Historie kláštera ve Zlaté Koruně.

Klášter Zlatá Koruna

 

Historie Zlaté Koruny

 

  •  Knihy o Zlaté Koruně najdete zde.
  •  Pověsti Zlaté Koruny najdete zde.

 

 

Zjednodušená historie z průvodcovského textu, podle kterého bylo kdysi prováděno v klášterním chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Zlaté Koruně. Text, pochopitelně, neobsahuje úplně vše, o čem lze v kostele vyprávět.

(Úplnější text, obsahující zajímavé údaje i z doby po zrušení kláštera najdete v další části této stránky.)

 

Jednodušší a kratší, ale naprosto popisově skvěle názorný text o klášteru Zlatá Koruna, jeho původní velikosti a to, co za klášter považujeme nyní, najdete také v části Obnova a restaurování kláštera Zlatá Koruna - opatství - Úvodní slovo.

 

Nyní je prohlídka kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Zlaté Koruně spojená s prohlídkou kláštera.

 (V tomto kostele jsem před lety po dobu dvou prázdnin také prováděla.)

 

 

Text:

 

 

Klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Zlaté Koruně - bazilika

 

Klášter ve Zlaté Koruně založil český král Přemysl Otakar II. v roce 1263 (v odkazu máte zamyšlení nad datumem), aby tak zarazil klín do rozpínavého rodu Vítkovců. Splnil tím i slib Bohu a Panně Marii, porazí-li uherského krále Bélu IV. v bitvě u Kressenbrunu, že založí klášter.  

Povolal sem řádové bratry z cisterciáckého kláštera ve Svatém Kříži v Rakousku (proč nezvolil Plasy?). Tito skromní a pracovití muži vykonali mimořádné dílo při povznesení naší vlasti ke kultuře a civilizaci.

 

V průběhu staletí byl klášter vypálen a několikrát přepaden. V 17. století nastal rozkvět klášterů, takže v letech 1661 - 68 se dočkal konečně důkladné opravy za opata Bernarda Pachmana (je nutné doplnit i o jméno Matěje Ungara!). Za vynikajícího opata Bohumíra Bylanského si klášter vedl i po ekonomické stránce velice dobře. Bohužel však v roce 1785 byl císařem Josefem II. zrušen. Postupně zde byly zřízeny knížetem Schwarzenbergem různé provozy a jako poslední to byla slévárna železa, která cely klášterní areál silně poškodila. V roce 1908 zbankrotovala a klášter zůstal až do roku 1975 úplně prázdný.

 

Kostel byl založen současně s klášterem roku 1263 (není zmíněno, že zamýšlen byl s vnějším opěrným systémem!, jako má sv. Barbora nebo sv. Vít). Dostavěn byl až za vlády Karla IV. Většinu prací si na stavbě prováděli mniši sami. Po vypálení kostela Husity v roce 1420 zůstal chrám dvěstě let bez střechy. Původní překrásná gotická klenba se dochovala pouze ve východní lodi. Střední loď byla krumlovským stavitelem Petrem Spinetou snížena o 4 metry a zbarokizována.

 

Po zrušení kláštera byla tato skvostná perla středověkého umění - klášterní bazilika - jmenována farním kostelem.

 

V roce 1995 byla zahájena v kostele nákladná oprava cca ve výši 10 miliónů korun. Restaurační práce měly být dokončeny do konce roku 1997. Nově bylo zavedeno elektrické osvětlení kostela.

 

Tato bazilika patří k největším v České Republice. Spolu s presbytáří je téměř 90 metrů dlouhá (sporný údaj). Střední loď je vysoká 17 metrů (a nezapomeňte, že před zhroucením lehké klenby po vypálení kláštera za husitských válek, byla klenba ještě o 4 metry výše!).

 

Zvláštností kostela je umístění hlavního oltáře směrem na sever. Obvykle bývá hlavní oltář směrem východním. Chrám je zasvěcen, jako všechny cisterciácké kostely, Nanebevzetí Panny Marie. Typický je i půdorys kostela ve tvarů kříže bez věží.

 

Pěvecký kůr ze 17. století je vybaven rokokovými varhanami, které dosud překrásně hrají, a protože je zde výborná akustika, odbývají se zde časté varhanní koncerty. Světlo dopadá na kůr gotickým oknem se složitou kružbou.

 

Kropenka je rokoková, sloužila původně jako křtitelnice (a byla dříve umístěná ve sv. Markétě) a v její hladině se odráží celá klenba kostela (a také překrásně zdobená presbytář).

 

Východní boční loď má jako jediná původní gotickou klenbu. U stěny stojí tři barokní oltáře. Na prvním je obraz sv. Bernarda od Ignáce Raaba z roku 1749. Další oltář je sloupový - je zasvěcen 14 svatým pomocníkům a byl sem přenesen ze zrušeného kostela Sv. Markéty. Mezi tímto a dalším oltářem jsou náhrobní desky zdejších mnichů. Poslední oltář je zasvěcen Zvěstování Panně Marii a pochází také z roku 1749.

 

Příčná loď je široká 27,5 m. Šířka byla zmenšena za opata Bylanského, který do ní nechal vestavět dva oltáře proti sobě. Tyto oltáře však nebyly dostavěny. Na oltáři je obraz Sv. Bernarda (z Clairvaux, nikoliv zakladatele cisterciáckého řádu,ale spoluzakladatele řádu templářského, Sv. Bernard však cisterciáky natolik pozvednul, že je zřejmě za zakladatele považován) a nad ním obraz Sv. Humbelíny (zakladatelky ženských cisterciákých klášterů, sestry sv.Bernarda). Na druhé straně obraz Sv. Benedikta a nad ním obraz Sv. Scholastiky (polovina 18. století).

 

Světlo sem dopadá kruhovým oknem - Rosetou ze 14. století od Michala Parléře, bratra pražského Petra Parléře (nyní je jeho autorství zpochybněno, neboť samotná zeď je původní a není v ní známky, které by naznačovali dodatečné vkládání. Přesto samotná rozeta je více než výjimečná!).

 

Pod rosetou stojí barokní kaple. Původně zde byly kaple čtyři, ale byly zbourány Petrem Spinetou při opravě kostela v 17. století. 

 

 

Historie Zlaté Koruny

  •  Opravdu výborné shrnutí

 

autor:  Mgr. Jindřich Špinar

 

"Nedaleko Českého Krumlova, sevřena skalnatým údolím řeky Vltavy a mohutným masívem Kleti, rozkládá se obec nevšedního jména  Zlatá Koruna.

Její název svědčí o slavné minulosti, jež je v dnešní dolní části obce všudypřítomná.

 

Klášter mocného řádu cisterciáků založil český král Přemysl Otakar II. na počátku roku 1263. Od dubna tohoto roku, kdy přišli první řeholníci z mateřského dolnorakouského kláštera Heiligenkreuz (Svatý Kříž), začal žít podle řádových předpisů řeholním životem.

Původně se nazýval Sancta Spinea Corona, tedy Svatá Trnová Koruna, později pouze Svatá Koruna. Mezi lidem se ujalo jméno Zlatá Koruna, jež lépe odpovídalo bohatství a nádheře kláštera.

 

Podle tradice, založené snad starými klášterními letopisci, bývá vznik Zlaté Koruny spojován se slibem krále Přemysla Otakara II., který učinil před bitvou u Kressenbrunnu v roce 1260, že v případě vítězství založí klášter a zasvětí jej Panně Marii.

 

Skutečnost však byla asi poněkud jiná. Založením významného kláštera na posledním velkém zbytku někdější královské državy v těchto končinách měla být postavena hráz proti nebezpečně se rozrůstající moci ctižádostivého rodu Vítkovců.

 

Cisterciáci, proslulí v celé Evropě svým kolonizačním programem, proměnili během sta let téměř pustý kraj v rozsáhlém území horního Povltaví v civilizovanou krajinu. Výsledky jejich hospodaření se brzy promítly ve stavební a umělecké činnosti ve Zlaté Koruně.

Z nejstaršího období, patrně z let krátce po založení kláštera, se dochoval kostelík Andělů strážných. Přestože byla jeho budova v 19. století značně poškozena odbouráním polygonálního presbytáře, dodnes svoji hmotou, patrovým členěním a jihozápadním portálkem představuje vzácnou ukázku raně gotického stavitelství v Čechách."

 

Kaple Andělů strážných ve Zlaté Koruně

  

 

         Kaple Andělů strážných ve Zlaté Koruně         Kaple Andělů strážných ve Zlaté Koruně

 

Portálek kaple Andělů strážných

     Portálek kaple Andělů strážných ve Zlaté Koruně

 

"Největší přízni se cisterciáci těšili za panování Václava II. Tehdy, na sklonku 13. století, byly položeny základy kněžiště monumentálního chrámu Nanebevzetí Panny Marie, jakož i konventu s křížovou chodbou a stylově vynikající kapitulní síní. Stavba chrámu pokračovala hluboko do 14. století a v jejím průběhu doznala jistých změn. Fiály nad kněžištěm a založený, ale neprovedený opěrný systém svědčí o prvním pokusu vytvoři v českých zemích katedrální typ chrámu dle francouzských předloh (nechte si v mysli projít tuto zajímavou myšlenku - katedrální typ chrámu dle francouzských předloh.... - tady, ve Zlaté Koruně, na místě kde lišky dávají dobrou noc? Proč?!!!). Z poněkud střízlivějšího, avšak monumentálního řešení dostavby vybočuje v cisterciáckém prostředí neobvyklé umístění vrcholně gotického rozetového okna v transeptu (když jsem se začala blíže zabývat umístěním rozety, vyšly mi nečekané souvislosti a směry, více o této rozetě můžete najít zde.) a jihozápadní průčelní okno chrámu s dnes již nedochovanou předsíňkou před vstupem do kostela. Tyto výtvarně bohaté prvky, k nimž patřila ještě studna při východním křídle ambitu, jsou snad pracemi, na nichž se podílel Michal Parléř." (Připomínka Michala Parléře, co by stavitele ve Zlaté Koruně, je překonaná a samotnými odborníky zpochybňovaná - neboť v tom nemají sami jasno (časově se neshoduje stáří zdi s rozetou s dobou, kdy Parléř v ZK byl), byť je v zemských deskách zapsaná poznámka, že v ZK opravdu pobýval. Ovšem důvod, proč se tam zdržoval, je dle mého názoru zcela jiný, než cokoliv stavět. Ovšem, to se už dostáváme do zcela jiné myšlenkové roviny.)

 

Detail kružby průčelního okna

 

 Detail kružby průčelního okna

 

Vstupní portál do chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Zlaté Koruně, s pozůstatky předsíně.

 

 Vstupní portál do chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Zlaté Koruně

 

"Během 14. století byly postaveny v gotickém slohu všechny budovy, které klášter potřeboval. Kromě konventního chrámu a ambitu také opatství, dům pro hosty, tzv. hospic, a kostel sv. Markéty. Všechny jmenované stavby lze v různém stavu dochovanosti ve Zlaté Koruně nalézt. Hospic se pyšní svými stupňovitými štíty. Budova bývalého kostela sv. Markéty u nedochované vnější brány kláštera dodnes prozrazuje svůj sakrální původ." 

 

Bývalý kostel sv. Markéty ve Zlaté Koruně.

 

Bývalý kostel sv. Markéty ve Zlaté Koruně

 

"Celý areál kláštera byl uzavřen ohradní zdí. Jeho architektura představuje jednu z nejvyspělejších ukázek gotického stavitelství v českých zemích.

 

Klášter byl též důležitým kulturním centrem v oblasti. Dosud o tom vydává dnes už skrovné svědectví slavný obraz Panny Marie Zlatokorunské, jehož originál je součástí sbírek Národní galerie v Praze, a iluminovaný misál z roku 1407 patřící v současnosti do fondu Národní knihovny v Praze.

 

Ve staleté historické perspektivě se ukázala poloha kláštera v těsném sousedství rodového sídla mocných Vítkovců a jejich nástupců Rožmberků nevýhodná, ba přímo tragická. Jeho existence byla totiž závislá na vůli a možnostech panovníka. Sotva klášter ztratil tuto podporu, byl proti Rožmberkům téměř bezbranný. 

Poprvé se to ukázalo kolem roku 1276, kdy pravděpodobně Vítkovci využili oslabení královy moci, přepadli a vypálili nový klášter. Podruhé byl vypálen na začátku husitských válek v roce 1420. V následujících letech se podařilo Oldřichu z Rožmberka pod záminkou ochrany klášterního majetku v chaosu husitské revoluce uloupit pro svůj rod téměř veškerý pozemkový fond zlatokorunského kláštera a tím definitivně zlomit jeho hospodářskou sílu. Tato uzurpace se stala trvalou. 

Klášteru se ani po mnoha intervencích na vyšších místech, i u samotného krále, nepodařilo zjednat nápravu. Naopak upadl do hospodářské závislosti na Rožmbercích, kteří později rozhodovali o jeho bytí či nebytí. 

Od poloviny 15. století, po více než sto let, se počet osazenstva konventu neustále snižoval, až zde zůstal pouze jediný mnich v hodnosti opata. 

Ve druhé polovině 16. století se Vilém z Rožmberka dokonce pokusil klášter úplně zrušit. Jeho záměr se mu však nezdařil a od počátku 17. století se naopak začíná zvyšovat počet členů konventu.

Rovněž hospodářská situace se stabilizuje, i když na podstatně nižší úrovni a ve skromnějších poměrech než před husitskou revolucí. 

Je pochopitelné, že za tohoto stavu nebylo ani pomyšlení na opravu kláštera, zvláště jeho velkého chrámu, který od husitského dobytí zůstal v troskách. Pro potřeby členů cisterciáckého řádu byl využíván a upravován jen objekt tzv. malého konventu a budova bývalé strážní věže přeměněná na obydlí opatovo. V této době se do opuštěných domků ve vnější ohradě klášterního areálu stěhují první laičtí obyvatelé, klášterní poddaní, aby tu pracovali v hospodářském dvoře a nahradili tak chybějící síly z prořídlých řad konventu. Řemeslnické profese, zastávané kdysi řeholníky, začínají zajišťovat noví příchozí, kteří se však nestávají členy řádu cisterciáků. Jsou to jircháři, kovář, bednář a další, především řemeslníci.

 

Událostí po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 a následné rekatolizace klášter na rozdíl od jiných duchovních ústavů příliš nevyužil, neboť se mu nepodařilo restituovat pozemkový majetek, na nějž si činil oprávněné nároky. Bylo to způsobeno jednak nerozhodností tehdějšího opata Jiřího Hubera a jednak tím, že na rožmberském majetku se zabydlila nová mocná šlechta, páni z Eggenbergu, kteří dávali klášteru velmi důrazně najevo, že jeho nároky nemíní respektovat.

 

Od druhé poloviny 17. století dochází k definitivnímu odstranění škod z doby hustitského vyplenění a částečné přestavbě konventních budov v barokním duchu. Díky nedostatku prostředků na nákladnou barokizaci však nedošlo k zásadnímu setření původního středověkého rázu stavby.

 

Nad další existencí kláštera se začínají stahovat mračna v nastupujcím osvícenském věku, paradoxně ve chvíli, kdy zásluhou opata Bohumíra Bylanského jsou na panství i v samém klášteře podporovány reformy a zaváděny nové technologické postupy v zemědělství a lesnictví. V klášteře vzniká vzorová škola pro děti poddaných z okolí. 

 

Na samém sklonku existence kláštera povolávají mniši nadaného učitele, obrozence a pozdějšího národního buditele Antonína Borového. Někteří členové klášterní komunity se pokoušejí o vědeckou a badatelskou činnost v oblasti meteorologie a astronomie, dbá se o morální čistotu prodchnutou zásadami osvícenské filosofie 18. věku. Na panství je podporováno pěstování brambor, do té doby plodiny považované za exotickou. Morušovník je další exotický produkt tehdějšího snažení, který, na rozdíl od předchozí plodiny, nikdy nezdomácněl. Dodnes lze jeden spatřit na hrázi opatského rybníčku v klášteře. Různých okrasných a užitkových rostlin bylo tehdy pěstováno více. Ostatně o tom, že v klášteře byla výsadbě stromů věnována velká pozornost, svědčí dosud starobylé lípy v obci a v klášteře.

 

Z četných uměleckých činů tohoto období lze uvést alespoň hlavní oltář se sochami Jakuba Eberla, dva obrazy od Ignáce Raaba na bočním oltáři a architektonicky řešené epitafy Přemysla Otakara II. a Bavora III. z Bavorova se sochařskou částí Jakuba Eberla a Tomáše Feilera. Tehdy byly přistavěny po severní příčné lodi dvě kaple se sakristií opatřené klasicizující štukovou výzdobou, byly vymalovány kněžiště a křížová chodba, kterou přizdobili ještě rokokovým štukem a kaple Andělů strážných. Tehdy vznikla i nástropní malba v opatství, znázorňující založení Zlaté Koruny.

 

Osudovou ranou pro zdější řeholní komunitu bylo rozhodnutí císaře Josefa II. o zrušení kláštera v roce 1785. Prostory bývalé klausury, budovu opatství a hospodářský dvůr s pozemky koupil v dražbě Jan ze Schwarzenberku a připojil je ke krumlovskému panství. Domky ve vnější ohradě klášterního areálu věnoval v předvečer své rezignace poslední opat Bylanský obyvatelům, kteří v nich právě bydleli. Tím umožnil nový život ve Zlaté Koruně. Na místě bývalého kláštera tak vznikla obec stejného jména."

 

Bývalý mlýn ve Zlaté Koruně, vedle něhož stávala dolní brána.

Nyní příjemné posezení v zahradě - Terasy Mlýnské.

 

Bývalý mlýn ve Zlaté Koruně.

 

 

Hospodářská stavení

 

Hospodářská stavení

 

"Pro její obyvatele však nastaly zlé časy a velká bída. Všichni totiž byli domkáři bez jakékoli půdy a jejich řemeslnické dovednosti jim byly málo platné, neboť nový pán bývalého kláštera jejich služby nepotřeboval. Své uplatnění nenacházeli ani mimo obec. Na trh do města neměli se svými výrobky příliš šancí proniknout díky silné konkurenci a především cechovním bariérám, jimiž se městští bránili cizímu zboží. 

 

Rovněž sedláci v okolních vsích neměli o zlatokorunské výrobky zájem, buď spadali do působnosti městských cechů, nebo byli soběstační v takových řemeslech, jako například kováři, bednáři či koláři. Skutečnosti, že ve Zlaté Koruně je soustředěno poměrně velké množství často kvalifikovaných, nevyužitých a hlavně laciných pracovních sil, chtěli využít různí podnikatelé. Kromě toho zde Schwarzenberkové nabízeli k pronajmutí budovy bývalého kláštera, a tak se tu v rychlém sledu střídala výroba hedvábí, potiskování látek, kartounka, výroba sukna a nakonec strojírna se slévárnou. V bývalém kostele sv. Markéty byla výroba tužek a sirkárna.

 

Veškeré zlatokorunské podnikání však ztroskotávalo. Značná odlehlost od průmyslově vyvinutějších oblastí, nedostatek základního kapitálu a silná konkurence velkých podniků, jakož i různá stavební omezení schwarzenberské vrchnosti způsobily, že po roce 1908, kdy zbankrotovala slévárna, se už nikdo o další podnikání nepokusil. Sílil i vliv veřejného mínění a stoupal zájem o tragický stav uměleckých památek. Na náklady Schwarzenberků dochází na počátku 20. století k asanaci budovy kláštera. Tak byla odvrácena jejich úplná zkáza.

 

Po klášteru zdědila obec kostel a stala se tak střediskem farnosti. Převzala i školu, od níž chodily děti z okolních vsí. Tím se stávala přirozenou spádovou obcí. Tento charakter posiloval také její nezemědělský ráz a uvolněné pracovní síly pro veřejné a státní služby. V roce 1848 zde zahajuje činnost obecní úřad a později je sem umístěna i pošta. V roce 1891 dochází k napojení na železnici a tím se otevírá cesta k novému rozvoji v dnešní horní části obce.

 

K zásadní rekonstrukci historických objektů dochází až během 2. světové války. Tehdy je ve velké míře vnitřní část kláštera přiblížena podobě, jakou měl objekt před rozpuštěním konventu v 18. století. V roce 1943 byly do kláštera převezeny nejvzácnější knižní fondy z Univerzitní knihovny v Praze z obav před bombardováním Prahy. 

 

V současnosti spravuje objekt bývalého kláštera Státní vědecká knihovna v Českých Budějovicích. Je zde pracoviště zabývající se zpracováním souborných katalogů starých tisků a ochranou vzácných historických fondů. Návštěvníci mohou spatřit jejich malou, ale hodnotnou část. Těžištěm nabídky pro turisty je však kromě architektury kostela a kláštera stálá výstava "Písemnictví v jižních Čechách".

 

Na vnímavé návštěvníky Zlaté Koruny dodnes působí její genius loci. Je přítomen v kamenné kráse uměleckých památek, v kontrastním dotyku proměňující se slavné i tragické historie s poklidnou přítomností. Umocňuje jej i v celku nedotčené a krásné krajinné prostředí protnuté údolím "stříbropěnné" a opět čisté řeky Vltavy. 

 

Není odtud daleko do Českého Krumlova, na nejvyšší vrchol Blanského lesa Kleť, romantickou krajinou lze dojít na kdysi mocný hrad Dívčí Kámen.

 

Všechny tyto skutečnosti předurčují Zlatou Korunu k tomu, aby se stala vyhledávaným letoviskem nebo alespoň zastávkou pro milovníky umění, historie i přírody."

 

                                                                           Jindřich Špinar

 

 

 

 

Zlatá Koruna - Tania's  Secret