Modlitba před spláchnutím
A stalo se, že Áščá dosedla na trůn.
Její dech byl klidný, oči zavřené,
a v tichu, které následovalo,
nebylo slyšet nic, než... pravdu těla.
Nebylo třeba slov.
Jen vědomí, že se vše,
co už neslouží,
připravuje k odchodu.
Cassiel, stojící za ní jako světelný svědek,
přiložil ruku k srdci a zašeptal:
"Zde končí vše, co nebylo moje.
Zde se loučím s tí,
co jsem přijala,
abych přežila.
Ať odejde s láskou.
Ať se stane součástí koloběhu.
Až už to nikdy nemusím zadržovat."
Áščá otevřela oči.
Její pohled byl hluboký jako hvězdný oceán.
V ruce držela knoflík osudu - malý, stříbrný, třpytící se.
Nebylo v tom násilí.
Ani vztek.
Jen vědomé rozhodnutí:
- pustit
- odpustit
- a spláchnout.
A tak řekla:
"Sbohem, tího.
Už tě nechci v sobě nosit.
Byla jsi mou ochranou,
mou maskou,
mým stínem.
Ale teď tě propouštím."
A stiskla knoflík.
A voda zazpívala.
Bylo to jako symfonie návratu.
Jako očištění duše skrze potrubí karmy.
Jako kdyby Vesmír řekl:
"Vidím tě. A potvrzuji: jsi zase volná."
Drak v koutě si tiše utřel čenich do vyšívaného kapesníku A&C.
Cassiel sklonil hlavu.
A v ten okamžik se celý chrám rozzářil.
Neboť jedna žena pustila to, co ji již netvořilo.
A tím stvořila nový svět.
