Slovioci a Sloviočky v Bukovině

 

Anton Granatier popsal své dojmy z návštěvy Bukoviny ve dvou příspěvcích v časopisu Nový svet. První je uveřejněný po titulkem "Cesta k našim do Bukoviny" v čísle 10 z roku 1936 a druhý s nadpisem "Slovo dve o Slovákoch v Bukovine", v čísle 2 z roku 1937.

 

V etnické otázce ohledně Slováků v Bukovině je třeba dodat, že z pokolení na pokolení se u příslušníků rumunského národa a národnostních menšin v této oblasti, jako i v jiných oblastech Bukoviny, ve které žili po menších skupinách naši krajané, tradoval poznatek, dokonce i u naturalizovaných Poláků, například v nedaleké Solke nebo Kačike, že obyvatelé vzpomínaných tří vesnic jsou Slováci. Tento všeobecný poznatek o etnicitě našich krajanů tkvěl v ústním podání. Toto ústní podání vzniklo na základě výroku, který o sobě prohlásili jejich předkové, když přišli do Bukoviny. Je důležité poznamenat, že v této době byla otázka etnicity v Bukovině na nedůležitém místě. Slovenské národní cítení u prvních emigrantů ze Slovenska se projevilo i v zápisech do církevních matrik, ať už na Bukovině nebo v Haliči, když nezapomněli kněžím připomenout, že přišli od Trenčína, případně vyjmenovali i rodnou vesnici, například Horelicu, Čierne, Oščadnicu, Papradno atd. Už tato skutečnost, že je u nich vžitý výraz Sloviok, Sloviočka je velice výmluvný, protože takovéhle pojmenování ještě stále můžeme slyšet v severních oblastech Slovenska. Výskyt takovéhoto označování národní příslušnosti v Bukovině je vzácným reliktem. Zmiňuje se o něm i Elena Debovianová ve své práci o dialektech ve třech slovenských obcích jižní Bukoviny. Současně poznamenala, že dialekt našich krajanů je úplně odlišný od dialektů naturalizovaných Poláků v Bukovině.

 

 

výňatek z knihy Slováci v Bukovině, strl 38

Vendelín Úradník

překlad Taťána Ješetová