Sluneční planety

 

 

Posvátné číslo a původ civilizace

 

(tajemství čísel v historii)

 

autor: Richard Heath

překlad: Radka Mornštajnová

vydaly: Levné knihy, KMa, 2008

ISBN 978-80-7309-567-3

 

Sluneční planety

(str. 25, Nebeská čísla)

 

Venuše 

 

   Nejviditelnější planetou Sluneční soustavy je Venuše (podle které je pojmenována římská bohyně lásky, řecká Afrodité).

 

   Jako starověká bohyně symbolizuje ženství a společně s Měsícem (římská Diana – řecká Artemis – bohyně měsíce a lovu) a Zemí vytváří božskou trojici.

 

   Merkur a Venuše jsou nejbližší planety Slunce. Jejich oběžné dráhy jsou uzavřeny oběžnou dráhou Země.

Venušin orbit je delší a po západu Slunce lze planetu spatřit jako noční hvězdu. Když Venuše putuje mezi Sluncem a Zemí, můžeme jí pozorovat jako takzvanou večernici.

Jakmile Zemi oběhne, objevuje se těsně před východem Slunce jako jitřenka. 

 

   O tomto jevu se dočteme snad ve všech posvátných textech, Bibli nevyjímaje. 

"Hvězda" Venuše tvoří spolu se srpkem Měsíce, jenž večer sílí a za úsvitu bledne, známou ikonu, která je typická zejména pro islámskou tradici.

 

   V rámci dnešního kalendáře (365 celých dnů) se večernice Venuše objevuje v přesném číselném vztahu pěti a osmi. Rozdělíme-li 365 pěti, získáme periodu 73 dnů. Vynásobíme-li ji osmi, vyjde 584 dnů, což je synodická perioda Venuše (perioda, po které se těleso při oběhu Slunce objeví ve stejné úhlové vzdálenosti od Slunce při pozorování Země). ...

   Uvnitř pásu zvěrokruhu, který je vyobrazen jako kruh, vytvoří toto osmileté putování Venuše tvar pětiúhelníku.

 

   "Venušin cyklus" trvá osm let a skládá se z pěti celých period Venuše. Tuto skutečnost  lze velmi snadno odvodit z odpočítávání dnů a ze znalosti fází roku přirozeně určených východem a západem Slunce na horizontu - tedy jevy, které jsou následovány východem jitřenky, popřípadě večernice.

 

   Je tedy zřejmé, že naši předci odvodili číslo pět přímo z nebe.

 

...

(str. 26)

 

Merkur

 

   Stejně jako v případě Venuše, je i symbolika Merkuru odvozena z astronomických pohybů.

 

Synodická perioda Merkuru a body, ve kterých se objevuje jako ranní a večerní hvězda, vytvářejí uvnitř zvěrokruhu Davidovu hvězdu. I když to není na první pohled zřejmé, symbolickým číslem planety Merkur je šestka....

 

   Pozorování nejbližších planet zprostředkovalo lidem první číselné poselství, díky kterému si naši předci osvojili základní numerické operace.

 

   Popírání této skutečnosti by znamenalo tvrdit, že pozdější tradiční symboly vznikly pouze na základě lidské představivosti. Celosvětová shoda symbolů v mytických příbězích však dokládá dostupnost číselných klíčů tohoto druhu. Přístup k nim měli lidé ze všech koutů světa.

A tím nejdostupnějším "společným prostorem" mohlo být jedině nebe a astronomické úkazy.

 

(str. 147)

   Merkur je první planetou Sluneční soustavy a analogicky má i archanděl Michael ze všech bytostí k Bohu nejblíže. Je zprostředkovatelem organizujících principů božské hierarchie. Zároveň představuje protiklad energetických sil Země (alegoricky je Merkur znázorněn jako drak) a podílí se na procesu vytváření posvátných míst. Výjev zobrazující sv. Michaela, jak zbraní probodává tělo draka, je alegorií procesu, během kterého se na naší planetě z prvotního chaosu zrodil řád.

...

   Jak je uvedeno v první kapitole, Merkur se během roku dostane do tří dolních a tří horních konjukcí, a vyznačuje tak v rámci slunečního zvěrokruhu šest bodů. Vzniklý šestiúhelník byl velmi dobře známý už ve starověku.... Šestiúhelník je velmi kompatibilní útvar (v dané rovině nikde nepřečnívá ani nevytváří mezery). Z toho plyne, že číslo šest ukrývá jedinečnou sílu, která se díky své geometrické dokonalosti uplatňuje zejména v trojrozměrném prostoru.

 

 

 

(str. 31)

 

Saturn

 

   Synodická perioda Saturnu trvá téměř 378 dní. Toto číslo je dělitelné sedmi. Synodu Saturnu lze tudíž rozdělit na celých 54 týdnů. 

 

Náš rok má zhruba padesát dva týdnů. Je to padesát dva týdnů plus jeden celý den, jelikož 365 dní nelze rozdělit na celé týdny. Mnoho civilizací proto zavedlo takzvaný Saturnův rok, který trvá rok a den - tedy 364 dnů plus jeden den. 

Tímto kalendářem se řídily matriarchální společnosti, v nichž žena představovala stabilní základ společnosti. Vláda krále trvala pouze rok. Po uplynutí jeho funkčního období byl obětován, aby se spolu s nástupem nového vladaře mohl zrodit rok nový.

 

   Také číslo 13, které je obecně považováno za nešťastné, vychází z roku o 364 dnech.

Trvá totiž 13 měsíců o 28 dnech - každý měsíc má tedy čtyři sedmidenní týdny. V porovnání s pozdějšími systémy měření času byl tento kalendář jednoduchý a lidé se obešli bez jeho tištěné verze nebo výkladu kněží.

 

(str. 32)

 

Jupiter

 

   Další vnější planetou je Jupiter ( – (2.p. Jova) (řeckou podobou je Zeus) – král bohů, bůh nebes, hromu a blesku).

 

Jeho synodická perioda je delší - trvá 399 dnů.

 

Planeta se nachází blíže k zemi než Saturn, pohybuje se rychleji, a trvá proto déle, než se vůči Slunci dostane do stejné polohy. Pozoruhodné je, že i číslo 399 lze beze zbytku dělit sedmi.

 

  Zdá se až neuvěřitelné, že obě délky synodických period planet, které jsou ze Země viditelné pouhým okem, lze sedmičkou vydělit.

 

   Tento jev měl pro starověké lidi obrovský význam. Sedmidenní týden se díky němu stal přirozenou a logickou součástí každého posvátného kalendáře.

 

   Do systému 364 (popřípadě 378) denního kalendáře lze včlenit Jupiter.

Jeho synodická perioda trvá o dvacet jedna dní neboli o tři týdny déle než perioda Saturnu.

Když obě synodické periody vydělíme dvaceti jednou, zjistíme, že Saturn je ve vztahu s Jupiterem v poměru osmnáct ku devatenácti. Vzájemně jsou tedy planety ve velmi jednoduchém matematickém vztahu.

 

   Při srovnání s lunárním rokem objevíme ještě další souvislosti.

Lunární rok se obvykle počítá jako 12 měsíců - trvá tudíž přibližně 354 dnů. Ve srovnání se synodickou periodou Jupiteru nám vychází poměr 8:9, v případě Saturnu 15:16. Oba vztahy jsou součástí světa harmonie a nazývají se celý tón a půltón. Tento fakt dokazuje, že se teorie o "harmonii sfér" opírá o jednoduchý a přitom reálný základ. Obě vnější planety jsou v hudebním poměru s Měsícem.