220px-marceline_desbordes-valmore

 

Marceline

Desbordes-Valmorová

(1786-1859)

 

 

 

 

Kniha básní "Žár lásky, lásky žal"

 

  

vydal: Československý spisovatel

překlad básní: Anděla Janoušková

ISBN 80-202-0080-0

 

obrázek Marceline zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Marceline_Desbordes-Valmore

   

 

 

Z přebalu knihy:

 

"Její dílo je snad nejspontánnější lyrickou zpovědí celého období francouzského romantismu. Vyniká ryzostí citu, hudebností a živelnou představivostí. Jakémukoliv pojmu literární školy se vymyká.

 

Životem se protloukala nuzně ve starostech o svých pět dětí a manžela, neúspěšného herce. Její srdce a paměť však zůstávaly zakotveny ve vzpomínkách na první osudovou lásku k muži, jehož jméno nikdy neprozradila.

 

Obdivovali a milovali ji všichni velikáni romantismu, Lamartine, Hugo, Sainte-Beuve, Michelet a další. Jako jediná žena zaujala místo mezi Verlainovými "prokletými básníky"."

 

 

 

 

 

"Je básníkem z lásky. Její talent se váže k jejímu cítění jako ozvěna k vlně, bijící o břeh, jako vlna k rozbouřenému jezeru."

Sainte-Bevue

 

"Je svět myšlenek a svět citů. Nevím, kdo má myšlenku, a má-li ji vůbec někdo v tomto století, ale vy zcela určitě máte to druhé. A tam jste královnou."

Hugo

 

"Jsme tak sousedé, jak jen mohou být ve Francii próza a poezie."

Balzac

 

"Žádný básník nebyl přirozenější, žádný básník nebyl méně umělý. Toto kouzlo se nepodařilo napodobit nikomu, poněvadž je naprosto původní a ryzí. Zapomenuta? Kým, prosím vás? Těmi, co nic necítí a proto nemohou na nic vzpomínat!"

Baudelaire

 

 

 

 


 

Její básně: 

 

 

 

 

Okamžik

 

 Okamžik někdy nás odmění za rok v pláči.

Nemohu osud dále živit nářkem slov.

Ach, lásko, hodina k lidskému štěstí stačí,

i když mě přiblíží před vlastní chladný rov.

Hodinu pouhou, lásko, z času utrhni si,

po žalu dej nám mír, v kterém by nezněl vzlyk,

jenž ústa, pohledy a slzy naše smísí,

nedáš-li hodinu, dej aspoň okamžik!

 

Poslal mi květiny. Hleď lásko, na tu kytku,

je plna jeho slz, vidíš v ní jeho žal,

osuš mi na srdci ty slzy v každém kvítku,

chci žít, - aby též on mé kvítí dostával.

Hodinu pouhou, lásko, z času utrhni si,

po žalu dej nám mír, v kterém by nezněl vzlyk,

jenž ústa, pohledy a slzy naše smísí,

nedáš-li hodinu, dej aspoň okamžik!

 

Vrať mi ten drahý zvuk, který má milý v hlase:

můžeš ho uzdravit! Trpí, mře, má mě rád!

Kéž jeho věrná dlaň v mých rukách leží zase!

Řekne-li: umírám!, pak nech mě umírat.

Hodinu pouhou, lásko, z času utrhni si,

po žalu dej nám mír, v kterém by nezněl vzlyk,

jenž ústa, pohledy a slzy naše smísí,

nedáš-li hodinu, dej aspoň okamžik!

 

 

Další básně, které jsem dala do souvislosti s Angelikou najdete zde.

 

 Edward Cullen - wallpapers - Marceline

 Obrázek Edwarda Cullena je z internetu a není mou prací! Pouze jsem doplnila verše Marceline. Doufám, že se mi podařilo dohledat ten správný zdroj obrázku, viz zde: http://crepusculo.wikia.com/wiki/Archivo:Bella-swan-and-edward-cullen-393-10.jpg

 

 

 

Jeho tvář

 

Jeho tvář jako snění,

jak osud patří mi,

znám její zrcadlení

i z vodní hladiny.

Marně se nořím do ní,

když se chci osvěžit,

obraz je v podvědomí

a na dně srdce skryt.

 

Když zrakem v mracích prodlím,

vznáší se nad námi,

je mezi nebem modrým

a mými slzami.

Je něžnější než zrada,

kde roztěkaný cit

s čirostí vlny padá,

již nelze zachytit.

 

 

Další úžasnou báseň - Vyznání ženy, najdete na hlavní stránce o Angelice. Musíte "sjet" až téměř dolů, neboť je dána do souvislosti s Louisou de La Valliere.

 

 

 Spala jsem

 

Zvoní, ach zvoní, zvoní dále:

To on!...Tolik mě trápíval!

Vrací se. Zbožňuji ho stále.

Vzbuďte se! Pozvěte ho dál!

 

Kéž by zde krásně, jasno bylo,

kde nalézal mě v polotmách.

Už jde...Srdce se zastavilo.

Kde je? - Srdce, tluč na poplach!

 

Nevidím nic. Tma objala mě.

Je temno jako pod mrakem.

Otvírám oči. Vztáhnu rámě...

Byl to jen sen. Já spala jsem.

 

 

 

Těm, které pláčí

 

Především vy, jež možná nejste milovány

a vy, jež trpíte, já vaše sestra jsem,

vám patří snění mé a pro vás jen jsou psány

mé sladké verše - sladké, s hořkým výkřikem.

 

Zde v této knize je má duše uvězněna,

jen spočítejte dni, kdy trpím jako vy.

Vy plačky světa, jímž jdu já, všem cizí žena,

do mého popela smočte své okovy.

 

A nemáte-li čas své slzy popsat ani,

nechte je dopadat klidně na tento list.

Prosím vás - odpusťte. Prosby jsou naší zbraní.

Odpusťte, co jsem vám o sobě dala číst.

 

A je-li nutno kus rozumu ztratit rázem,

když chceme větru slov své myšlenky v plen dát,

pak kdo dá tajemství, je něžný spíš než blázen:

je možno zpívajícím ptákem pohrdat?

 

 

 

Kytice

 

Ne, nedám ti svou kytici.

Řekni si, že jsem vrtošivá,

lehkomyslná, prázdná, lživá

a koketně se bránící,

ne, nedám ti svou kytici.

 

Vždyť jako radost sluší mi,

má barvu slastně zrůžovělou

a ty bys chtěl tu krásu celou.

Chceš mít i šperk můj jediný,

jenž jako radost sluší mi?

 

Na srdci svém ji budu mít,

je čistá jak mé duše snění,

a vzdech i horké roztoužení

by zakalily její třpyt:

na srdci svém ji budu mít.

 

Ne, nedám ti kytku svou růžovou:

jen pohleď na ty křehké plátky!

Snad bys ji zítra poslal zpátky -

a co já potom s kytkou svou?

Ne, nedám ti kytku svou růžovou!