, tj. osvobození těch hradů a měst v Čechách a v Míšni, které Fridrich obsadil za husitských válek a která doposud okupoval.


11. září se armáda zemského správce v počtu cca 10 000 mužů shromáždila u Mostu, přičemž hrady Osek a Duchcov byly osvobozeny od Sasů ještě před zahájením oficiální invaze do Saska.
Jakmile české oddíly překročily hranice Saska, vpadl na Fridrichovo území i míšenský markrabě Vilém, naplňujíc tak závazky spojenectví s Jiřím Poděbradským.


Ke spojení spojeneckých sil Čechů a Míšenských došlo jižně od města Lipsko.
Fridrich mezitím sebral dostatečnou zbrojní hotovost, nutnou k odražení útoku, nicméně mezitím česko-míšeňská koalice dobila 15.října důležité saské město Gera.


Poté vytáhl Jiří se svou spojeneckou armádou proti nově sestavené zbrojní hotovosti Fridricha Saského, nicméně k bitvě nedošlo, neboť se do celého sporu vložil německý král Fridrich III. a přesvědčil obě strany k ústupu. České vojsko se vrátilo domů, stejně tak i oddíly z Míšně.
Definitivní mír byl však uzavřen až roku 1459, přičemž byly beze zbytku splněny podmínky české strany a Most, Duchcov a Osek byly vráceny české koruně, bez dalších nároků německé strany.


Zajímavostí v této válce z hlediska odkazu husitů a Táboritů je bezesporu využití taktických forem válečných operací po vzoru Jana Žižky a Prokopa Holého např. vozová hradba byla i v této době využívána nejen českou armádou kališnickou, ale i katolickou.


Jak dosvědčuje autor citované knihy, O.F. –

Cit. „ Nejen vojska obou českých stran, nýbrž i Němci užívají válečných vozů. O Vilému Míšeňském je například výslovně řečeno, že dorazil k Pegau s 240 vozy.“ Str. 33.

 

Doba bezvládí, respektive doba s nečinným králem Ladislavem Pohrobkem, jenž se nevlastní vinou ocitl ve vleku dvou znesvářený stran podjednou a podobojí, tedy mezi katolíky a kališníky, skončila smrtí Ladislava a zvolením tehdejšího zemského správce, Jiřího z Poděbrad za nového českého krále.


Korunovace se uskutečnila dne 2. března 1458, avšak v žádném případě se nestala všemi akceptovaným východiskem z politické krize.


Korunovace někdejším zemského správce rozvířila, i přes nezanedbatelný vojenský i politický vliv nového krále, nové spory, které vedly k dalším válkám o upevnění nové královské moci.
Řada moravských pánů a měst neuznala korunovaci Jiřího z Poděbrad za českého krále legitimní a spolu se Slezany vypověděla Jiřímu válku.


K těmto odpůrcům se přidal i rakouský vévoda Albrecht ( prosím, nepleťme si ho z otcem Ladislava Pohrobka, Albrechtem Rakouským ), jeden z neúspěšných kandidátů na českého krále po smrti Ladislava Pohrobka.


Klidu nepřidal ani nátlak papeže Pia II., který roku 1462 prohlásil původní kompaktáta, jímiž bylo uznáno právo na vyznávání podobojí, tedy základní kámen kališnické ideologie, za zrušené. Poté následovala papežova výzva k novému českému králi, aby se odřekl kalicha a vyznavače strany podobojí postavil mimo zákon.


Po striktním odmítnutí nového českého panovníka prohlásil jmenovaný papež v roce 1462 Jiřího za sesazeného krále a zprostil ho poddané přísahy loajality. Tím dal jasně najevo, že nový český panovník není pod ochranou Svatého stolce.


Tuto skutečnost využili nepřátelé Jiřího a spojili se v tzv. „Jednotu zelenohorskou“ a vypověděli králi poslušnost.


Zároveň papež tento akt podpořil výzvou k ostatnímu křesťanskému světu k vyhlášení křižácké války proti králi Jiřímu.


V jednotě zelenohorské se sešli tradiční oponenti Jiřího, z dob jeho výkonu zemského správce ( např. Zdeněk ze Šternberka ), dále olomoucký biskup Tas, vratislavský biskup Jošt, slezská knížata Mikuláš Opolský a Jindřich Hlohovský a města Plzeň, Olomouc, Brno, Znojmo, Jihlava, Vratislav, Namyslav, Svídnice, Javor, Zhořelec, Žitava, Lubaň, Budyšín, Libava, Kamenec a celá dolní Lužice.


Jak vidno, šlo o spojenectví velmi mocné, nicméně slabinou tohoto paktu byla jeho územní rozptýlenost, která již předem avízovala nemožnost rychlé vojenské akce všech spolu sebraných bojových oddílů zúčastněných.


Proto i přes početnou členskou základnu, setrvávala Jednota zelenohorská v jednáních s králem Jiřím Poděbradským, doufajíc, že se mezitím uskuteční křížové tažení a dostane se jim tak významné zahraniční pomoci.


Král projevil tutéž ochotu k jednání, nicméně po vleklých, nikam nevedoucích jednáních, rozhodl se z titulu svrchovaného vládce k razantním krokům a odbojné šlechtě a městům, sdružených do Jednoty zelenohorské, vyhlásil v polovině dubna 1467 otevřenou válku.


Přestože Jednota zelenohorská doufala v početní převahu, znásobenou očekávanými křižáckými oddíly, početní a válečná převaha byla na straně krále.


Hlavním důvodem byla skladba obou znepřátelených vojsk. Zatímco na straně Jednoty se odbojné stavy opíraly o klasickou moc rytířské jízdy, byť doplněnou o prvky husitské taktiky v podobě bojových vozů, královská armáda byla armádou nového typu, kde byla jasnou převahou perfektně vycvičená pěchota, ovládající mistrovsky všechen taktický um husitského dědictví.
I když se namísto husitských „ božích bojovníků“ jednalo již o žoldnéře (koneckonců už za časů Žižkova nástupce – Prokopa Holého byly „obce polem pracující“ především profesionálními armádami), byli mezi nimi i mnozí zkušení husitští váleční veteráni.


Takto organizované, vycvičené a především zkušenými husitskými hejtmany vedené vojsko mělo pro nadcházející válku pro krále velký význam, neboť králova přítomnost při válečných taženích nebo operacích nebyla nutná.


Naopak vůdci Jednoty zelenohorské, pokud chtěli udržet stabilitu svých oddílů, museli být přinejmenším nablízku, neboť jen tak mohli zabránit rozštěpenosti své armády z důvodů individuálních akcí jednotlivých pánů, mimo rámec společných bojových akcí.
Královskou moc a zájmy vládnoucího rodu reprezentovali ve velení královské branné moci navíc Jiřího synové, Jindřich a Viktorin.


To umožnilo králi Jiřímu se soustředit na vládu i během války a zatímco se svou částí armády operoval kolem Prahy, Jindřich vedl armádu v okolí Kladska a Viktorin na Moravě.
Nakonec, když všechny tři královské armády dosáhly dostatečné početní převahy, udeřil král na své vnitřní nepřátele. To bylo pro Jednotu zelenohorskou nemilým překvapením, neboť přestože byli její členové iniciátory celé války, oni sami na válku rozhodně připraveni nebyli.
Co bylo důvodem této trestuhodné nepřipravenosti ?


Osobně se domnívám, že hlavním důvodem bylo hrubé podcenění jednak krále samotného, jednak změny ve způsobu vedení války, v němž jízda „železných pánů“ ztratila význam, který nabyla během předchozích staletí.
A také to bylo naopak přecenění vlivu papeže a přecenění možností křižáckých armád, které se tak úplně do Čech rozhodně nehrnuly.

 

Válka tak díky nečinnosti králových nepřátel, nabyla rázu pevnostní války. Díky možnosti krále, operovat se 3 rovnocenně vyzbrojenými a početně vyrovnanými armádami v jeho službách umožnilo vznik dosud nevídané akce, kdy bylo naráz obleženo 12 hradů ( ! ) , v držení jednotlivých vůdců Jednoty zelenohorské.


Jednalo se především o tyto hrady – Roudnice, Helfenburk, Kostelec nad Sázavou, Leštno, Šternberk, Konopiště, Měšice a Chvatěbury. Tyto hrady oblehl sám král se svou armádou.
Jiřího syn, princ Jindřich oblehl Vřešťov, Hostinné a Kost.
Písecká a vodňanská královská hotovost oblehla a zaútočila na hrad Mladějovice.
Moravská armáda druhého Jiřího syna Viktorina posléze posílila obléhatele sázavských hradů ( především klíčový hrad Šernberk ).


Ze jmenovaných obležených hradů první kapitulovala Roudnice, která podlehla především díky silnému poškození hradeb ze strany královského protipevnostního dělostřelectva.


Dalším faktorem, což byl případ i dalších obležených pevností, byl i stav nouze, kdy došly veškeré zásoby.


Tento faktor potvrzuje i fakt, že jak Roudnice, tak i ostatní hrady byly v obležení nepřetržitě téměř čtvrt roku.


Jednota zelenohorská se ocitla „na kolenou“ a jak už bylo zvykem českých katolíků, v čase nouze nejvyšší dovolávali se pomoci ze zahraničí.


Zdeněk ze Šternberka, jehož zpráva o dobytí jeho sídelního hradu zastihla na jeho dalším lenním sídle, hradě Vitorazi v Rakousku, se okamžitě vydal do Čech a v Jindřichově Hradci zřídil hlavní stan pokračujícího protikrálovského povstání.


V zoufalé situaci, ve které se jím vedená Jednota zelenohorská ocitla, psal na všechny strany o pomoc. Jediné spojence však našel v osobě vratislavského biskupa Jošta, který si ovšem netroufl na otevřený boj v poli a spokojil se s diverzními akcemi proti Jiřího královským posádkám ve Slezsku.


Přes počáteční dílčí úspěchy však nakonec nemohla tato slezská povstalecká armáda vzdorovat trestnímu expedičnímu sboru, vyslaného králem a po marném taktizování a bezcílných přesunech povstaleckých oddílů, se celá protikrálovská aliance rozpadla a vojsko se rozuteklo.
Hlavním důvodem nezdaru této další koalice proti českému králi byla především pověst, která české královské armády předcházela a známý charakterový rys krále Jiřího Poděbradského, a sice to, že byl zapřísáhlým odpůrcem polovičatých řešení a vždy každou válečnou operaci dotáhl až do vítězného konce.

 

K jedinému přímému střetu došlo v Zembici, odkud utekla posádka povstalců a které se snažil vůdce protikrálovské koalice biskup Jošt znovu obsadit.


Králův syn Viktorin, kterému král svěřil velení trestní výpravy okamžitě zahájil útok na město a v jeho ulicích se české a vratislavské oddíly střetly.

Pokus o zpětné obsazení Zembice povstalci skončil pro biskupovy vojáky porážkou a byli po velmi tuhém boji vytlačeni mimo město. To bylo vzápětí znovu obsazeno českými bojovníky.
Nakonec se Viktorinovi otevřela i cesta na Vratislav, jejíž obyvatelé byli tak vyděšeni prohrou jejich oddílů, že ani nepomýšleli na obranu. Bohužel Viktorin této možnosti nevyužil a dal rozkaz k návratu do Čech, respektive na Moravu, kde zahájil drobnou válku proti odbojnému Brnu, Olomouci a Znojmu.


Obležené hrady v Čechách, jak jsme si již řekli, se jeden po druhém vzdávaly.
Konec Jednoty zelenohorské se blížil. V polovině července padla Roudnice a Helfenburk, poté Kostelec a Leštno. Téměř současně kapitulovaly Chotěbury, Měšice, Mladějovice a Vřešťov. Počátkem srpna se vzdal i Šternberk.


Páni z Házmburka přispěchali ke králi s nabídkou smíru, aby uchránili své hrady Hostinné a Kost.
Poslední hrad, který se ještě nevzdal bylo Konopiště.


Zdeněk ze Šternberka nemohl už nic podniknout proti králi a tak se překvapivě rozhodl využít své sebrané branné hotovosti shromážděné v Jindřichově Hradci, proti svému odvěkému rivalovi, rodu pánů z Rožmberka.


Jasně kalkuloval s tím, že Rožmberkové byli vždy v opozici proti českým králům, Jiřího nevyjímaje a proto se ani současný král nepohrne Rožmberkům pomoci.


Další válečné operace se odehrávaly na lenních panstvích obou pánů a jak Zdeněk očekával, královská armáda vykazovala vůči jejich soukromé válce absolutní nečinnost.
To ale pouze do té doby, kdy začal mít navrch Jindřich z Rožmberka a tísněný Zdeněk ze Šternberka si vymohl pomoc křížáků z Rakouska.


Toto se dalo vykládat jako cizí vojenská intervence a královská branná moc se dala do pohybu.
Křižácká invaze skončila fiaskem a jejich oddíly po vytrvalém ústupu, ve snaze vyhnout se střetu s královskými, byly posléze zcela zdecimovány u Nýrska.


Stejně se vedlo i křižákům z Lužicka, které královští rozehnali a navíc král vydal rozkaz k odvetné akci v Lužici. V období od 6. – 10. září bylo popleněno celé okolí Žitavy.
Králova moc byla naprosto prosazena a stala se i přes odpor papežského stolce nezpochybnitelnou.


Následovaly i další boje a dalo by se říci, že po celá doba trvání vlády Jiřího Poděbradského, byla jednou vleklou válkou proti jeho odpůrcům jak z řad domácí šlechty a měst, tak i ze zahraničí.
Celá Jiřího královská epocha se završila jeho smrtí v březnu 1471.

Protože však jsem se v předmluvě zavázal představit vývoj posthusitského válečnictví po bitvě u Lipan a využití husitské taktiky v následujících letech, rád bych se vrátil k husitským veteránům a jejich přímým následovníkům na bojištích mimo české království.
Případní čtenáři jistě uznají, že i toto téma přináší řadu zajímavých zvratů a poznatků o ovládnutí evropských bojišť přímými následovníky husitů.


Proto na následujících stránkách připomenu s pomocí výše jmenované knihy, i okolnosti, které vedly k tomu, že husitská taktika a hlavně její mistrovští protagonisté ovládli na velmi dlouhou dobu evropská bojiště. Spojením skvělé husitské taktiky a nového trendu žoldnéřských profesionálních vojsk, v nichž hlavní úlohu získala (na rozdíl od předchozích staletí) skvěle vycvičená a ukázněná profesionální pěchota, vznikl na dlouhou dobu neodiskutovatelný fenomén, jenž navždy změnil tvář evropských válek a rozhodně znamenal konec několikasetleté slávy obrněné rytířské jízdy.

 

 

Článek pokračuje na další stránce - "Husitské vojenství v cizích službách" - 1. část.