Skryté cesty osudu

Hádanka, kterou musel uhádnout každý odvážlivec, který přišel ke sfinze zní:

 

Který tvor chodí ráno po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech?

 

Odpovědí je: ČLOVĚK

 

A právě tak člověk zapomíná na tuto hádanku a často si připouští pouze dvě části odpovědi. A přece si neúprosný čas bez výjimky vybere svojí daň na každém z nás. Je stáří trestem za mládí? Ovšemže, ne. Lidské žítí má v každém věku své klady i zápory. Častokrát obdivujeme zfilmované příběhy plné osudových zvratů a dramatických chvil. I mezi námi žijí lidé, kteří mají slabší síly, ale o to víc bohatší paměť. Jejich studnice poznání věků nesmí zapadnout do zapomnění s jejich odchodem do věčnosti. Mezi námi žijí ti, kteří mají věk hodný úcty.

 

Teprve nedávno překročila práh devadesáti let paní Jurášeková, jejíž příběh by postačil i na mnohohodinový seriál. Přináším alespoň části vzpomínek, jak jsem je zachytil při vyprávění.

 

Kde jste se narodila, babka?

 

Moje rodná vesnice je daleko na Bukovině v Rumunsku a jmenuje se Poiana Micului. (Pozn. red.: do oblasti Bukoviny přišli v letech 1803 až 1820 Slováci z okolí Kysúc po hladomoru na severním Slovensku, a to na podnět majitelů skláren, za vidinou osídlení území, které bylo opuštěné po turecké nadvládě. Bukovina je severní částí Rumunska, sousedí s Ruskem a Moldávií). 

 

Bylo to 14. března 1915. Moje maminka byla velice nemocná a proto jsem musela velice brzy zastat její místo a bylo mi z toho často do pláče. Peněz bylo poskrovnu a tak jsme žili jenom z toho, co jsme si vypěstovali na políčku a z toho, co otec vydělal na hoře. Vesnice byla dlouhá několik kilometrů a v jejím středu byl kostel a hospoda.

 

První slovenskou školu jsme měli až v roce 1937, do té doby nás učili polští učitelé.

 

Roky plynuly a já jsem dospěla. Můj první muž se jmenoval Vojtěch. Byl to velice veselý a pořádný "huncút". A byl znamenitý tanečník. Za mládí jsem velice ráda spala, ne jako nyní. Vzpomínám si, jak pro mě přišel Vojtěch, abych šla na tancovačku, ale já jsem už tvrdě spala, jen co sluníčko zapadlo. Potichu se přikradl k mé posteli a pošimral mě na patě. Vzbudila jsem se s vytřeštěnýma očima, že už to víckrát nezkoušel, tak se i on sám polekal. Vzali jsme se a přišli čtyři děti. Dvě děvčátka a dva chlapci. Jedno z děvčat mi tam zemřelo.

 

Až přišla válka. Vojtěch nemusel narukovat, protože se staral o rodiče, ale povolali ho na manévry v roce 1941. Měl tam být jen několik týdnů, ale vzali je na vojnu a už jsem o něm neslyšela. Jen moje tchýně když mohla, vyšla nad vesnici a čekala na syna. Marně.

 

Na začátku dubna se naše vesnice dostala mezi ruské a německé frontové linie.

 

Večer, 30. dubna, přišly jednotky SS a prohledávaly vesnici. Za nimi šli rumunští vojáci a vyháněli nás na náměstí. Za pět minut jsme museli opustit dům, protože přicházeli vojáci a podpalovali naše domy. A já jsem měla u sebe malé děti a na rukou. Co jsme mohla odnést?

 

Do noci jsme byli shromáždění na konci vesnice a pod hlavněmi pušek jsme se se opravdu modlili, jako v posledních chvílích našeho života. 

 

Ale nezastřelili nás, místo toho nás eskortovali do 100 km vzdálené rumunské vesnice. Zpátky jsme se vrátili až na konci léta. Ale kam? Do našich vypálených domů. V té době přišla nabídka ze Slovenska, abychom se vrátili. Agenti nám slibovali hory-doly, a tak jsme šli. Možná i proto, že Rumuni nás neměli příliš v lásce a na Slovensku už byli někteří z našich, kteří studovali na školách. Byli jsme repatrianti.

 

Ale jaké bylo naše rozčarování, když jsme se v Košicích dozvěděli, že směřujeme do Sudet po vyhnaných Němcích!

 

Vzbouřili jsme se, vždyť jsme chtěli zůstat na Slovensku! Tak jsme se museli rozejít.

 

Naši jsou v Hazlové za Aší, v Polsku, někteří se vrátili do Rumunska.

 

A já jsem zůstala. Nejdříve nás posílali do míst, odkud vyhnali Maďary, ale když jsme museli spát se sekerami na obranu, dostali jsme povolení na přesídlení do Horní Štubně. Začínali jsme znovu. Byly to těžké chvíle, když nám nadávali do rumunských Cikánů. Dělali jsme nejhorší práce za mizerný plat. Ale vydrželi jsme.

 

Zde jsem pochovala svojí druhou dceru do chladné země, ale zde jsem také spojila svůj život s Jozefem, se kterým jsme si tolik pomáhali ještě na Bukovině, kde mu zemřela žena a nechala mu pět dětí. Narodila se nám jediná dcera, když měl Jozef 59 let. I jeho jsem pochovala, tam na hřbitově na mě čeká. Samotnému člověku je těžko a ještě v téhle době, kdy není pro staré lidi na důchod a dávají nám pocítit, že jsme tu navíc, nepotřební a zbyteční. Tak mluví stát.

 

Proto už deset let žiji v Topolčiankách u dcery a vzpomínám na svých drahých a čekám na každý řádek, jak se mají ve světě. Modlitbou jsem ve spojení s mými živými, ale i těmi, kteří jsou již tam.

 

 

Na závěr: v Topolčiankách je 12 obyvatel starších 90 let. Každý v sobě ukrývá osud plný životních zkušeností. Jen je potřeba naslouchat a mít v úctě třetí část odpovědi na hádanku sfingy, protože to je i naše minulost a náš budoucí úděl.

 


 

Překlad: Taťána Ješetová

Rozhovor vyšel v novinách Naše Topoľčianky

květen, číslo 2/2005

dvouměsíčník obyvatelů obce Topoľčianky

http://www.topolcianky.sk/pdf/noviny/2005/2_2005.pdf