Návrat do staré vlasti

 

 

Ve výtisku knihy, který vlastním Slováci v Bukovine od Vendelína Úradníka, kterou vydala MATICA SLOVENSKÁ chybí 17. stran. Začnu tedy na první existující stránce tohoto tématu - str. 145.

 

 

Dne 11. října 1945 po opuštění Bukoviny jsem čs. vyslancovi Jaroslavovi Krausovi odevzdal písemnou zprávu o špatném postavení našich krajanů v Poianě Micului s připomínkou, že je nutné je co nejdříve přesídlit, k čemuž by postačovala jedna vlaková souprava. Podobné písemné zprávy jsem poslal z Brestovca Antonovi Granatierovi, přednostovi II. odboru Osídlovacícho úřadu (dále OÚ) v Bratislavě, a také i Dr. P. P. Dovalovi. Byl to právě Anton Granatier, který navrhnul přesídlit vyhořelé krajany (po vypálení Poiany Micului Němci se neměli kam vrátit) z Bukoviny do Horní Štubně.

 

Tento jeho návrh byl schválený, což dokazuje i oběžník čs. přesídlovací komise v Oradei Mare č. 563/46 z 10. 12. 1946. Jsou v něm popsány pokyny na organizaci přesídlovací akce. Shrnuté do 17 bodu, ze kterých cituji aspoň první dva:

  1. Rumunská vláda souhlasila, aby krajané z Bukoviny byli přesídleni do ČSR urychleně a před podpisem čs.-rumunského protokolu, kterým budou upravené majetkové a technické otázky. Krajané si sebou mohou vzít všechny osobní potřeby, bytové zařízení a nástroje potřebné k vykonávání řemesla a zajištění existence.
  2. Podle oznámení OÚ pro Slovensko v Bratislavě budou krajané z Bukoviny přesídlení do Horní Štubně na Slovensku, kde dostane každá rodina dům, pole, živý a mrtvý inventář, a kde jim budou poskytnuty dlouhodobé půjčky k prvním investicím k životnímu podkladu.
  3. V bodě 3. je uvedené, že repatriace se uskuteční asi začátkem ledna 1947 trasou Oradea Mare-Fiľakovo-Zvolen-Horná Štubňa.

 

Naneštěstí však rumunská vláda nepovolila odvezení živého a mrtvého inventáře. Domy, hospodářská stavení a pozemky nesměli krajané prodat. Ve 12. bodě pokynů je uvedené: "Přesídlení je třeba zorganizovat velmi důkladně a zachytit podle možností celou věc tak, aby krajané byli spokojení. Je potřebné krajanům vysvětlit všechno dopodrobna a ujistit je, že se republika o ně příměřeně postará." (K tomu, jak víme, nedošlo. Sliby byly porušeny, což vedlo k nepřijetí krajanů v jejich staré domovině, až přímo k averzi a snad mnohdy až k nenávisti a odsuzování repatriantů, rozpadu rodin, které byly rozprášeny po celém Československu, narušení kulturních, historických a osobních vazeb, narušení psychického stavu krajanů a následně i s dopady na jejich potomky. Pozn. T. J.)

 

 

S obsahem tohoto oběžníka byly seznámené i ty slovenské rodiny, které se pod vedením K. Stodolici z Poiany Micului přestěhovaly na přelomu let 1945/46 do Brestovca, kde nad nimi převzali patronát místní Slováci a Češi. Zarážející zpráva z ČSPK přišla koncem ledna 1947. Podle ní měli bukovinští krajané žijící v Brestovci v průběhu tříd dní odcestovat do Oradea Mare, aby se mohli připojit k ostatním přesídlencům z Bukoviny a odcestovat do Kráľovského Chlmca. Abych se mohl dozvědět, z jaké příčiny došlo k záměně Horní Štubně s Kráĺovským Chlmcem, odjel jsem s nimi i já do Gury Humorului. Dr. I. Bujna mi vůbec nemohl tuto záměnu vysvětlit. Aby Poiané z Brestovca neměli těžkosti v Oradi Mare při čekání na příjezd přesídlenců z Bukoviny (byla těžká zima a neměli se kde schovat), navrhnul jsem Dr. I. Bujnovi, že pojedu s nimi v čs. soupravě až do Gury Humorului, s čímž souhlasil.

 

Skutečnost, že oznámení o změně plánu rozmístění bukovinských Slováků přišlo do Rumunska těsně před jejich repatriací, naznačuje, že toto setkání má velké trhliny, nedostatky a v žádném případě nemohlo být do důsledků připravené, což bylo předzvěstí velkého zklamání nejen u přesídlených krajanů, ale i u těch, kteří se na přesídlení teprve chystali.

 

Dne 21. března 1947 jsem dostal od Karola Stodolici velmi nepříjemnou zprávu. Nebyli umístění jenom v Horní Štubni, ale i v Kráĺovskom Chmci. Z košické železniční stanice byli rozvezení na nákladních autech do devíti obcí v oblasti Rimavské Soboty s následujícím počtem osob:

  • Abovce - 82
  • Gemer - 61
  • Chanava - 60
  • Kráľ - 101
  • Rumince - 13
  • Starňa - 26
  • Šafárikovo - 22
  • Štrkovec - 36
  • Včelince - 8

 

A. Granatier, přednosta II. odboru OÚ v Bratislavě měl poradu v Rimavské Sobotě 31. 3. 1947 s okresními úředníky OÚ ve věci nápravy v pěči o repatrianty z Bukoviny. Avšak nic nepomohlo. Repatriantům nikdo nevycházel vstříc.

 

Vysílacím rozkazem č. 14 909-III/47 z 10. 4. 1947 byl pověřený Rudolf Lehocký, referent II. odboru OU v Bratislavě, aby zjistil, jak jsou krajany obhospodařované majetky po odsunutých Maďarech v oblasti Rimavské Soboty. Jmenovaný zjistil mnohé nesrovnalosti. Ne všichni přesídlenci dostali pozemky, živý a mrtvý inventář, a už vůbec ne tažná zvířata. Komisař obce v Chanavě hospodařil s pozůstalostí po Maďarech odsunutých do Čech velice nespravedlivě. Jejich pozemky dával do nájmu místním Maďarům a správci místního státního majetku za 60 % z úrody. Slovákům nechtěl ukázat, které pozemky mohou obhospodařovat. Nezařídil, aby dostali polnohospodářské náčiní, které zůstalo po odsunutých Maďarech. Většinou bylo vyměněné za méně hodnotné. Osivo a brambory na sadbu mnozí vůbec nedostali, nanejvýš zanedbatelné množství.

 

Po bezprávném odstunutí Maďarů do Čech, byl jejich živý inventář soustředěný spolu s krmivem na státních velkostatcích. Když zabavené krmivo dávali deputátníci i dobytku, který patřil státnímu majetku, brzy se stalo, že soustředěný sobytek začal hynout. Až poté začali urychleně krmivo přidělovat i repatriantům.

 

 

Někteří Maďaré se při odsunu na práce do Čech ukryli, neodešli a dále obhospodařovali své majetky, které byly však již přidělené repatriantům. Z toho pak vzniklo značné množství nedorozumění a sporů, které velmi strpčovaly život bukovinských Slováků.

 

Při těchto strastích a křivdách si krajané často vzpomínali na obsah 12. bodu oběžníku s č. 563/1946 od ČSR. Aby se dovolali nápravy, posílali stížnosti hlavně Pověření půdohospodářství a pozemkové reformy, ve kterých kromě jiného uváděli, že maďarské pracovní síly se z Čech vracejí a dožadují se svých majetků, že je v noci přepadávají a vykřikují, aby z obce odešli. Dokonce to dělali i ti, kterým byl půda zabavena podle zákona č. 104/45 Sb. pro fašistickou činnost v období druhé světové vláky.

 

Na práce do Čech byli odsunuti i tací Maďaři, kteří nevlastnili žádné pozemky, například v Gemeri a Starni, takže 87 přesídlenců nemělo přidělené pozemky, proto museli obce opustit a odejít do Čech.

 

Vžijme se do psychiky našich repatriantů, ze kterých nejeden líbal od radosti rodnou slovenskou zem, když překročil hranice své staré vlasti.

 

Nejdřív se snažili úchylit se někde na Slovensku. Jejich snaha však byla marná. Nenašel se člověk, který by jim poradil nebo pomohl. Odkázaní byli jen sami na sebe. 

 

Nepochodili ani na Moravě, kde se usadili jen dvě rodiny s příjmeními Révay a Jurašek. Až v západních Čechách hlavně v okrese Cheb se začali usazovat tak, aby jich bylo co nejvíce spolu.

 

 

 

Po návratu z Rumunska na Slovensko bylo mým prvním úkolem dovést na OÚ v Bratislavě povolení na rezervování volných domů v Horní Štubni pro přesídlence v oblasti Rimavské Soboty. Současně bylo potřebné, aby MNV v Horní Štubni volné domy nikomu jinému nepřidělovalo. Postavení bukovinských krajanů v oblasti Rimavské Soboty je možné přirovnat k postavení německých repatriantů z Bukoviny, kterým též naslibovali hory-doly, a nakonce byli umístění do polských domů v západním Polsku, odkud po skončení druhé světové války muselí odejít za podobných, možná však i horších podmínek než bukovinští Maďaři z Báčky.

 

Po návštěvě OÚ v Bratislavě jsem s R. Lehotským odcestoval do Horní Štubně, kde jsem zjistil počet volných domů po Němcích. Ukázalo se, že do této obce se může přestěhovat nejvíce 25 rodin bukovinských Slováků od Rimavské Soboty, k čemuž došlo v srpnu 1947.

 

Většina z ostatních krajanů odešla na Moravu (do oblasti Hodonína) a do západních Čech. Usadili se v okresech Prachatice a Cheb. Nejvíc jich je v Hazlově, potom ve Volarech a v Chebu, odkud postupně někteří odešli do bližších či vzdálenějších usedlostí.

 

Krajané, kteří se cítili být Poláky, se začali vracet do Polska v roce 1946. Usadili se v následujících oblastech Dolního Slezska: Dzierzoniow, Piĺawa Dolna, Tuszyn, Wilczkowice, Oleszna, Strzegomiany, Gaworzyca, Kloubuczyn, Zbylutów, Gryfów, Karczófka, Miodnica, Brzeźnica, Koźuchow, Wichów, Przylaski, Dragowina, Kotowica, Nowogród, Dobrzański, Zlotnik, Polkowice a Przytok.

 

Všeobecně je možné konstatovat, že repatriace Slováků, ale i Čechů z Rumunska byla tamnější ČSPK v Oradei Mare velmi nedostatečně organizovaná. Nezajímala se o to, co se s repatrianty dále dělo po jejich příchodu do ČSR. Ministerstvo sociální spravedlnosti s OÚ, ať už v Bratislavě, nebo v okresních sídlech celé republiky nevynakládali patřičné úsilí při jejich rozmisťování. Nezjišťovali, jak byli uspokojovaní při poskytování pracovních možností.

 

Eva Heroldová v článku Novosídlenecké pohraničí a etnografie, uveřejněném v příloze č. 6 Zpravodaje z roku 1978 vydaného Ústavem pro etnografiku a folkloristiku ČSAV v Praze, kromě jiného napsala o přivážení repatriantů z Rumunska:

  • "Po příchodu do Chebu byli umístění do sběrného tábora, ze kterého si je odváželi buď zaměstnavatelé do průmýslu, kde byl velký nedostatek pracovních sil, anebo odcházeli pracovat na soukromé velkostatky. Tady pracovali většinou jako pomocní polnohospodářští pracovníci..."

Autorka dále uvádí, že na některých velkostatcích se repatriantům zakazovalo v práci zpívat a mluvit, což na ně působilo velmi stísněně. Největším rozčarováním pro ně bylo nesplnění daných slibů...

 

Situace rumunských repatriantů V. transportu, který přijel do Chebu 13. 8. 1947 byla podrobená kritice. Konstatovaná byla nezodpovědnost a chyba náborové akce v Rumunsku, "kde propagací bylo slibované víc, než bylo možné splnit". 

 

Zmínial se také o netaktnosti, se kterou se repatrianti v Čechách střetli, když se na ně dívali jako na přivadrovalce, když je pojmenovávali rumunskými Cikány, případně jim přezdívali obecným jménem krajiny, ze které přišli, což "vyvolalo zákonitě nelibost u těch, kteří si rodinnou a školskou výchovou zidealizovali starou vlast a čekali srdečné přijetí, kterého se jim dostalo při oficiálním přivítání na hranicích, avšak už méně při vlastním osídlování".

 

Jaroslav Vaculík v článku uveřejněném v časopise Slováci v zahraničí 13 (1987) cituje stížnost, kterou Viliamovi Širokému poslali repatrianti z Aše: "České úřady si všude z nás je dělají posměch. V Rumunsku, když nám řekli, že jsme Slováci, my jsme na to byli pyšní, ale tady, když nám řeknou, že jsme rumunští Cikáni, anebo blbí Slováci, to se nám nelíbí. Při takových příležitostech nám vstoupí slzy do očí na tím, že nás naše vlastní matka k sobě dostat nemůže..."

 

Počet repatriantů z Bukoviny se měnil, protože dodatečně přicházeli další, většinou příbuzní těch, kteří přijeli prvním transportem z Bukoviny.

 

Co se týká příjmení reemigrantů, které se nacházejí v seznamu bukovinských Slováků spracovaném na základě matričních výpisů M. Gotkiewiczem a J. Malecem, je třeba poznamenat, že pocházejí ze smíšených manželství, která se uzavírala a ještě dnes uzavírají mezi slovenskými obyvateli Nového Solonce a Ukrajinci ze sousedního Majdanu.

 

Za poznatky týkající se folklóru bukovinských Slováků vděčím již zemřelým Žofii Jurašekové, její dceři Olze Stodolicové, Viktorii Jurašekové a Jozefovi Jurašekovi-Kubovmu, kteří z Poiany Micului přesídlili do Horní Štubně.

 

V závěru této práce je třeba vyslovit jediné přání týkající se potomků po kysuckých emigrantech, kteří se usadili na přelomu 18. a 19. století v Bukovině: aby mezi nimi, ať už žijí u nás, v Polsku, v Rumunsku anebo v ZSSR (nyní Rusku či jiných státech bývalého Sovětského svazu, pozn. T. J.), existoval takový bratrský a upřímný vztah, jako býval svého času mezi jejich předky v severní a jižní Bukovině.

 

 

 

Kniha Slováci v Bukovině

Autor: Vendelín Úradník

Překlad: Taťána Ješetová