Reemigrace do Československa

 

Výtah z diplomové práce.

Zdroj: http://geography.upol.cz/soubory/studium/dp/2009/2009_Daniel.pdf

 

 

Z části - Vývoj osídlení od konce druhé světové války

 

"Na vývoj slovenské minority na území Rumunska měla obrovský dopad poválečná reemigrace do Československa. Československá vláda se v důsledku odsunu sudetských Němců snažila nahradit ztrátu obyvatelstva mimo jiné i návratem krajanů z Rumunska. Podmínky reemigrace stanovoval protokol podepsaný 10. července 1946 v Bukurešti. (Smutné a s drastickými následky, nebrali ohled na lidi a rozdělili násilně rodiny, i když jim bylo přislíbeno, že zůstanou pohromadě. Pozn. T. J.).

 

Československá přesídlovací komise zřídila své oblastní úřadovny na pěti místech a celkově registrovala žádosti z 264 lokalit obývaných Slováky a Čechy. (Dle poznámky Daniela se také jednalo i o Rusíny, kteří deklarovali slovenskou národnost a osídlili okres Tachov.)

 

...

 

Pro Slováky z Rumunska byly vyhrazeny především horské a podhorské oblasti s nepříliš kvalitními životními podmínkami, což - společně s určitou nedůvěrou či opovrhováním ze strany osídlenců z českého vnitrozemí - vyvolávalo poměrně značnou nespokojenost s novým domovem (dodala bych, že k tomu přispěla i značná nedůvěra od starousedlíků, kteří považovali osídlence za Rumuny místo za Česchoslováky. Pozn. T. J.). Důsledkem byla vysoká fluktuace a častá migrace jak v rámci českých zemí, tak i na Slovensko, kde se většina reemigrantů chtěla usadit (což není divu, když tam byla už část jejich rodin. Pozn. T. J.). Malá část reemigrantů se dokonce vrátila zpět do Rumunska.

 

Cílem československé vlády bylo "integrova" etnicky pestré pohraničí českých zemí, proto bylo dbáno na to, aby reemigranti nevytvářeli kompaktní osídlení (čímž došlo ke ztrátě původních tradic a narušení psychického stavu reemigrantů, kteří při pokusu zapadnout mezi stávající obyvatelstvo, kam byli proti dohodě umístěni, nepředali svým dětem ani povědomí o svém vlastním rodě - aby jim usnadnili život. Tam, kde se podařilo si uchovat svojí identitu, byly založeny různé spolky a zachovány kulturní tradice. Pozn. T. J.). 

 

Vidím, že jsem napsala text dříve, než jsem si přečetla pokračování Daniela, zde tedy je:

"Slovenští reemigranti poměrně rychle, někdy i z pocitu méněcennosti, přestali udržovat svoje tradice a zvyky, přejali nový způsob života většinou již během druhé generace došlo k úplnému začlenění do majoritní společnosti." - zde bych tedy podotkla - ono jim totiž nic jiného ani nezbývalo. Možná by k lepšímu pochopení pomohlo vžít se do kůže lidí, jimž bylo něco slíbeno a nedodrženo. Lidí, jejichž rodiny byly umístěny část na Slovensko a část až na Šumavu do Čech, protože o tom rozhodla československá vláda. Možná se pak člověk ani nediví, že se reemigranti vrátili zpátky do Rumunska - byli pak spíše mezi svými.

 

 

Z poznámky 76, Daniela:

"Helena Nosková cituje dokument z jednání koordinační komise pro reemigraci, kde je uvedeno:

 

"Jediná možnost jak osídlit jižní Čechy je reemigrace z Rumunska, žádný jiný do takové Arizony nepůjde, neboť se tam vše musí budovat od základu."

 

 

 Bc. Jan Daniel

Slovenská menšina v Rumunsku

Diplomová práce, Olomouc 2009

Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta, katedra geografie

 

 

Daniel, mimo jiné, vychází i z knihy:

Nosková, H.: Slovenští a čeští reemigranti z Rumunska v českých zemích v letech 1948-1950. In: Česko-Slovenska historická ročenka. Brno 1998, s. 111-116

 

 


 

Průběh reemigrace

 

zdroj: http://reemigranti.ocelak.cz/historie/

 

Citace:

 

"O průběhu reemigrace rudohorských Slováků do Československa v letech 1945–1949 se dozvídáme nejpodrobněji u Noskové a Tošovské (2010) a Šislera (2011). Již v poslední fázi 2. sv. války a bezprostředně po ní zaznívaly výzvy čs. představitelů k návratu zahraničních krajanů a jejich zapojení do budování poválečného státu. Ten počítal s rychlým vysídlením miliónů německých obyvatel z pohraničí a s jejich nahrazením českým a slovenským živlem z vnitrozemí i zahraničí. Volání uposlechli kromě tisíců Čechů a Slováků ze západní Evropy, jižní Ameriky, volyňských a banátských Čechů aj. i Slováci ze sedmihradského Rudohoří (v menší míře pak též rumunští Slováci z oblasti Nadlaku, jimiž se v této stati podrobněji nezabývám)."

 

Z tohoto odstavce jasně vyplývá, že vláda měla zájem o své krajany ze zahraničí. Dále je v článku popis, jak stát neměl zájem o nelegální reemigranty, neboť jejich majetek zůstal v rukou Rumunského státu. 

 

Citace z článku:

 

"Slováci často přicházeli do domů již vybrakovaných dříve příchozími „zlatokopy“, poničených a bez potřebného vybavení domácnosti a hospodářství. Mnoho zbytečného ničení způsobilo pevné přesvědčení osídlenců, že vyhnaní Němci v domech zanechali ukryté zlato. „Slibovali, že nam daji všetko, len abyzme šli do vlasti. Jenže nás moc zklamali. Dali nam baraky vyrabovane. Trikrat vyrabovane. Prišli zme do takeho baraku, že to bylo jak prales. Kopřivy kole toho. Nebyla tam ani židla, ani ničeho.“ (Šrámková, „Jak se bydliště stalo domovem“.)"