Válka s Albrechtem Rakouským

Válka s Albrechtem Rakouským

 

2. intermezzo

 

Autor: Carloman

27.6.2011, Závist

 

Tento článek, nebo jeho výňatky, vyjma citovaných statí, může být kopírován a použit pouze s písemně potvrzeným souhlasem autora článku.

 

 

Po smrti Zikmunda, posledního z rodu Lucemburků na českém trůně, vzniklo bezvládí, při němž se samozřejmě vyprofilovaly dvě nepřátelské strany.Na jedné straně to byli utrakvisté, tedy „strana podobojí“ – kališnické posthusitské křídlo, reprezentované především nižší šlechtou a menšími městy, výjimečně i představiteli vyšší šlechty (např. panem Alešem Holickým ze Šternberka, panem Hynkem Ptáčkem z Pirkštejna, panem Jiřím z Poděbrad nebo panem Petrem ze Zvířetic).
Na straně druhé to byla tradiční katolická vyšší šlechta a velká města (např. Praha, Plzeň, Budějovice, Slaný, Kutná Hora a Kouřim). Zatímco utrakvisté prosazovali jako svého kandidáta na uvolněný český královský trůn polského prince Kazimíra, bratra polského krále, katolická klika protlačovala a podporovala svého protikandidáta Albrechta Rakouského, zetě zemřelého krále Zikmunda Lucemburského. 


Po diplomatických třenicích se situace markantně vyostřila v okamžiku, kdy polský královský bratr po dohodě se svým vládnoucím sourozencem nabídku přijal.V důsledku této jasně modulované změny se obě strany rozhodly celý spor o královskou korunu Českého království vyřešit vojenskou silou.


První válečné operace propukly v roce 1438, tedy rok po smrti posledního Lucemburka, Zikmunda.Katolická strana, reprezentovaná Albrechtem, získala významnou převahu, když jednak získala na svou stranu i další mocenské spojence, konkrétně vévodu bavorského, markraběte braniborského a další říšské kurfiřty, jmenovitě např. Fridricha Saského nebo Viléma Brunšvického.


Tito spojenci neznamenali pouze určitou diplomatickou, potažmo finanční pomoc, ale přislíbili přímou vojenskou podporu českým katolíkům, za pomoci svých vlastních vyslaných intervenčních kontingentů. Husarským kouskem byla korunovace jejich kandidáta Albrechta Rakouského na českého krále, a to již v době, kdy polský zahraniční kontingent, spolu s českými spojenci byl připraven k boji na českém území.Prioritou utrakvistické strany se stal plán na vypuzení nového „truckrále“ Albrechta jak ze sídelního města Českého království, tak i Čech vůbec.


Nástupnickým místem pro útok spojených utrakvistických a polských bojových formací se stal Hradec Králové. Zde se v červenci 1438 shromáždila armáda utrakvistické strany, která po příchodu polských posil dosáhla počtu asi 12 000 mužů, přičemž síla polského kontingentu kolísala mezi 2 500 – 5 000 bojovníky.Kromě této zbrojní síly však Kazimírova strana disponovala i přívrženci v dalších, polskému princi, nakloněných městech.


Nejvýznamnějším spojencem Kazimírovců byla zbrojní síla města Tábora, kterou bylo možno, vzhledem k počtu, výzbroji a hlavně válečným zkušenostem považovat za samostatnou bojovou formaci, kterou nebylo nutno začlenit do většího svazku nebo přímo do česko-polské armády.Táborští, kteří byli v mnoha případech stále ještě pamětlivi husitského dědictví a v jejichž řadách bojovali převážně husitští veteráni, zahájili, po domluvě s Kazimírovci, válku na vlastní pěst a to již v době, než byla válka s katolickou protistranou vůbec oficiálně vyhlášena.


Podle dobových pramenů se síla táborského vojska pohybovala mezi 1000 – 2000 válečníky, přičemž lze předpokládat, že počet bojových formací mohl ještě stoupnout po následném začlenění venkovských rot z okolí Tábora.

 

Albrecht se ovšem i přes korunovaci, zorganizovanou jeho katolickými přívrženci ocitl v jasné strategické nevýhodě. Jeho získaní říšští spojenci mu ještě nebyli schopni vojensky pomoci a utrakvistická protistrana již byla spolu s polskou vojenskou pomocí připravena k válce. Navíc, jak jsme si již řekli, mnohá menší města disponovala zbrojní hotovostí a byla nakloněna kandidatuře polského prince a stejně jako nejvýznamnější z těchto městských spojenců, město Tábor, byly připraveny vést drobnou válku ve spojení s česko-polskou armádou.Albrecht se tak ocitl v naprosto prekérní situaci. To, co zprvu vypadalo jako vcelku snadný politický tah, s katolickou vyšší šlechtou, bohatými tradičně katolickými městy a navíc s německými spojenci za zády, se změnilo na vysloveně „noční můru“ a politicky patovou situaci.


Nicméně díky pražské a plzeňské zbrojní hotovosti, k nimž se naštěstí pro Albrechta přidružily i posily z Uher, disponoval „novopečený panovník“, silou, která při dobře zvolené strategii, mohla konkurovat česko-polské armádě.Kazimírovci, po obdržení zpráv o zformování nepřátelských sil se rozhodli využít strategickou výhodu a zahájili bez prodlení postup směrem na Prahu, přičemž cestou plenili a drancovali majetky Albrechtových přívrženců.


Hlavním úkolem česko-polské armády bylo udeřit na nepřítele ještě dříve, než dorazí další zahraniční spojenci katolické strany a Albrechta a docílit tak převahy.Tento plán však měl dvě slabiny – Albrecht se jen těžko dal vylákat k boji v otevřeném poli, mimo hradby sídelního města a utrakvisté zase neměli sebemenší šanci dobýt Prahu.

 

A tak zatímco se Albrecht se svými českými a uherskými spojenci snažil „zabarikádovat“ v hlavním městě království a Kazimírovy stoupenci si naopak „lámali hlavu“, jak se Albrechtovi dostat „ na kobylku“, táborská zbrojní hotovost vedla svou drobnou válku s tradičním nepřítelem husitů a Tábora, rodem Rožmberků.Tím podstatně přispívala k celkovému vývoji ve válečném konfliktu obou velkých politických stran, neboť svými vlastními bojovými akcemi vázala na sebe Rožmberské a jejich silný kontingent, který by jinak přispěchal na pomoc Albrechtovi a jeho věrným.


Situace ve válečných operacích dostala záhy i pro Táborské nový rozměr, když Albrecht a jeho spojenci, vědomi si své situace, se překvapivě rozhodli pro opuštění Prahy a přesun na bojové postavení v otevřeném boji.Albrecht se k tomuto, zjevně nevýhodnému, kroku zřejmě rozhodl poté, co dorazily tolik očekávané posily ze zahraničí, konkrétně Fridrich Saský, který sebou 1. srpna 1438 přivedl 2000 jezdců a 3000 pěšáků.


Přestože česko-polská armáda v tento postup Albrechtovy strany tajně doufala, k bitvě nedošlo a Kazimírovci ustoupili na jih, až k Táboru.Tento postup však nebyl dalším z možných plánů na poražení katolické armády, nýbrž pouhým východiskem z nouze. Vůdci česko-polských formací si od tohoto kroku slibovali vyvážení nastalé početní převahy Albrechtovy armády tím, že využijí Tábora jako pevnosti „ v zádech“, o kterou se mohou opřít.


Albrecht tedy dal povel k pochodu na jih Čech a k Táboru dorazil 6. srpna 1438.Zda zapracovala stále ještě silná a obávaná pověst Táboritů, jako neohrožených a v té době i nejschopnějších válečníků, nebo zda Albrecht vsadil na stejný, okopírovaný způsob husitského boje v domnění, že tak porazí protivníky, nelze nyní již dostatečně posoudit.


Nicméně když Albrecht a jeho spojenci dorazili k Táboru, došlo opět k překvapivé patové situaci.Albrecht namísto toho, aby zaútočil na česko-polskou armádu, uzavřel se, po vzoru svých protivníků do vozové hradby (!).


A tak místo očekávaného střetu, v invencích nedávno skončených husitských válek (tedy útoku těžké jízdy a těžkooděné pěchoty na vozovou hradbu kališníků), stanula před hradbami Tábora dvě vojska proti sobě, obě uzavřená ve vozové hradbě.Albrecht, přestože byl během pochodu na Tábor značně posílen dalšími zahraničními kontingenty i zbrojní pomocí některých českých pánů a měst (např. panem Kašparem Šlikem a zbrojní pomocí Chebských a Loketských), měl v paměti nezdary křížových výprav proti husitům, při nichž se, jinak osvědčená, bojová síla „ železných pánů“ lámala o vozovou hradbu Táboritů a Sirotků.


Rozhodl se tedy odpovědět stejnou metodou a celá válka tak nabyla charakteru poziční války.Česko-polské vojsko se rozložilo v mocné vozové hradbě, chráněné jednak svahy nad řekou Lužnicí a Tismenickým potokem, jednak vykopaným širokým příkopem před samotnou vozovou hradbou.


Albrecht se postavil se svou vozovou hradbou ve směru od Prahy, dávaje dobrý pozor, aby jeho šiky byly mimo dostřel táborského dělostřelectva. Nicméně tak úplně to asi nezvládl (logicky to znamenalo, že pokud bude mimo dostřel táborských děl, bude mimo dostřel i svého vlastního dělostřelectva), protože nastalá situace nabízela pouze jedno řešení – dělostřelecký souboj.
Podle historiků i autora zde citované knihy, tedy O.F., trvala přestřelka celou noc a podle dobových zpráv lze tvrdit, že Albrecht, ve snaze udržet se mimo dostřel táborského dělostřelectva, nasadil i klasické praky, s delším dostřelem, jinak používané pouze v obléhacích válkách, a to i s vědomím, že žádný prak, byť disponující větším dostřelem a těžší municí, nemůže ani náhodou konkurovat dělostřelectvu té doby. Nakonec se česko-polská armáda stáhla ukázněně za hradby Tábora, vsadíce na poctivé hradební opevnění namísto bojových vozů.


Navíc velitelé česko-polské armády zvážili všechna „pro a proti“ a po příchodu dalších posil do ležení nepřítele a zajištění vlastních dostatečných zásob pro možné obléhání, se rozhodli pro vyklizení prostoru před Táborem.Albrecht, i přes příchod dalších posil, neměl dost sil k obléhání mocné, dobře opevněné a vyzbrojené (a zásobované) pevnosti, jakou byl Tábor, navíc s usazenou nepřátelskou armádou za jeho hradbami, a rozhodl se pro jediný možný krok a 15. září odtáhl zpět do Prahy.


Dalšími důvody byly také nastalé vojenské operace ve Slezsku, kde se tamější knížata podrobila Kazimírovi a dále nespokojenost německých spojenců s průběhem a výsledkem tažení, což vyvrcholilo odchodem zbrojních hotovostí německých kurfiřtů.Aby Albrecht udržel Slezsko, musel shromáždit novou armádu.


Po jejím zformování a po ofenzivě ve Slezsku, která dopadla stejně jako česká kampaň (také díky tomu, že Poláci se dozvěděli o debaklu Albrechtova tažení u Tábora a použili stejnou taktiku drobné války, bez větších válečných operací), byla tato nová armáda rozpuštěna a uzavřeno příměří ze dne 28. února 1439.Toto příměří trvalo až do 27. října 1439, kdy Albrecht Rakouský zemřel.
 

 

Článek pokračuje na další stránce - "Nová občanská válka 1448-1450".